Hlavním dnem Vánoc v severských zemích je 24. prosinec, náš Štědrý den či večer, kdy se i ve Skandinávii usedá ke slavnostní večeři, po níž se rozbalují dárky, které v různých zemích nosí severské obdoby našeho Ježíška. Do křesťanských Vánoc Štědrý den sice ještě nepatří, je vlastně teprve předvečerem pro křesťany nejdůležitějšího vánočního dne – dne narození Páně 25. prosince, přesto je ale v mnoha zemích považován za vrchol Vánoc a tato tradice se přebrala i v severní Evropě.
Dánové na Štědrý den (juleaften) rádi sledují pohádky, těší se především na poslední díl tzv. televizního adventního kalendáře (julekalender), který běží každý den od 1. prosince, a na Disney juleshow, tedy na Disneyho kreslený film s vánoční tematikou z roku 1958, který se tradičně vysílá na Štedrý den odpoledne. O Štědrém dnu mnoho Dánů také vyráží do kostela na mši, přestože tam po zbytek roku většinou nechodí. Co se štědrovečerní večeře týče, je dánská tabule o něco méně ustálená než ta česká. Jí se buď kachna, krocan, husa nebo pečené hovězí (flæskesteg) v případné kombinaci se skandinávskými vepřovými klobásami (medisterpølse) či dušeným zelím, popřípadě od všeho trochu. Tradiční sladkostí je rýžovitá kaše s nasekanými mandlemi risalamand, která se může podávat jako předkrm i jako dezert. Do moučníku se vždy přimíchá jedna celá mandle a ten, kdo ji během jídla objeví na svém talíři, dostane tzv. mandlový dárek (mandelgave). Tím je většinou marcipánové prasátko nebo jiná drobnost. K objevení mandle se často váže i privilegium roznášení vánočních dárku zpod stromečku jejich adresátům. Rozdělování dárků předchází tradiční tanec kolem ozdobeného stromku. Členové rodiny se chytí za ruce a utvoří kolem něj kruh. Za zpěvu vánočních písní se potom točí dokola. Dárky v Dánsku nosí julemand, tedy „vánoční muž“, jakási dánská obdoba Santa Clause, kterému pomáhají vánoční skřítci (julenisse). „Vánoční muž“ má být zakulacený mužík s bílým plnovousem a srdečným smíchem. Podle dánské tradice bydlí v hlavním městě Grónska Nuuku.
Také Faeřané na Štědrý večer (jólaaftan), nejdůležitější den Vánoc, vyhlížejí dárky (jólagávur), které jim pod stromeček nosí „vánoční muž“ (jólamaðurin), tradičně oblečený do červených šatů a s bílým plnovousem. Ještě před druhou světovou válkou se nadělovaly spíše potraviny, dárky v dnešní podobě si Faeřané dávají až zhruba od roku 1930. Dříve se také na Štědrý den na Faerských ostrovech pracovalo do šesti hodin večer a až pak bylo vyhlášeno volno, dnes už je volný celý den. Ke štědrovečerní večeři bývá ryba, nebo chody z dánské slavnostní tabule – různě upravené maso, husa nebo kachna. Z Dánska je převzatý i rýžovitý dezert s mandlemi (rísalamande; na obr.), k němuž se váže tatáž tradice: kdo v něm najde celou mandli, dostane malou odměnu (mandlugávur).
V Grónsku na Štědrý den (Juulliaraq) vyrážejí skupinky dětí od domu k domu, zpívají koledy a těší se, až za svoje vystoupení dostanou malou odměnu. Na štědrovečerní tabuli se podávají nejlepší grónské pokrmy. Jelikož se ryby v Grónsku jedí prakticky po celý rok, mezi tradiční vánoční jídla patří kiviak, alčí maso, které leželo několik měsíců zakopané v zemi v tulení kůži (na obr.), suaasat, polévka z polárního soba, případně mattak, velrybí tuk. Jako moučník jsou v oblibě pečené lesní plody a jablka s drobenkou, domácí vánoční koláč nebo dánské dezerty. Na Štědrý den je to muž, kdo platí za hostitele a nosí své ženě jídlo i kávu či svařené víno. Po večeři rodina zpívá koledy, tancuje kolem stromečku a hraje nejrůznější hry. Drobné dárky, které nosí juulimaaq nebo též juullip-inua, se v Grónsku věší na stromeček, ty objemnější najdou svoje místo pod ním. Nejčastěji se jedná o ruční výrobky z tulení kůže nebo zmenšeniny sáněk, vyrobené z mrožích klů a dalších přírodních materiálů. Přestože se Štedrý den slaví až 24. prosince večer, děti obvykle dostanou dárky už ráno. Gróňané jsou poměrně dost duchovně zaměření – nikdo na Vánoce nevynechá tradiční mši, na kterou se chodí v nejsvátečnějším možném oblečení: muži v bílých anoracích, ženy v tradičním kroji.
