Dne 15. července roku 1410 se odehrála jedna z největších bitev evropského středověku – bitva u Grunwaldu, v německém prostředí známé také jako bitvy u Tannenbergu, v litevském zase jako bitva u Žalgirisu. Do bitvy se zapojili také čeští a moravští žoldnéři včetně Jana Žižky z Trocnova, a to jak na straně polsko-litevské koalice, tak v armádě Řádu německých rytířů. Polsko vedl král Vladislav II. Jagellonský, Litvu velkokníže Vytautas a německé rytíře velmistr Ulrich von Jungingen. Pro řád znamenala porážka v bitvě, která ukončila několikaleté válčení a vníž padli velmistr řádu, velký ústup z mocenských pozic v oblasti. Členové řádu, kteří přežili, se stáhli na hrad Malbork. Kromě lidských ztrát zaznamenal řád také velkou finanční újmu. Kromě výdajů na spojence a žoldáky ukládala mírová smlouva z Toruně z 1. února 1411 řádu platbu obrovských reparací. Řád se zadlužil, a tak mu byly mnohé územní državy zkonfiskovány.
Naopak Polsko a Litva se díky vítězství v rozhodující bitvě vymanily z vlivu řádu a etablovaly se jako samostatné a suverénní státy aspirující nejen svou rozlohou na úlohu velmoci ve střední a východní Evropě. Bitva je dodnes považována jako za jednu z nejdůležitějších v historii Polska. Každoročně se koná připomínka bitvy prostřednictvím rekonstrukce za účasti tisíců herců oděných a vyzbrojených coby středověcí bojovníci. V Litvě bitva představovala vrchol politického a vojenského potenciálu Litevského velkoknížectví. Porážka řádu pozastavila německou expanzi do oblasti a umožnila poklidný rozvoj litevského státu. Velkokníže Vytautas bývá chápán jako národní hrdina. Výraz Žalgiris (podle vesnice, u níž se bitva odehrála) se stal symbolem národního odporu proti cizí nadvládě.
Autorka článku: Jitka Jindřišková, Skandinávský dům
Obrázek – zdroj: wikipedia.org
