Kirsten Flagstadová

Stokorunovou norskou bankovku zdobí tvář operní pěvkyně Kirsten Flagstadové (12. 7. 1895 – 7. 12 1962), světově proslulé sopranistky a jedné z mezinárodně nejznámějších norských žen.

Kirsten Flagstadová se narodila v Hamaru, ale vyrůstala v Kristianii (dnešní Oslo). Lásku a talent k hudbě měla v rodině. Její otec Michael Flagstad byl houslistou a dirigentem a její matka Maja Flagstadová učitelkou zpěvu a pianistkou. Kirsten debutovala coby operní pěvačka roku 1913 v Národním divadle. Mezi lety 1918 a 1921 působila především v operní společnosti Opera Comique. Poté co společnost v roce 1921 zanikla, střídala Kirsten role na různých scénách. Angažmá ve švédském Göteborgu jí otevřelo dveře na mezinárodní jeviště – v letech 1933 a 1934 zpívala na slavnostech v německém Bayreuthu a o rok později debutovala v Metropolitní opeře v New Yorku. Hned po prvním představení se stala světoznámou sopranistkou a dokonce zachránila Metropolitní operu od konkurzu.

Proslavily ji zejména pěvecké role v operách Richarda Wagnera, ale ztvárňovala také postavy z oper Verdiho, Pucciniho, Mozarta, Beethovena, Bizeta, Glucka, Händela a dalších. V New Yorku se těšila trvalému angažmá od 1935 do 1941, kdy se kvůli svému manželovi Henrymu Johansenovi vrátila do Norska. Její manžel byl ale členem Národního shromáždění, norské fašistické strany, a po válce byl uvězněn za kolaboraci. Samotné Kirsten kvůli tomu, přestože za války vystupovala pouze v zemích, které Německo neokupovalo (ve Švédsku a Švýcarsku), klesla v Norsku i v západních zemích popularita. V roce 1945 se dokonce král Haakon VII. odmítl zúčastnit úvodního ceremoniálu hudebních slavností v Bergenu, pokud by se ho účastnila i Kirsten.

Po smrti manžela v letech 1949–52 Kirsten opět vystupovala v newyorské Metropolitní opeře a v londýnském Covent Garden a navázala na svá předválečná turné po Severní a Jižní Americe, Austrálii a Evropě. V roce 1955 ukončila veřejné vystupování a nadále se věnovala nahrávání pro rozhlas a gramofonová studia. Na konci 60. let se stala první ředitelkou Norské státní opery, jediné norské profesionální operní instituce. Díky šetrné správě a vlastním prostředkům umožnila angažmá řady talentovaných zpěváků a hudebníků. I proto bylo náměstí u nové budovy Opery, slavnostně otevřené v roce 2008, pojmenováno právě po ní. Současně sem byla ze staré budovy přenesena i její socha.

Dočkala se řady významných ocenění, a to jak v Norsku (Řád sv. Olava, stokorunová bankovka, poštovní známky), tak v zahraničí (hvězda na hollywoodském chodníku slávy, pamětní deska v Metropolitní opeře v New Yorku a v Carnegie Hall). Zemřela v Oslu ve věku 67 let. V jejím rodném Hamaru můžou zájemci od roku 1985 navštívit muzeum.