Finské vánoční svátky začínají 24. prosince takzvaným Předvečerem vánočním (Jouluaatto), dnem, který je stejně jako v dalších severských zemích považován za hlavní den oslav. V tento den si dopřejí Finové vánoční saunu. Tu roztopí dříve než v jiných dnech, aby vše stihli, a také proto, že se dříve věřilo, že v tento den budou saunu v pozdních hodinách využívat duše zesnulých. Poté si vyslechnou v rádiu, v televizi nebo přímo na místě v Turku, které bylo dříve hlavním městem státu, vyhlášení Vánočního míru (joulurauha). Vyhlašuje se již od středověku s výjimkou roku 1939, kdy probíhala zimní válka. Ceremonie začíná zpěvem Jumala ompi linnamme, poté se zpívá národní hymna (Maamme) a píseň Porilaisten marssi. Večer rodina společně usedne ke slavnostní vícechodové večeři (joulupöytä). Hlavním jídlem je pečená šunka, někdy nahrazená krocanem, která se jí s hořčicí. Nemůže chybět ani celá řada různých zeleninových směsí zapékaných v menším hranatém pekáčku, zvaném laatikko, nebo salát z vařené řepy, mrkve, brambor, jablek a nakládaných okurek nazývaný rosolli. Samozřejmostí je i (ne)alkoholické svařené víno glögi a rýžová kaše s máslem a skořicí (riisipuuro nebo joulupuuro) a jedinou mandlí. Ten, kdo ji najde, dostane malý dárek navíc. Dále se na stole může objevit švestková polévka, nakládané ryby a cukroví, karelské pirožky plněné rýží (karjalanpiirakka), tradičně perníčky a malé šátečky z listového těsta plněné povidly (joulutorttu). Po večeři přichází Joulupukki, aby hodným dětem nadělil dárky (joululahja). Jeho jméno zní česky doslova Vánoční kozel. Ve staré finské tradici se muži převlékali za kozla a přinášeli příslib bohatého nového roku výměnou za zbytky od vánočního stolu. Dnes ho ale představuje starší muž velmi podobný Santa Clausovi. Joulupukkiho sobi ale na rozdíl od Santových neumí létat. Joulupukki nežije na severním pólu, jak si mnozí myslí, ale na finské hoře Korvatunturi. Dárky si Finové nadělují pod vánoční stromeček ozdobený tradičně sušeným ovocem (často jablky), papírovými vlaječkami, cukrovinkami, skleněnými koulemi a s hvězdou na špici. Zpívají koledy a zachovávají vánoční mír.
Na Islandu je Štědrý den (aðfangadagur) zasvěcený dobrému jídlu a hlavně rodině. Její slavnostně oblečení členové usedají přesně úderem šesté hodiny večer ke štědrovečerní tabuli. Tento zvyk má svůj původ v dobách před reformací, kdy se věřilo, že nový den nezačíná o půlnoci, ale právě v šest hodin navečer, a lidé tak čekali na největší svátek křesťanských Vánoc, 25. prosinec. Každý farmář, který si to mohl dovolit, v tento den porazil ovci, aby své rodině zajistil čerstvé maso. Dnešní jídelníček je o něco rozmanitější než v minulosti, tradičními vánočními pokrmy ovšem zůstávají polévka ze skopového masa (kjötsúpa), uzené jehněčí (hangikjöt), pečený vepřový hřbet (hamborgarahryggur; na obr.) nebo bělokur (rjúpa). Jako příloha se nejčastěji podávají vařené brambory, hrášek, fazole a nakládané červené zelí. Po večeři proběhne nadělování dárků a následuje čas společně trávený povídáním nebo hraním karet či deskových her. Podmínky pro to mají Islanďané ideální – přesně v pět přestává vysílat televize a její program znovu pokračuje až kolem desáté.
