Joonatan Tola napsal rodinnou ságu, která se vyznačuje takřka karnevalovou barvitostí a drásavou tragikomičností. S životem v rozhárané umělecké rodině plné destruktivních blízkých vztahů se autor vypořádává pomocí černého humoru – jinou možnost totiž nemá.
Joonatan Tola (nar. 1983) je jedním z nejnadějnějších mladých finských spisovatelů současnosti. Ve svém debutovém románu Červená planeta (česky Kontrast, 2024, překlad Martina Šímová) se vrací do svého dětství, které poznamenala vážná duševní nemoc jeho otce, samozvaného umělce, básníka a notorického alkoholika Mikka J. Toly. U Toly staršího se v adolescenci rozvinula paranoidní schizofrenie a jeho stav se v průběhu života vytrvale zhoršoval. Autor ve vyprávění zasazeném převážně na finský venkov osmdesátých let s břitkým intelektem, svébytnou ironií a nadsázkou vykresluje absurditu a krutost každodenního života svých ranných let strávených ve stínu nevypočitatelných projevů otcovy nemoci. Zároveň ukazuje, že přežít se dá skutečně všechno.
Váš debutový román Červená planeta pracuje s těžkými tématy: zabýváte se v něm duševní chorobou svého otce, svým bouřlivým dětstvím, kdy vaše rodina často živořila na hranici chudoby, a také vážnou nemocí své matky. Navzdory zjevné tragikomičnosti však románu nechybí notná dávka humoru. Kdy jste zjistil, že knihu zkrátka a dobře musíte napsat a že humor bude jednou ze zásadních ingrediencí? Byl by bez něj proces psaní příliš bolestný?
První myšlenky na to, že bych Červenou planetu (a její pokračování) napsal, přišly už v době, kdy mi bylo kolem dvaceti. Psát jsem nicméně začal teprve ve třiceti, poté, co jsem roky strávil na psychoterapii. Před terapií jsem o svém dětství nedokázal psát; bylo to na mě prostě moc. Zhoršovaly se mi úzkostné stavy a spouštělo to moje stará traumata.
Můj styl psaní se vyznačuje komickými elementy bez ohledu na to, o čem píšu. Jinými slovy jsem se v žádné chvíli nerozhodl, že Červenou planetu napíšu „vtipně“. Jednoduše píšu vlastním tragikomickým stylem. Od čtenářů jsem nicméně dostal zpětnou vazbu, že díky odlehčenému stylu se moje romány, které si berou na paškál těžká témata, čtou o poznání příjemněji.
Pokud jde o samotný proces psaní, nijak zvlášť bolestný nebyl, protože s traumatem už jsem se popasoval na terapii. Je důležité rozlišovat mezi humorem jako obranným mechanismem (kdy se smějeme těžkým věcem, které nás v životě potkají, protože jsou pak snesitelnější) a humorem jakožto nástrojem literární fikce (kdy autor všechno, včetně oněch těžkých věcí, popisuje s humorem).
V šesti letech jste osiřel, a své rodiče tudíž znáte jen z raného dětství. Je váš román založených pouze na těchto nejranějších vzpomínkách, nebo jste měl k dispozici i jiný „materiál“, například svědectví dalších členů rodiny, dopisy a podobně? Vnímal jste návrat do minulosti během psaní knihy jako pomyslné otevření Pandořiny skříňky, anebo jste byl vděčný za každý střípek informace, který jste o otci získal?
Měl jsem zhruba dvě krabice podkladového materiálu, který jsem při psaní románu využil. Zahrnoval mimo jiné právní dokumenty, dopisy, telegramy a novinové výstřižky. Taky jsem zevrubně studoval fotografie a neuvěřejněný hrubý materiál z plánovaného dokumentárního filmu, který se o otci v osmdesátých letech točil. Celé to pro mě byla nezměrně zajímavá cesta do minulosti mojí rodiny.
