Co si může čtyřicetiletá ženská bez rodiny počít se životem? Třeba vyrazit na africkou savanu nebo do renesanční Itálie: vypravit se po stopách vzrušujících „nočních žen“ – podnětných hrdinek z celého světa a různých časových období, které se nesmířily s tím, co jim osud nadělil, a žily si, jak se jim zlíbilo.
PŘEČTĚTE SI RECENZI KNIHY ŽENY, KTERÉ MI NEDAJÍ SPÁT
Mia Kankimäki sedí v letadle na cestě ke Kilimandžáru a je bez sebe strachy, ale nedá se nic dělat – musí se podívat na savanu, kam za lvy kdysi odjela i slavná Karen Blixen, proslulá svou odvahou. Mia v podkroví u rodičů objeví knihu o cestovatelkách a badatelkách z 19. století a vyráží v jejich stopách na cestu kolem světa: odjede do Japonska, aby se zotavila z deprese, a nakonec v úžasné Florencii píše o neobyčejných renesančních malířkách ze slavné galerie Uffizi. V zapomenutých zákoutích dějin nachází inspirativní, výjimečné, a přesto docela běžné ženy, dobrodružky a umělkyně, které navzdory očekáváním své doby houževnatě následovaly svou vášeň. V jejich společnosti, vyzbrojená nezbytnou dávkou humoru a sebeironie, nachází Mia odvahu vyjít vstříc novému životu a připomíná, že totéž dokáže kdokoliv z nás.
Vaše kniha Ženy, které mi nedají spát pojednává o mimořádných ženských postavách s ještě mimořádnějšími životními osudy. Rozhodně je však nevykreslujete jako superhrdinky, naopak jde o celkem obyčejné ženy s běžnými lidskými slabostmi. To se nevyhnutelně pojí s nutností vynést na světlo některé z jejich ne až tak obdivuhodných vlastností. Jak jste se při tom cítila?
Když jsem se poprvé vypravila do Afriky po stopách Karen Blixen, Karen pro mě zosobňovala jakousi nepřekonatelně silnou, odvážnou a nezávislou superženu, ale tahle představa vzala během mé cesty kompletně za své. Karen vůbec nebyla onou příkladnou hrdinkou, kterou jsem si představovala. Nejdřív jsem byla zklamaná, vlastně mě to i rozčílilo, ale potom mi došlo, že právě díky těm lidským slabostem se s ní můžu mnohem lépe ztotožnit. Když jsem pak o něco později psala o cestovatelkách a badatelkách, doslova jsem zaplesala pokaždé, když jsem u nich objevila nějakou tu „chybu“: skutečnost, že zápolily s úplně stejnými problémy, nemocemi, strachy a nejistotami jako já, a přesto toho tolik dokázaly, mi vlilo neskutečnou sílu do žil.
„Své“ ženy v tom nenecháváte a jdete takříkajíc s vlastní kůží na trh. V průběhu knihy se ocitáte v řadě úsměvných, někdy i lehce trapných situacích (za všechny jmenujme třeba výpadek proudu v hotelovém pokoji na safari nebo neuvěřitelně vtipné focení pro jistý finský časopis na pláži v Helsinkách). Celkem otevřeně mluvíte i o svých slabých stránkách. Bylo to pro vás obtížné? A považujete se za „noční ženu“?
Část knihy je založená na mém osobním cestovatelském deníku, kam jsem si opravdu zapisovala situace, pocity i nejrůznější kolapsové stavy přesně tak, jak jsem je v daný okamžik prožívala. Zvlášť u některých zážitků mě představa toho, že se dostanou na veřejnost, s blížícím se datem vydání samozřejmě děsila, ale zároveň jsem cítila, že to svým nočním ženám dlužím a že i o sobě musím psát upřímně a bez cenzury. Pokud jsem chtěla porovnat své zkušenosti ženy z 21. století s těmi jejich, musela jsem, jak říkáte, s kůží na trh. Výhodou je, že zevrubný rozbor vlastního neurotického počínání může vyústit v poctivou dávku komedie, a člověk se, minimálně zpětně, zasměje sám sobě. Nemyslím si, že se můžu považovat za noční ženu. Noční ženy jsou ony mimořádně statečné, houževnaté a příkladné vzory, z nichž můžete čerpat sílu za bezesných nocí.
Je mezi ženami v knize nějaká, s níž se ztotožňuje více než s ostatními? Pokud ano, proč? Zároveň zmiňujete, jak mimořádně obtížné bylo z obrovského množství kandidátek vybrat oněch deset, po jejichž stopách se v knize vydáváme. Byla mezi nimi žena, která na vás skutečně zapůsobila, ale nakonec jste byla nucena ji vynechat?
