Johan Tobias Sergel (28. 8. 1740 – 26. 2. 1814) byl význačným švédským neoklasicistním sochařem (někdy se dokonce považuje za zakladatele švédského sochařství), malířem a kreslířem a působil na dvoře švédského krále Gustava III. (1746–1792).
Johanovi rodiče, Christoffer Sergell a Elisabet Zwirnerová, pocházeli z Německa, ale ještě před narozením syna přesídlili do Švédska, kde Christoffer a jeho dcery Anna Brita a Maria Sofia působili jako dvorní vyšívačky.
Johanův talent byl rozpoznán velmi záhy, a tak se Sergel už v sedmnácti letech dostal do učení k architektovi Jeanu Rehnovi a sochaři Jacquesovi Marsreliezovi. Ty roku 1757 vystřídal Pierre L’Archevéque, který byl do Švédska povolán z Francie, působil jako dvorní sochař a několik let vedl Královskou akademii svobodných umění ve Stockholmu. Spolu s ním vytvořil Sergel známou sochu Gustava Adolfa II. a asistoval mu také při tesání dalších dvou soch pro královský palác. S L’Archevéquem podnikl Sergel také sedmiměsíční cestu do Paříže.
Po návratu pracoval na výzdobě královského paláce a roku 1761 byl oceněn velkou zlatou medailí Akademie umění ve Stockholmu. Čtyři roky na to mu bylo uděleno stipendium, díky němuž mohl podniknout vysněnou studijní cestu do Itálie, kde se měl v plánu důkladně seznámit s antickým a renesančním uměním. V prvních letech si pouze prohluboval znalosti a sám netvořil, ale jeho pozdější tvorba je antickým odkazem silně poznamenaná. Dokazují to sochy s náměty z antické mytologie jako např. Vodní nymfa (Vattennymfen, nyní v Národním muzeu ve Stockholmu), Odpočívající faun (Vilande Faun) nebo Umírající Otryades (Den döende Otryades). Zajímavý je určitě i příběh vzniku jednoho ze Sergelových nejznámějších děl: sousoší Amor a Psýché (Amor och Psyche) si u něj objednal francouzský král Ludvík XV., ovšem jeho dokončení se bohužel nedožil. Místo Ludvíka XV. si jej později koupil Gustav III.
Sergel strávil v zahraničí celkem dvanáct let a vypadalo to, že před sebou má úspěšnou kariéru. Roku 1778 si ho povolal ke dvoru právě Gustav III. a Sergel tedy přesídlil zpět do Švédska, kde byl jmenován královským sochařem. Údajně dostal pracovní nabídku i od Kateřiny II. Veliké, ale rozhodl se pro svou vlast. Ve Stockholmu se záhy stal profesorem na Akademii umění.
Zásadní změnu v jeho životě představovalo setkání s Annou Hellströmovou, s níž později sdílel ateliérový byt (dnes nazvaný podle něj Sergelhuset) jižně od náměstí Hötorget ve Stockholmu a která mu porodila celkem čtyři děti. Bohužel jen dvě z nich přežily.
Sergel nadále tvořil – mezi jeho nejznámější díla patří např. socha Gustava III. (1808) na mostě Skeppsbron ve Stockholmu, mramorová busta Gustava III. (1792) nebo hrobka Gustava Vasy.
Kromě sochařských děl se Sergel věnoval i kreslení. Jeho kresby jsou skvělým dokladem každodenního života ve Švédsku 18. století a Sergel na nich karikuje nešvary doby a poměrně otevřeně zobrazuje i erotiku. Někteří dokonce považují Sergelovy kresby za ranou formu komiksu.
Osmnáct let před svou smrtí byl Sergel povýšen do šlechtického stavu. Zemřel roku 1814 a jeho hrob najdeme na Hřbitově Adolfa Fredrika ve Stockholmu.
Po Sergelovi nese jméno nejen dům, ve kterém bydlel, ale i Sergels torg, jedno z nejznámějších náměstí uprostřed Stockholmu, jehož zvláštností je zejména část snížená pod úroveň okolního terénu (švédsky „Plattan“). Původně se náměstí Sergels torg jmenovalo Sveaplatsen, ale kvůli podobnosti s názvem náměstí Sveaplan se hledala alternativa. Až národní básník Evert Taube navrhl, aby se náměstí pojmenovalo právě po Johanu Tobiasi Sergelovi.
Autorka článku: Martina Kašparová, Skandinávský dům
Obrázek – zdroj: sv.wikipedia.org
