Český překlad románu Zas a zas (v originále Aftur og aftur, 2017) islandského autora Halldóra Armanda Ásgeirssona vydalo letos na podzim nakladatelství Beta – Dobrovský. Kniha vyšla symbolicky 11. září, tedy v den, kdy roku 2001 proběhl teroristický útok na newyorská Dvojčata. A není to náhoda, protože touto událostí začíná rovněž děj románu. S Halldórem jsem se nedávno sešla a povídala si s ním o jeho tvorbě, pozici na islandské literární scéně nebo o nutnosti psát o nepříjemných okamžicích novodobých islandských dějin.
Překvapilo tě, že knížka byla jako první přeložena do češtiny? Nebylo to tak trochu zklamání, teď myslím, jestli bys neměl větší radost, kdyby to byla angličtina, a tvoje literární tvorba by se tak mohla dostat k mnohem většímu čtenářskému publiku?
Ne, nepřekvapilo mě to. Coby spisovatele mě zastupuje literární agent v Norsku a od něj vím, jak to funguje: většinou se práva prodají do těch nejméně pravděpodobných zemí, je to hodně o náhodě. Za české vydání jsem moc rád a překlady do dalších jazyků budou snad následovat. Vím ale, že není vůbec snadné prosadit překlad nějakého islandského díla do angličtiny – nakladatelství v anglicky mluvících zemích sahají většinou po detektivkách nebo zavedených autorech.
Ty nejsi zrovna typický islandský autor, v tom smyslu, že nepíšeš o stejných tématech jako tví krajané-spisovatelé…
To je pravda. Když jsem si přečetl první větu z recenze Zas a zas na iLiteratura.cz, („Zapomeňte na magickou přírodu, sopky, gejzíry a ságy.“ – pozn.) musel jsem se smát, protože přesně tak je islandská literatura prezentována v zahraničí, to je to, co od ní tamní čtenáři očekávají a co se tak dobře prodává. U mě žádné sopky ani nic podobného nenajdou.
Zato můžou s tvou pomocí nahlédnout do života v moderní islandské společnosti, což není v současné islandské literatuře zase tak běžné.
Přesně tak. Řada islandských spisovatelů se ve svých dílech obrací do minulosti nebo zpracovává stále stejná témata. Já jsem se chtěl pustit do něčeho jiného, aktuálnějšího a univerzálnějšího. A popravdě řečeno si myslím, že tenhle román osloví spíš čtenáře mimo Island.
Proč?
Ten pocit mám už docela dlouho. Já sám jsem se vždycky víc zajímal o to, co se děje ve světě než na Islandu. Možná je to nadsazené, ale patřím k první islandské generaci, která vyrůstala více méně po celou dobu s internetem. Moje tělo trčelo tady, na ostrově v severním Atlantiku, ale moje mysl a pozornost se neustále toulaly někde úplně jinde – a procházelo mi to. Prostřednictvím internetu jsem dospíval tady a zároveň kdekoli a nikde. Tohle je samozřejmě přitažené za vlasy. Ale i tak. Zas a zas je taková analýza globalizované současnosti, kde partnerské námluvy, trávení volného času, popisy fotbalových zápasů i teroristické činy probíhají na obrazovce bez hranic a časových omezení.
Na druhou stranu je velkým tématem v Zas a zas islandská bankovní krize a zhroucení islandské ekonomiky. Je podle tebe důležité o tom psát?
Ano. Bankovní krize představuje trauma v duši islandského národa. Ekonomická krize v roce 2008 byla pochopitelně mezinárodní fenomén. Důvody, proč Island zasáhla mnohem víc než jiné země, jsou komplexní, nepříjemné a zahanbující. Nejlepší odpověď na tuhle otázku ale najdeme v průzkumech mapujících důvěru islandské veřejnosti v politiky. Ještě dnes věří lidem u moci méně než 20 % respondentů. To znamená, že víc než 80 % národa nemá důvěru k aktuálnímu společenskému modelu. A to se od krachu islandských bank nijak výrazně nezměnilo. Ta rána je tam pořád a dosud se nezacelila. Nevidím žádné známky toho, že by se hojila. A nikoho o tom neslyším mluvit.
Téma finanční krize se objevuje i v tvé v pořadí už čtvrté knize, románu Bratr (v originále Bróðir), který vyšel před několika týdny. Můžeš ho trochu představit? A jaké máš z jeho vydání pocity?
Bratr vypráví o dvou sourozencích, Skarphéðinnovi Skorrim a jeho mladší sestře Tinně, kteří k sobě mají velmi blízko, dokud jejich harmonický vztah nenaruší tragická událost a rozhodnutí o ní pomlčet před okolním světem. Troufám si říct, že se jedná o mou zatím nejlepší knížku; je mnohem filozofičtější a propracovanější než ty předchozí. S publikováním literárního díla, zvláště takhle před Vánoci, je spojená spousta práce, hlavně rozhovory pro nejrůznější média. Člověk taky čeká na recenze v novinách a na internetu a trne, jak bude nový titul přijat veřejností, což je pro mě velmi stresující.
Bereš si kritiku hodně osobně?
To záleží na tom, jak se který den cítím. Ale obecně se řídím heslem „you win some, you lose some“ a snažím se k recenzím přistupovat co možná nejvíc jako stoik – tohle není v mé moci. Recenze většinou nečtu okamžitě po zveřejnění, pokud mi tedy kamarádi nebo rodina nedají vědět, že narazili na nějakou mimořádnou. Jinak mi přijde lepší chvilku počkat, vytvořit si určitý odstup a číst je s větší rozvahou. Takovým nešvarem islandských médií je, že literární kritika nejde moc do hloubky a hodně často recenzenti prostě jen překopírují slovní spojení z propagačních textů nakladatelství. Proto mě mile překvapila poctivá recenze Zas a zas na iLiteratuře (pokud se tedy dá věřit překladu do angličtiny pomocí Google Translate), a musím přiznat, že s ní v mnohém souhlasím. K mému psaní se samozřejmě vyjadřuje i rodina a přátelé, ale tam je to třeba brát s rezervou. Nejvíc si vážím reakcí lidí, které vůbec neznám. Nedávno jsem třeba dostal hrozně hezký e-mail od české čtenářky a ten mě potěšil mnohem víc, než by dokázala sebepochvalnější recenze v islandských novinách.
Hodláš se psaní věnovat i v budoucnu?
Rozhodně. Píšu vlastně pořád, byť jde o trochu jiný žánr – fejetony na aktuální témata. Pokud bych měl něco publikovat příští rok, asi bych se místo beletrie vydal spíš tímhle směrem. Ale uvidíme, teď se nic moc plánovat nedá.
Text: Martina Kašparová, Skandinávský dům
Foto: Julia Colavita