Je těžké kteroukoliv z žen vyzdvihnout nad ostatní, protože všech deset v knize skončilo právě proto, že jsem se s nimi dokázala zcela mimořádným způsobem ztotožnit. Z nějakého záhadného důvodu jsem velmi tíhla třeba k nemajetným starým pannám trpícím migrénami, depresí a nespavostí… Jednou z mých favoritek je nicméně Mary Kingsley, která se v černých dlouhých šatech samotná vydala do západoafrické džungle, kde se v kánoi plavila po tamních řekách: její smysl pro humor a neochvějně optimistický postoj tváří v tvář každé situaci jsou zkrátka a dobře záviděníhodné a cestovat s ní by podle mě bylo naprosto úžasné.
Jedno z největších zjištění, které mi tenhle projekt přinesl, spočívá v tom, že dějiny jsou plné zajímavých, výjimečných a ve své době významných žen, na které se v průběhu staletí z nějakého důvodu zapomnělo: na to, abych je všechny představila, by padlo pár encyklopedií. Několik žen původně zahrnutých v knize jsem byla nucená obětovat těsně před pomyslnou cílovou čárou. Moc ráda bych třeba vypověděla celý příběh Alexine Tinné, která se vypravila hledat pramen Nilu. Stejně tak mě mrzelo, že jsem musela vynechat americkou malířku Georgii O’Keeffe a pár dalších, jejichž příběhy dokazovaly, že nový život lze začít nejen ve čtyřiceti, ale i v šedesáti, sedmdesáti nebo osmdesáti. Co všechno člověk za ten život ještě stihne!
A co nějaké finské noční ženy?
Samozřejmě, že i ve Finsku se najdou noční ženy! Do knihy se nedostaly, protože jsem se chtěla vypravit o něco dál než do mně známých finských měst – do Itálie, Japonska, Tanzanie… Do knihy bych jinak zahrnula spisovatelky z devatenáctého století, například Helene Schjerfbeck nebo ranou feministku a spisovatelku Minnu Canth.
Původ, zájmy či zaměření vašich hrdinek stejně jako oblasti, v nichž žily nebo ve kterých cestovaly, jsou skutečně různorodé. I z toho důvodu mohou čtenářům nabídnout takřka bezednou studnici inspirace. Někdy to může být téměř zahlcující: existuje tolik možností, tolik věcí, jimiž je možné se zabývat a studovat je! Jak si nový objekt zájmu, ať už je to osoba, koníček, nebo destinace, vybíráte vy? Následujete intuici, nebo vše ponecháte náhodě? Všechno si pečlivě zvážíte, nebo jen položíte prst na mapu a vyrazíte?
Máte naprostou pravdu: svět nabízí nekonečné množství úžasných, zajímavých a krásných věcí a právě tuhle hojnost chci ve svých knihách vypíchnout. Při psaní a výzkumu intuitivně následuju, co mě zajímá, i když třeba netuším, jaký to má smysl nebo kam to povede – význam se nakonec vždycky ukáže. Stejně si vybírám i cestovatelské destinace, ale když začne být jasné, jakým směrem se hodlám vydat, občas takříkajíc rozhodím sítě a nechám pracovat náhodu: tak se vám třeba stane, že nakonec bydlíte u naprosto cizího chlapa jako já v Tanzanii nebo Florencii.
Vaše kniha je mimořádně úspěšná, práva se prodala do mnoha zemí po celém světě včetně Číny. Zaobírala jste se tajně možností, že jste napsala mezinárodní bestseller, anebo vás to úplně zaskočilo? Proč myslíte, že vaše kniha čtenáře tolik oslovuje?
To, že kniha vyšla nebo vyjde v tolika různých jazycích, mě skutečně překvapilo – jako autorce píšící v jazyce s tak malým počtem mluvčích by se mi o něčem podobném ani nesnilo! Je ale možné, že teď je na vyprávění příběhů významných žen minulosti přesně ta správná doba. Z odezvy, která se ke mně donesla, mám nicméně pocit, že mnohé ženy bez ohledu na jazyk či kulturu ve svém životě řeší velmi podobné problémy jako já. Samozřejmě doufám, že se mi podaří čtenářům předat nedocenitelné rady nočních žen i jejich neuvěřitelnou energii.
Povinná otázka předtím, než vám popřeju hodně štěstí, inspirace a tvořivosti do budoucna. Zaobíráte se v současné době novým projektem, anebo si, zcela zaslouženě, dopřáváte oddych a soustředíte se na jiné věci než na psaní?
Několik posledních let jsem v jednom kole právě kvůli povinnostem kolem vydání „Žen“ a jejich překladům do cizích jazyků. Zároveň jsem byla hodně na cestách a sbírala materiál pro novou knihu. Kvůli současné pandemii jsem musela zrušit jarní cestu do Japonska, ale má to i svoje světlé stránky: mohla jsem se v klidu ponořit do sekundární literatury a psát. A děkuju, štěstí, inspirace i tvořivost jsou potřeba!
Rozhovor pro Skandinávský dům připravila Martina Šímová.
Foto autorky © Otava
