12. prosince si připomínáme výročí narození jedné z nejvýznamnějších severských osobností, norského malíře Edvarda Muncha (1863–1944).
Edvard Munch se narodil 12. prosince 1863 na rodinném statku Engelhaug v městečku Løten ležícím v kraji Hedmark. Jeho otec, Christian Munch, byl lékař. V roce 1868 se radikálně změnil chod života rodiny. Na konci tohoto roku umírá Edvardova matka, která zemřela na tuberkulózu. Rodina byla velmi zbožná a žila aktivním náboženským životem. Jenže po smrti své manželky propadal Christian často náboženskému blouznění a své neuróze, kterou po něm Edvard zdědil. V roce 1882 Munch odchází ze školy Julia Middelthuna a spolu s jinými kristianskými umělci si najal ateliér v budově naproti parlamentu. V tomtéž domě měl ateliér také Christian Krohg, který měl na Muncha nepopiratelný vliv. V roce 1883 se Munch zúčastnil v Kristianii první skupinové výstavy, a v roce 1885 odjel do Paříže na tři týdny.
Po návratu z Paříže se Munch zapojil do života Kristianské bohémy v čele se spisovatelem, filosofem a rebelem Hansem Jægerem. Kristianská bohéma bylo hnutí kulturní i politické. Šokovali celou společnost svými kontroverzními názory, které konzervativní společnost nemohla akceptovat a od Bohémy se izolovala. Rok 1889 znamená důležitý zlom ve vývoji Munchova díla. V Kristianni připravil svou první samostatnou výstavu a na podzim odjíždí na státní stipendium opět do Paříže. V listopadu toho roku mu došla zpráva z Norska o smrti jeho otce. Začíná se odklánět od naturalismu a impresionismu a je zaujat hledáním různých duchovních konceptů té doby. Také si začal zapisovat poznámky a reakce, které později vydal v drobných svazcích Vlys života (1918) a Vznik vlysu života (1929).
V roce 1892 dostal Munch pozvání od Spolku berlínských umělců (Verien Berliner Künstler) na uspořádání samostatné výstavy v Berlíně. Výstava 55 obrazů byla charakterizována jako „ibsenovská náladová malba“. Jenže okamžitě po otevření výstavy se objevila ostrá kritika německých novin a berlínské publikum, stejně jako samotný Spolek, bylo rozděleno. Většina členů spolku odhlasovala uzavření výstavy, zbytek založil nové sdružení Svobodný spolek berlínských umělců. Rok 1902 znamenal pro Muncha naprostý zlom. Ve výstavních prostorách berlínské secese zde uspořádal výstavu cyklu Vlys života. V porovnání s rokem 1892 zaznamenala výstava v roce 1902 naprostý úspěch. V únoru roku 1905 také navštívil Prahu, kde měl také úspěšnou výstavu. Namaloval zde např. portrét německého filosofa Friedricha Nietzscheho.
Po první světové válce Munch vážně onemocněl španělskou chřipkou, ale naštěstí se zotavil a mohl dále pracovat. Ve dvacátých letech pracuje především na projektu Lidská hora, ale vytvořil i řadu volných maleb. Munch se např. netajil tím, že by měl zájem vymalovat interiéry nové radnice v Oslo. Faktem však je, že ve své vlasti se za svého života přílišného uznání nedočkal. Ve třicátých letech měl Munch problémy se zrakem, z čehož pramenily problémy s nespavostí a potíže nervové. Munch se přirozeně bál, že již nebude moci pracovat. Přesto však tvořil, stával se zahořklým. V roce 1933, při příležitosti 70. narozenin, byl Munch jmenován rytířem Řádu svatého Olava. Ocenění však nepřijal s příliš velkým nadšením a svou společenskou izolaci dále dobrovolně prohluboval. Munch z důvodu zhoršujícího se zraku odmítal nabídky a nepřijímal ani návštěvy. Během nacistické okupace odmítl jakýkoli styk s okupanty či kolaboranty. Posledním dílem byl portrét Hanse Jægera. Zemřel 23. ledna roku 1944 na zápal plic.
Více o Edvardu Munchovi na našich stránkách zde.
Autor článku: Lukáš Košner, Skandinávský dům
Obrázek – zdroj: i2.listal.com