V Norsku na Štědrý den (julaften, julekveld) dospělí během dne připravují večerní hodování a odpoledne obvykle celé rodiny chodí na hřbitov zapálit svíčku na hrobě zemřelých příbuzných. V podvečer nejčastěji v pět hodin se zasedá k večeři, jež začíná krátkým proslovem nebo četbou evangelia. Ačkoliv jsou Norové jinak v jídle poměrně střízliví, Vánoce jsou i pro ně obdobím hodování. Vánoční tabuli obvykle zdobí mnoho druhů cukroví (julekonfekt). Tradičními norskými sladkostmi jsou především perníčky (pepperkaker), cukrovinky ve tvaru ořechu nebo bochánku kořeněné zázvorem a kardamonem (peppernøtter) a smažené šátečky provoněné koňakem (fattigmenn). Ke štědrovečerní večeři se podávají nejčastěji žebírka (juleribba) a nasolené, sušené, krátce dušené jehněčí maso (pinnekjøtt). Další vánoční specialitou je marinovaná sušená ryba (lutefisk). Na mnoha štědrovečerních stolech nesmí chybět ani pečená klobáska (julepølse) a masový koláč (medisterkake). Jako dezert se podává rýžová kaše s červenou omáčkou vyrobenou z malin, třešní či rybízu (risengrynsgrøt). Atmosféru Vánoc dotvářejí i typické vánoční nápoje – gløgg, obdoba svařeného vína s přídavkem tvrdého alkoholu, rozinek a oříšků, vánoční pivo (juleøl), aromatická kmínová pálenka (akevit) a vánoční limonáda (julebrus). Dárky, ale jen těm hodným, nosí vánoční skřítek nebo mužík (julenissen), který je vizáží podobný americkému Santa Clausovi: julenissen je postarší muž v červeném kabátě a kalhotách, ve vysokých černých botách, s bílým plnovousem a kulatými červenými tvářemi a jeho neodmyslitelnými průvodci jsou sobi. Julenissen se zdržuje na více místech, nejznámějším je Nissedal v kraji Telemark a Drøbak nedaleko Osla. Když se rodina odebere ke stromečku, následuje juletrefest: všichni si stoupnou do kruhu kolem stromečku, několikrát ho obejdou a zazpívají vánoční písně. Teprve potom se mohou začít otevírat dárky. Ty se původně nadělovaly dětem do dlouhých punčoch pověšených u postele, ale dnes už je běžné dávat je zabalené v krabičkách pod vánoční stromeček.
I pro Švédy je tím hlavním vánočním svátkem Štědrý den (julafton). Obvykle dva dny před Štědrým dnem se přinese do domu vánoční stromek, k jehož obvyklé výzdobě patří např. svíčky, jablka a také švédské vlaječky. Již před 24. prosincem je dům rovněž plný různých pochoutek, mezi nimiž najdete především tradiční perníčky zvané pepparkakor. K sváteční tabuli (julbord), k níž se schází celá rodina, patří jako předkrm ryby a poté následuje hlavní chod, kterým je obvykle pečená šunka (julskinka). Jako dezert se pak podává rýžová kaše (risgrynsgröt), v níž je ukryta mandle. Kdo ji ve své misce najde, se podle tradice do roka vdá či ožení. Po jídle pak přichází jultomten, vzhledem velmi podobný Santa Clausovi, který naděluje dárky. Švédská televize každoročně na Štědrý den vysílá podobný program jako ta dánská: americký kreslený film, jenž se ve švédštině jmenuje Kalle Anka och hans vänner önskar God jul. Švédové stejně jako Dánové tak každý rok 24. prosince od tří hodin odpoledne sledují dobrodružství kačera Donalda a jeho přátel.
Sámové 24. prosinec nazývají juovlaruohta a také si během něj nadělují dárky.
V Estonsku vyhlašuje prezident 24. prosince (jõululaupäev) každoroční vánoční mír a poté se účastní vánoční mše. Vyhlášení vánočního míru má v Estonsku tři sta padesátiletou tradici. K estonskému Štědrému dni patří také bohatá večeře. Na pomyslném jídelním lístku je vepřové se zelím, bílá a krvavá klobása zapíjená domácím pivem či medovinou. Celkem by estonská štědrovečerní hostina měla zahrnout dvanáct chodů, symbolizujících dvanáct měsíců hojnosti nadcházejícího roku. Dárky nosí v Estonsku postava zvaná Jõuluvana. V minulosti patřilo ke Štědrému dni také věštění, například z hvězdných konstalací Estonci odhadovali dlouhodobou předpověď počasí na příští rok. Štědrovečerní noc v Estonsku patří duchům, během této doby prý Estonce v jejich domech navštěvují rodinní předci. O poznání prozaičtější je obyčej štědrovečerního saunování.
