„A protože jsem rozumnosti měla až po krk, nejdřív jsem si vzala dovolenou, abych se zotavila. Pak už jsem se do práce nevrátila. Rozhodla jsem se, že zkusím cestovat a psát…“
CHCEŠ CESTOVAT? UDĚL SI POVOLENÍ!
Když bylo Mie Kankimäki 38 let, rozhodla se opustit svou dosavadní práci a vydat se do Japonska po stopách básnířky Sei Šónagon, která žila před tisíci lety. Tak vznikl Miin debut Asioita jotka saavat sydämen lyömään nopeammin (Z čeho se vám rozbuší srdce, 2013). I v jejím dalším díle Ženy, které mi nedají spát, jež nyní vychází v českém překladu, se snoubí cestování a psaní o inspirativních ženách, přičemž obojí je zde přítomné ještě v hojnější míře – v nové knize se s autorkou kromě Japonska vypravíme i na africký kontinent, do Florencie, Mazzana a Normandie a seznámíme se důkladně hned s desítkou žen vymykajících se dobovým konvencím. Autorka tyto ženy, které jí nedají spát a inspirují ji k překonávání sama sebe, pojmenovává „noční ženy“ a stát se takovou noční ženou je v jejích očích tím největším vyznamenáním.
Celá první část čtyřsetstránkové knihy je věnovaná dánské spisovatelce Karen Blixen, autorce vynikajících povídek a slavného románu Vzpomínky na Afriku, který byl v roce 1985 zfilmován v hlavních rolích s Meryl Streep a Robertem Redfordem. Karen se před první světovou válkou spolu s manželem usadila v Britské východní Africe na farmě nedaleko Nairobi. Pěstovali zde kávu, ale vzhledem k dvoutisícové nadmořské výšce se plodinám nedařilo. Přesto se Karen, a to i po rozvodu, stále snažila o farmu starat, a to až do roku 1931, kdy podnik zbankrotoval. Karen navíc téhož roku zasáhla osobní tragédie, když se s letadlem zřítil její životní partner Denys Finch Hatton. Po krachu farmy Afriku po 18 letech navždy opustila, teprve v Evropě se z ní však stala slavná spisovatelka.
Mia se vydává do Afriky, aby na vlastní kůži zakusila savanu a safari, nikoli ale v Keni, kde v době její cesty hrozilo akutní nebezpečí teroristických útoků, nýbrž v Tanzanii. Do Keni se dostává až několik dní před odletem zpátky do Finska a stihne ještě navštívit hrob Denyse Finche Hattona. Líčení jejích vlastních zážitků se prolíná s příběhem Karen. Hojně přitom cituje z autorčiných deníků a dopisů, které nabourávají představu silné odvážné ženy za všech okolností. Ve skutečnosti se Karen často necítila dobře, a to nejen proto, že ji sužovala syfilis, kterou jí pravděpodobně záhy po sňatku nakazil manžel. Mnohdy celé dny proležela nečinně v posteli, neschopná jakékoli aktivity. Podobné slabiny Kankimäki dokládá i u ostatních svých nočních žen. Nedělá to proto, aby jejich osobnost umenšovala, právě naopak. Díky tomu s nimi cítí i větší spříznění, jelikož sama na cestách trpí mnohými neduhy.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ ROZHOVOR S AUTORKOU KNIHY
Deníky, dopisy a další materiály jsou hlavními zdroji rad, jimiž autorka uzavírá každou kapitolu. Tyto rady nočních žen jsou nosné a praktické, přestože jsou formulovány se značnou nadsázkou, vždy v návaznosti na předchozí vyprávění jako jakési poučení. V druhé části knihy věnované trojici cestovatelek Isabelle Bird, Idě Pfeiffer a Mary Kingsley se výmluvně ukazuje, že pokud chtěly ženy v dřívějších dobách cestovat, musely mít (zpravidla pomyslné) cestovní povolení. Tedy pádný a společensky přijatelný důvod, proč se na cesty vydat. Spořádaná žena nemohla cestovat jen proto, že se jí to zamlouvalo. A tak ženy, které to na cesty táhlo, hledaly zástupné důvody, nejčastěji zdravotní. V radách nočních žen se na adresu cestovního povolení dočteme: „Zeptej se sama sebe, jestli chceš cestovat. Pokud ano, uděl si povolení.“ Podobně coby narážku na jednu nevydařenou výpravu kvůli přemíře zavazadel se dočteme doporučení: „Neber s sebou nic, kvůli čemu bys musela najmout od deseti do pěti set nosičů.“ Už z těchto dvou rad je patrný autorčin smysl pro humor a břitkou ironii, s nimiž komentuje nejen trampoty svých historických hrdinek, ale i své vlastní.
S cestou do Japonska v závěru druhé části však jako by autorce trochu došel dech. Na rozdíl od Afriky je její líčení země vycházejícího slunce kusé a odtažité, noční ženy Alexandra David-Néel, která v přestrojení navštívila cizincům zapovězenou tibetskou Lhasu, a investigativní novinářka Nellie Bly, která ve své době vykonala cestu kolem světa ve světovém rekordu 72 dní, nicméně dojem zachraňují. Ve třetí části ale zaujme už jen Florencie a její utajené umělkyně Sofonisba Anguissola, Lavinia Fontana a Artemisia Gentileschi, i když se vám pravděpodobně budou navzájem plést. Následuje pobyt na spisovatelské rezidenci v Mazzanu, krátký návrat do Florencie, návštěva Normandie a poslední noční žena, současná japonská výtvarná umělkyně Jajoi Kusama. Zhruba posledních sto stran je zajímavých víceméně jen z hlediska procesu literární tvorby. V průběhu celé knihy Mia často zmiňuje, jak si stojí s prací na knize, jak je co drahé (hodně) a jak se jí daří či nedaří na cesty získávat finanční prostředky: „Chci si vydělat peníze na cestu, stejně jako Mary. Vypočítám, že vlastnoručně prodaná kniha v pevné vazbě znamená jeden kjótský oběd sestávající z malinkých mističek.“
Ženy, které mi nedají spát jsou poutavou četbou pro každého, koho zajímá cestování, historie nebo spisovatelské řemeslo. A v neposlední řadě vás rady nočních žen můžou nasměrovat, kam se v životě ubírat dál. Mezinárodní úspěch knihy a nadšené ohlasy svědčí o dobrém načasování. Necháte se nočními ženami strhnout i vy?
Autorka recenze: Jitka Jindřišková
Mia Kankimäki: Ženy, které mi nedají spát. Přel. Martina Šímová. Motto, Praha 2020.