Změnilo vás dokončení románu nějak? Dostavila se úleva, hlubší pochopení, pocit svobody?
Před vydáním prvního románu jsem měl o tátovi dost jednoduchou a celkem ponurou představu. Díky psaní se mi ho do určité míry podařilo pochopit a jistým způsobem jsem ho vzal na milost. Román vznikl v mnoha různých verzích. Během psacího procesu jsem minulým událostem postupně lépe porozuměl a na otce začal pohlížet o dost „vlídněji“. Výsledná kniha je o poznání uvolněnější a nabízí rozmanitější pohled na věc.
Červená planeta je váš první román, ale zcela zjevně jste se neminul s povoláním: kniha je svižná, zábavná, skvěle se čte. Máte humanitní vzdělání, jste intelektuál. Byla pro vás literatura a jazyk v určité době takzvaný coping mechanismus, pomyslné brýle, přes které bylo snazší nazírat jisté skutečnosti?
Ano, i tak jsem psaní vnímal, hlavně zamlada. Psát jsem začal ve dvaceti, abych nějak pochopil všechen ten chaos, který jsem v sobě cítil. Když jsem byl mladší, doslova manickým psaním deníku jsem si vědomě léčil svoje úzkosti: psal jsem o všem, co mi je způsobovalo.
Červená planeta se ve Finsku setkala s nadšeným přijetím. Témata, kterými se v romátu zabýváte, se čtenáři i kritiky zjevně rezonují, ať už jde o život s duševním onemocněním nebo o těžké sociální situace podobně postižených rodin a dětí, které v nich žijí. Zaslouží si podle vás daná témata více pozornosti a psal jste knihu i s touto motivací?
Při psaní románu jsem nad těžkými tématy, která se v knize vyskytují, ani nad tím, jak je lidi přijmou, tímhle způsobem nepřemýšlel. Snažil jsem se prostě napsat co možná nejlepší knihu. Samozřejmě jsem rád, že kniha svým obsahem rozpoutala celospolečenskou debatu.
Jak a kde píšete? Vymezujete si pro psaní určitý čas? Píšete doma, nebo na nějakém jiném místě?
Na to má vliv především moje rodinná situace. Mám dvě malé děti pod deset let, tudíž pracuju během takzvaně běžné pracovní doby, protože jindy by to jednoduše nešlo. Červenou planetu jsem ale psal mimo jiné i na chatě, úplně odříznutý od civilizace.
Váš román lze označit za autofikci, ve které propojujete (auto)biografické prvky s těmi fiktivními. Jeho události nahlížíte jakoby dětskýma očima, ale román píšete z pozice dospělého: je jasné, že jde z velké části o subjektivní zkušenost. Jak knihu přijali ostatní členové vaší rodiny? Zmínili se vám třeba o tom, že určité věci vnímali úplně jinak?
Popravdě řečeno jsem měl strach, jak moje rodina román přijme. Reakce otcových příbuzných mě nicméně velmi překvapila. Můj strýc po přečtení knihy například (v pozitivním slova smyslu) poznamenal, že má pocit, jako by někdo „propíchl velký hnisavý vřed“ a o letitém rodinném tabu konečně promluvil nahlas.
Na druhou stranu je dobré mít na paměti, že moje romány jsou fikce, nikoliv historická literatura, a já ani neměl v úmyslu dané události zpracovávat s historickou přesností.
Nyní pracujete na třetím románu své „rodinné trilogie“. V jaké fázi se text nachází a můžete letmo naznačit, o čem kniha bude?
Psaní je teprve v počáteční fázi, ale text naváže na dějovou linku, kterou jsem započal v Červené planetě. V románu popisuju „život plný stresu a úzkosti“, což je tak trochu moje téma 😊. Materiálu je tolik, že z „trilogie“ bude nakonec nejspíš tetralogie.
Autorka rozhovoru: Martina Šímová
Úvodní foto autora: © Jyri Keronen
