Dne 15. července 1968 byl zahájen ostrý provoz na Plaviňské hydroelektrárně (lotyšsky Pļaviņu hidroelektrostacija, zkráceně Pļaviņu HES). Hydroelektrárna se nachází v Lotyšsku na řece Daugavě, jihovýchodním směrem proti proudu od hlavního města Rigy a 107 kilometrů od ústí řeky do Baltského moře. Elektrárna je jednou ze tří hydroelektráren ležících na Daugavě na lotyšském území. Je také největší vodní elektrárnou nejen v Lotyšsku, ale v celém Pobaltí a jednou z největších v Evropské unii.
Elektrárna byla navzdory obtížným geologickým a hydrogeologickým podmínkám postavena během pouhých pěti let, mezi lety 1961 a 1966. Přehrazením řeky Daugavy se zároveň vytvořila Plaviňská přehrada (Pļaviņu ūdenskrātuve), která ale zaplavila jeden z nejkrásnějších a nejznámějších přírodních úkazů v Lotyšsku: 18 metrů vysoký vápencový útes Staburags (též Staburadze), v jehož blízkosti se nacházela unikátní fauna a flóra a který hrál roli v lotyšské mytologii (podle legendy se tam v útes proměnila truchlící dívka). Proti plánované výstavbě a zaplavení útesu se v roce 1958 zvedla vlna protestů z celého Lotyšska. Již o rok později se ale nehledě na protesty definitivně rozhodlo o zaplavení území a stavbě hydroelektrárny.
Vodní dílo leží nedaleko města Aizkraukle, které bylo v současné podobě vybudováno v roce 1960 právě u příležitosti výstavby elektrárny – poskytlo zázemí všem, kteří se na stavbě podíleli. Od vzniku města do září roku 1990 ale neslo jméno Stučka – po lotyšském komunistovi Pēterisi Stučkovi, který vedl bolševickou vládu během lotyšské války o nezávislost. Pak bylo místu vráceno jeho historické jméno Aizkraukle. Hydroelektrárna sama a přilehlá přehrada je pojmenována podle blízko ležícího městečka Pļaviņas.
Autorka článku: Iva Doušová, Skandinávský dům
Obrázek – zdroj: wikipedia.org
