První květen se ve Skandinávii a v Pobaltí nese podobně jako v mnoha jiných zemích ve znamení oslav prvního máje a Svátku práce, přičemž v každé zemi probíhají oslavy trochu odlišně. Někde převažuje politický – především levicový – náboj Svátku práce, jinde oslavy připomínají spíše studentský majáles a mnohde se zase nejedná o nic jiného než o prosté pokračování zábavy z předešlého večera a noci u nás známé pod názvem pálení čarodějnic (Valpuržina noc, 30. dubna). Na jiných místech se třeba jen odpočívá po prohýřené noci (ve většině zemí je 1. května den pracovního volna) nebo si lidé užívají pěkného počasí, pokud je předpověď příznivá (v severněji položených oblastech někdy v této době ještě sněží), a slaví 1. máj coby pořádný začátek jara.
V Norsku se 1. května slaví především Svátek práce (norsky Arbeidernes internasjonale kampdag), a to už od roku 1890. Bylo to jen rok po mezinárodním dělnickém kongresu na podporu druhé internacionály, který se sešel v Paříží a na němž američtí odboráři navrhli vyhlásit 1. květen dnem demonstrace. O tři roky dříve totiž právě v tento den začala generální stávka, která ve Spojených státech amerických vyústila v zavedení osmihodinové pracovní doby. Pařížského kongresu se zúčastnil také Nor Carl Jeppesen, který prosadil uznání svátku v Norsku. První oslavy se konaly hned v roce 1890, kdy se jednalo o největší masovou demonstraci pracujících v mezinárodním měřítku. V Norsku se demonstrace odehrávaly především v hlavním městě Kristianii (dnešní Oslo) a v jihonorském Kristiansandu. Až do roku 1919 představovala hlavní požadavek norského dělnického hnutí 8hodinová pracovní doba s heslem „8 hodin práce, 8 hodin volna, 8 hodin spánku“.
V roce 1935 byl 1. květen začleněn mezi dny, kdy se vyvěšuje norská vlajka, a po druhé světové válce se z něj stal státní svátek. Oslavy se odehrávají formou poklidné demonstrace či slavnostního průvodu s rudými vlajkami, jehož pochod doprovází hudba a zpěv. Mezi písněmi nechybí norská verze dobře známé Internacionály. V Oslo se oslava tradičně koná na náměstí Youngstorget, nedaleko sídla norské vládnoucí sociálně-demokratické strany Arbeiderpartiet. Důraz je při setkáních kladen na nejdůležitější hodnoty dělnického hnutí – pospolitost a solidaritu. Naopak pravicové strany, zejména Fremskrittspartiet (Strana pokroku), se řadí mezi odpůrce oslav 1. května.
V Dánsku se 1. květnu říká majdag, Philip og Jacobs dag, Valborgsdag nebo Valborgsmesse a v současné době během dne také probíhají především oslavy Svátku práce (dánsky Arbejdernes kampdag). Ráno se oslavy pořádají uvnitř odborových organizací a také mezi členy sociálnědemokratických a socialistických politických stran. Odpoledne se pak ve všech větších dánských městech konají veřejné oslavy s proslovy, zpěvem písní a dalším programem.
Pro Finy neznamená první máj (finsky vappu) jen Svátek práce (finsky suomalaisen työn päivä), ale také symbolický počátek jara (a chatařské sezóny). Prvomájový den se většinou odehrává ve znamení odpočinku po proskotačené Valpuržině noci (vappuaatto – předvečer svátku vappu). Dopoledne se finské rodiny, party kamarádů a studenti vydávají na piknik do přírody či městských parků; například v Helsinkách to při této příležitosti nejvíce žije v parku Kaivopuisto. Pije se medové šumivé víno sima, které si Finové sami připravují, a typický obsah piknikového košíku je následující: bramborový salát, párky, koblihy a sladké smažené pečivo tippaleipä. Nehodují jen levicové strany, protože ty na 1. máje pořádají tradiční pochody a proslovy. První máj je ve Finsku také tradičním studentským svátkem. Každý, kdo někdy úspěšně složil maturitu, si nasadí na hlavu bílou maturitní čapku s černým kšiltem (ylioppilaslakki). Průměrné teploty na prvního máje dosahují ve Finsku 11 stupňů, ovšem neobvyklé nejsou ani sněhové přeháňky, které však prvomájové oslavy nijak nenarušují.
Na Islandu se na začátku května také slaví Svátek práce (islandsky hátíðisdagur verkamanna) a první máj (Verkalýðsdagurinn). Poprvé se tam požadavek slavit Svátek práce objevil v roce 1923, od roku 1966 je to pak na Islandu oficiální den volna. V poslední době ale v tento den bývají otevřené obchody a jejich majitelé vyplácejí zaměstnancům za to, že ve svátek pracují, vyšší mzdu.
Ve Švédsku je 1. květen pojímán jako Svátek práce (švédsky Första maj, arbetardagen), a to již více než sto let. Oficiálním státním svátkem se ale stal až roku 1938. Oslavy jsou v režii švédských levicově orientovaných politických stran, ale v poslední době je začínají pořádat i nesocialistické strany. Jejich typickými součástmi jsou průvody, zpěv písní a proslovy, u nichž se střídají představitelé odborů a politických stran. Ve Stockholmu sociální demokracie pravidelně organizuje průvod k Severnímu železničnímu náměstí, což je tradiční místo švédského hnutí pracujících, a před centrálou konfederace švédských odborů, která tam sídlí, pronáší proslovy. Shromáždění na 1. května jsou důležitou součástí švédské politiky, protože pro politické strany představují další možnost, jak prezentovat svůj program a politické cíle.
V Estonsku je 1. květen pojmenován kevadpüha, což znamená Svátek jara. V noci ze 30. dubna na 1. května se totiž v Estonsku slaví příchod jara a zahájení rolnických činností (setby).
V Litvě se první květnový den slaví Svátek práce (litevsky Tarptautinė darbo diena). Během sovětského období byly oslavy zneužity ve prospěch demonstrace moci a síly, proto po získání nezávislosti Litvy vzbudily myšlenky na obnovení oslav Svátku práce rozpaky. Nakonec se z něj stal státní svátek. V tento den se připomínají hlavně práva zaměstnanců, pomoc nezaměstnaným, boj proti chudobě a zajištění bezpečnosti a zdraví zaměstnanců.
V Lotyšsku se 1. května slaví jednak Svátek práce (lotyšsky Darba svētki), jenž Sovětský svaz stejně jako v případě Litvy zneužil k ukázce své síly a moci, ale také státní svátek Den svolání Ústavodárného shromáždění Lotyšské republiky.
Autoři článku: Iva Doušová, Jitka Jindřišková, Ema Stašová a Michal Švec, Skandinávský dům
Obrázek – zdroj: potku.net
