Téměř každý rok doprovází písňovou soutěž Eurovize (Eurovision Song Contest) nějaká ta kontroverze či drobný skandál. Snad o největší rozruch ročníku, který proběhl v izraelském Tel Avivu 14.-18. května 2019, se poněkud netradičně postaral Island.
Reprezentanti tohoto ostrovního státu si říkají Hatari. Do češtiny by se tento název dal přeložit jako „nepřítel“ či „nenávistník“, výstižnější je však anglické slovo „hater“, které se již ostatně ujalo i v našem kulturním prostředí. Kapela pocházející z Reykjavíku se skládá ze tří členů – zakladateli jsou bratranci Klemens Nikulásson Hannigan a Matthías Tryggvi Haraldsson, ke kterým se později přidal bubeník Einar Hrafn Stefánsson. Ten je také členem islandské indie skupiny Vök. V klipech a na živých vystoupeních je dále doprovází tanečníci Sólbjört, Ástrós a Andrean.
Hatari jsou relativně mladým projektem. Kapela vznikla v roce 2015 a o rok později už vystoupila na největším islandském festivalu Iceland Airwaves. Zatím nemají na kontě žádné plnohodnotné album, svými singly si však v domovině již stačili získat jistou popularitu.
Žánrově Hatari spadají hlavně do industrialu, mísí v sobě však i techno či punk rock. Po hudební stránce zaujme kombinace Hanniganových čistých vokálů a Haraldssonova growlu, který si možná většina z nás asociuje s metalem. Na soutěžích typu Eurovize se lze s tímto stylem zpěvu setkat spíše vzácně. Tvrdé, snad až agresivní melodie stojí hlavně na syntetizátorech a basech. Nesmí chybět ani chytlavé taneční refrény.
Jejich islandsky psané texty pojednávají o morálním i fyzickém rozkladu lidstva, beznaději, nenávisti, síle a moci i pádu kapitalismu. O poslední jmenované ostatně kapela aktivně usiluje. Hatari si rádi hrají s kontrasty, na kterých je ostatně založen celý projekt – oběť versus agresor, něha versus násilí, submisivita versus dominance.
Hatari se vám pravděpodobně vryjí do paměti i svou estetikou. Jejich vizuál je směsí latexu, kůže, popruhů, ostnů, provazů a řetězů. Nechybí ani korzety, prvky vojenských uniforem, bizarně vysoké podpatky či spousta ohně. Sami členové tento styl označují za směs dystopických výjevů a prvků BDSM. Na poměry Eurovize zcela ideální!
Členům kapely je vlastní poněkud svérázný smysl pro humor. Hatari srší ironií a cynismem na všechny strany, jejich glosám neunikla ani někdejší britská premiérka Theresa Mayová anebo izraelský premiér Benjamin Netanyahu. Tomu ostatně Hatari před soutěží vzkázali, že by se s ním rádi utkali v tradičním islandském bojovém umění glíma. Premiér se k výzvě dosud nevyjádřil. Sarkasmu těchto Islanďanů nezůstali ušetřeni ani jejich vlastní fanoušci či samotná Eurovize. Koneckonců, Hatari si utahují i sami ze sebe.
Právě politika úzce souvisí s kontroverzí kolem této kapely.
Ještě před soutěží na sebe Hatari upozornili svými politickými postoji. Vyjádřili se konkrétně k izraelské okupaci Palestiny, která je podle nich nelegální. Matthías Haraldsson tvrdí, že on sám s okupací nesouhlasí a podporuje veškerá nenásilná hnutí usilující o palestinská práva. Členové kapely se dále nechali slyšet, že izraelská propaganda se snaží zamaskovat skutečné problémy. Nelíbí se jim přehnaná snaha organizátorů o apolitičnost Eurovize a pokusy o cenzuru textů i projevů účastníků.
Kapela byla upozorněna, že pokud se podobných prohlášení nezdrží, hrozí jí postih v podobě diskvalifikace ze soutěže. Proběhly také snahy o zamezení jejího vstupu do země. Hatari se přesto soutěže zúčastnili a při vyhlašování televizního hlasování mávali palestinskou vlajkou, kterou zveřejnili i na sociálních sítích.
(Pro zajímavost dodám, že vlajka Palestiny se objevila i při vystoupení samotné Madonny, která byla na Eurovizi pozvána jako host. Měl ji na sobě jeden z doprovodných tanečníků.)
Ani někteří Palestinci nebyli z jednání Hatari příliš nadšení. Jeden ze zakladatelů aktivistického hnutí BDS, které se snaží zvýšit politický i ekonomický tlak na Izrael, se nechal slyšet, že si sice gesta kapely váží, ale podle něj odvádí pozornost od samotné Palestiny. Další se zase domnívají, že jde jen o snahu Hatari se zviditelnit.
K vyřazení kapely ze soutěže nakonec nedošlo a Hatari se umístili na 10. místě. Předvedli prý jeden ze svých klidnějších a tišších singlů, Hatrið mun sigra (česky Nenávist zvítězí). Islandsky zpívaná píseň pojednává o bezvýznamnosti života, prázdnotě a pochopitelně nenávisti, což ostře kontrastuje s písněmi o lásce a přátelství, které bývají v této soutěži zvykem.
Níže můžete zhlédnout záznam vystoupení tak, jak jej bylo možno vidět přímo na Eurovizi – tedy včetně řetězů, ostnů a pyrotechniky.
Komu by toto vystoupení nestačilo, může si stejnou píseň poslechnout za doprovodu původního klipu. Ten rovněž koresponduje s estetikou Hatari.
Na důkaz toho, že Hatrið mun sigra není jen jednorázovou záležitostí, tu máme o něco starší Spillingardans (volně přeloženo Tanec korupce). Klip je v tomto případě ještě explicitnější.
V kontroverzních činech však kapela pokračuje i po skončení soutěže. Před několika dny tak další reakce vyvolal jejich nejnovější počin, vytvořený ve spolupráci s palestinským umělcem Basharem Muradem. Ani zde nechybí palestinská vlajka.
Závěrem je třeba v souvislosti s Eurovizí ještě zmínit úspěchy dalších skandinávských zemí. Na pátém místě se umístilo Švédsko, konkrétně John Lundvik s hitem Too Late For Love. Jen o příčku níže skončila norsko-sámská skupina KEiiNO s písní Spirit in the Sky. Celkovým vítězem se stal Duncan Laurence z Nizozemska.
Pro své výstřelky se ale větší pozornosti stále dostává spíše Hatari, kteří momentálně koncertují po Islandu a září plánují vydat své první album. Také začali propagovat vlastní značku sycené vody SodaDream (v reakci na SodaStream, jenž má centrálu právě v Izraeli).
Jak se ostatně nechal slyšet Haraldsson: „Svržení kapitalismu není levná záležitost.“
Autorka článku: Kateřina Běláková, Skandinávský dům
Zdroje informací a fotografií: https://grapevine.is/, https://www.theguardian.com/, https://www.independent.co.uk/, https://www.radiotimes.com/, https://www.irishexaminer.com/
