Daniel Cornelius Danielssen (4. 7. 1815 – 13. 7. 1894) byl významný norský lékař a vědec, který dosáhl výjimečných výsledků ve výzkumu lepry.
Jeho první studia směřovala k lékárnické praxi, avšak kvůli nemoci, která ho na jeden a půl roku připoutala na lůžko, se prozatím věnoval jen domácímu studiu. Po složení přípravné zkoušky pokračoval studiem medicíny. Jak bylo tehdy běžné, stal se nejdříve vojenským lékařem. Poté se krátkou dobu živil jako praktický lékař ve Stavangeru, než se vrátil do rodného Bergenu, kde strávil zbytek svého života.
Už během studia se Danielssen seznámil s Jensem Johanem Hjortem, odborníkem na kožní choroby, a na dermatologii se sám později také zaměřil. Tyto choroby uměl v první polovině 18. století málokdo rozlišit. Patřila mezi ně právě také lepra, tehdy v Norsku stále rozšířená, a pro Danielssena se stala hlavním předmětěm bádání.
Svou vědeckou činnost započal v letech 1839–1840 v nemocnici sv. Jørgena. Brzy nato se setkal s Wilhelmem Boeckem, rovněž specialistou v tomto oboru, a z jejich spolupráce vzešlo dílo O malomocenství (Om Spedalskhed, 1847 v norštině, o rok později ve francouzštině), které se na dlouhou dobu stalo klíčem k určení průběhu a projevů lepry.
Kromě lékařského bádání a tolik významnému boji proti malomocenství, se na poli přírodních věd angažoval i jako zoolog. Stál v čele oddělení výkumu bergenského muzea, podporoval mořské vědecké projekty a v 70. letech se sám účastnil expedice. Byl předsedou Společnosti pro rozvoj norského rybářství (Selskabet for de norske Fiskeriers Fremme). Činorodý Danielssen se účastnil i politického života a během třech funkčních období působil v norském parlamentu. Od roku 1877 byl členem Královské švédské akademie věd.
Autorka článku: Eliška Zoubková, Skandinávský dům
Obrázek – zdroj: arkivverket.no
