Otto Manninen (13. 8. 1872 – 6. 4. 1950) je jeden z největších finských básníků 1. poloviny 20. století. Do dějin své národní literatury se zapsal především dvěma sbírkami Säkeitä I, II (1905, 1910; Verše I, II), které bývají uváděny jako nejčistší ohlas symbolismu ve finské literatuře. Další sbírky byly vydány až po delším odstupu – Virrantyven (Klidný proud) v roce 1925 a Matkamies (Poutník) roku 1938. Poslední sbírka Muistojen tie (1951; Cesta vzpomínek) vyšla až posmrtně.
Pro Manninenovu poesii je charakteristická vybroušená lexikální i stylistická podoba básní, které mnohokrát upravoval a přepisoval, než dosáhl kýženého výsledku. Vzhledem ke komplikovanosti výsledných struktur a rozvitým nejasným symbolistickým obrazům a vizím, byla jeho poesie dlouhou dobu považována za příliš intelektuálskou a nesrozumitelnou. I dnes si k jeho tvorbě najde cestu jen málokterý čtenář, natož pak český – do češtiny totiž zatím žádná z Manninenových básní přeložena nebyla.
Vedle vlastní básnické tvorby se Manninen hojně věnoval i překladům z různých evropských jazyků. Dodnes ceněné jsou jeho překlady Molièra, Goetha, Petőfiho, Runeberga a dalších autorů. Mezi vrchol jeho překladatelské tvorby ovšem patří přebásnění Homérovy Íliady a Odysseie. Kromě Manninenových básní a překladů se nám dochovala i zajímavá korespondence s obdivovanou ženou a později manželkou, pohádkářkou Anni Swan (1875–1958). Dopisy z let 1898–1908 ve Finsku vyšly pod názvem Silkkihienot siteet (2000; Hedvábná pouta).
Autor článku: Michal Švec, Skandinávský dům
Obrázek – zdroj: jukkajoutsi.com