Litevci tráví Štědrý den (Kūčios), nejdůležitější den vánočních svátků, v úzkém rodinném kruhu. Název v litevštině označuje nejen Štědrý den, ale i hlavní jídlo, které se jí o štědrovečerní večeři. Hostina začíná v momentě, kdy se na nebi objeví první hvězda. Pokud je obloha zatažená, dává pokyn k usednutí ke stolu hlava rodiny. Stůl je slavnostně prostřen, je na něm bílý ubrus, pod kterým je pohozená hrst slámy. Sláma připomíná narození Ježíše v chlévě a zároveň je součástí jednoho ještě pohanského zvyku: podle toho, kdo má jak dlouhé stéblo pod talířem, předpovídá se, jak dlouhý bude mít život nebo za jak dlouho se vdá či ožení. Dříve se na Boží hod sláma ze stolu posbírala a nakrmil se s ní dobytek. Na stole by se podle tradice měl nechat prázdný talíř pro ty, kteří zemřeli v uplynulém roce, nebo na Vánoce nemohli přijet domů. Staří Litevci věřili, že jeho duše se k ostatním na večeři připojí. Na štědrovečerní tabuli by mělo být dvanáct chodů, jako bylo apoštolů, a někteří drží i zvyk, že by v nich nemělo být maso, mléko ani vajíčka. Na stole se můžou objevit např. slanečky (ryba je povolena), řepová polévka s houbovými knedlíčky, zeleninový salát, chléb, houby, brambory, kyselé zelí, pšeničná kaše s medem, sladké makové pečivo ve tvaru kostek (kūčiukai; na obr.), dezert tzv. brusinkový kysel (spanguolių kisielius) a ovocný kompot. Vše se zapíjí domácím ciderem. Po večeři anebo mezi hlavními chody a dezerty se rozdávají dárky, které přináší „vánoční dědeček“ (Kalėdų Senelis) nebo Děda Mráz (Seniu Šalčiu). Dárek je ale vydán teprve poté, co obdarovávaný zazpívá, zatančí nebo zarecituje. Po nadílce chodí obvykle děti spát a dospělí se vydávají do kostela na půlnoční mši. Nesnědené jídlo se při tom nechalo na stole, protože se věřilo, že v noci se do hostiny pustí duše předků.
Štědrý den (Ziemassvētku vakars) slaví v Lotyšsku ti, kteří nedrží pravoslavné Vánoce, 24. prosince a je to také hlavní vrchol svátků. Odpoledne chodí rodiny na mši do kostela a poté usednou k večeři. Na štědrovečerní tabuli bývá slavnostní pokrm, který tvoří uvařené fazole nebo hrášek se špekem posypané osmaženou cibulkou (pelēkie zirņi ar speķi un sīpoliem). K tomu může být servírováno ještě i zelí a klobáska. Popíjí se svařené víno, medovina nebo pivo. Stará tradice říká, že ten, kdo o Štědrém večeru jedl hrášek nebo fazole, nebude mít příští rok důvod k pláči. Typickým lotyšským vánočním pečivem jsou perníčky (piparkūkas) a jakási naše vánočka stočená do věnce, v níž jsou rozinky, oříšky a kandované ovoce (kliņģeris; na obr.). Dárky se nadělují 24. prosince večer. Jsou umístěny pod vánoční stromeček, kam je nosí „vánoční dědeček“ (Ziemassvētku vecītis), kterému pomáhají skřítkové či Sněhurka, nebo pozůstalý z dob SSSR Děda mráz (Salavecis). Než ale obdarovávaný svůj dárek dostane, musí nejprve u stromečku odříkat básničku, zazpívat, zatancovat nebo zahrát na hudební nástroj.
Autoři článku: Iva Doušová, Lucie Chánová, Martina Kašparová, Lukáš Košner, Jana Michalíková, Ema Stašová a Adéla Šímová, Skandinávský dům
Obrázky – zdroj: sukursott.com, juleweb.dk, https://www.quora.com/What-does-kiviak-taste-like, turku.fi, www.kjarnafaedi.is, bt.no, tastykitchen.com, zip.news/dk, globalstorybook.org, rausumeistars.lv
