V pátek 19. listopadu se uskutečnil další Severský divadelní večer. Moderovaná debata po představení tentokrát doprovodila inscenaci Švandova divadla Ať vejde ten pravý podle knihy švédského spisovatele Johna Ajvideho Lindqvista, kterou do divadelní podoby adaptoval britský scenárista Jack Thorne.
Švandovo divadlo je proslulé divácky přístupnými inscenacemi, jejichž předlohy často známe z filmového plátna. Ze severských inscenací vzpomeňme například na Kdo je tady ředitel?, Kurz negativního myšlení nebo nově Adamova jablka. To je případ i titulu Ať vejde ten pravý, jehož švédské filmové zpracování je ještě známější než knižní předloha. Hlavními hrdiny příběhu jsou osamělý chlapec Oskar, který je ve škole terčem šikany, a záhadná Eli, která se do sousedství právě přistěhovala s otcem. A záhy je nedaleko jejich bydliště nalezena první mrtvola bez kapky krve v těle…
Ač inscenace sází vcelku na jistotu v podobě neotřelé love story v působivě mrazivém prostředí, nelze divadlu upřít ani notnou dávku kuráže – hororový žánr se na jevištích objevuje pomálu, protože snadno může působit směšně. Toto nebezpečí se tvůrcům podařilo zažehnat důrazem kladeným na budování atmosféry, citlivým aranžováním hororových scén a skvělými hereckými výkony Denisy Barešové (Eli) a Oskara Hese (Oskar). Zatímco Hes je nicméně na outsidera snad až příliš pohledný, Barešová se poněkud podivínské Eli zhostila vskutku bravurně a z jejích odpovědí během besedy po představení bylo zjevné, že svou roli důkladně promýšlela.
zleva: Denisa Barešová, Oskar Hes, Anežka Soukupová, Martin Severýn
Besedy moderované Martinem Severýnem se bohužel nakonec nemohl zúčastnit režisér Jan Holec, zmínění herci ho ale v přiblížení pojetí díla plnohodnotně zastoupili a širší kontext doplnila skandinavistka Anežka Soukupová – popsala mj. popularitu knihy ve Švédsku po jejím vydání či rozdíly mezi knižním a filmovým zpracováním. Osvětlila také autorovu inspiraci: „John Ajvide Lindqvist vyrůstal v 80. letech na stockholmském sídlišti Blackeberg, kde se kniha odehrává, a šikanu zažil na vlastní kůži.“ Postava upíra je ovšem ve švédské literatuře velmi neobvyklá a autorovým záměrem bylo vylíčit ji nečernobíle, jako rozporuplnou, citlivou bytost.
Herci Barešová a Hes vyjmenovali témata, kterými je hra obzvlášť oslovuje: boj s vlastní identitou, s předsudky i se šikanou a odhodlání překonávat kvůli spřízněné duši překážky. „Na Oskarovi se mi hrozně líbí, že se k Eli snaží přistupovat konkrétně, bez obecných předsudků, které zezačátku má, čemuž se asi nelze divit, ale posléze ji bere jako svébytného jedince,“ zmínila například Barešová. Když moderátor poté vtáhl do debaty i diváky v sále otázkou, jak chápou konec příběhu – jestli jako prodchnutý nadějí, nebo naopak coby notně depresivní – množství názorů a doplňujících dotazů ukázalo, že představení v publiku skutečně zarezonovalo.
Zhlédnout inscenaci Ať vejde ten pravý Švandova divadla rozhodně doporučujeme a těšíme se na viděnou při některé další doprovodné akci v rámci cyklu Severské divadelní večery.
Text a foto z besedy: Jitka Jindřišková, Skandinávský dům
Foto z představení: Patrik Borecký
