Augusta Strindberga asi netřeba představovat. Jistě nejznámější švédský dramatik a prozaik. Spolu s Henrikem Ibsenem, Knutem Hamsunem, Sørenem Kierkegaardem a Hansem Christianem Andersenem patří k nejvýznamnějším skandinávským autorům. Strindberga můžeme také označit za jednoho z otců moderního divadla, byl to rovněž velmi všestranný člověk, ale navzdory tomu všemu nikdy nedostal Nobelovu cenu. Proč? I na to si odpovíme v tomto článku.
– mládí:
Johan August Strinberg byl třetím synem Carla Oscara Strindberga, paroplavebního komisaře, a o 12 let mladší Ulriky Eleonory (Nory) Norlingové. August Strindberg se narodil 22. ledna 1849. Ulrika pocházela z nižší vrstvy než Carl, původně byla jeho služkou. Fakt, že jeho otec si vzal ženu nižšího původu, měl na Strindberga velký vliv – pokřivený vztah k ženám, pocity sociální méněcennosti a rozštěpenost mezi společenskými třídami. Strindberg byl vychováván velmi přísně – striktní dodržování kázně od něj bylo vyžadováno všude, což nenáviděl. Neměl rád školu, ale vzdělání považoval za velmi důležité, a tak dával přednost sebevzdělávání.
Strindbergův dědeček z otcovy strany Zacharias se narodil v roce 1758 v Jämtlandu a usadil se ve Stockholmu, kde se stal úspěšným obchodníkem s kořením a majorem v Burgherově armádním sboru. Strindbergova teta Johanna Magdalena Elisabeth Strindbergová (1797-1880), které říkali také Lisette, se provdala za vynálezce a průmyslníka Samuela Owena (1774-1854), který odešel do Švédska v roce 1804, aby pomohl s instalací prvních parních strojů pro průmyslovou výrobu ve Švédsku. Později, konkrétně v roce 1806, si zařídil ve Stockholmu vlastní dílnu „Kungsholms Mekaniska Verkstad“. Johan Ludvig Strindberg, starší bratr Carla Oscara Strindberga, byl úspěšným podnikatelem a stal se předlohou pro postavu bohatého a ambiciózního strýce Arvida Falka ve Strindbergově románu Červený pokoj (Röda Rummet; 1879).
Strindberg zachytil své dětství v románu Syn služky (Tjänstekvinnans son; 1.-3. díl 1886-1887, 4. díl 1909), kde hlavní postavě propůjčil své druhé jméno – Johan. Při nejmenším však jeden odborník, Olof Lagercrantz, upozorňuje, že se toto dílo nemá chápat jako biografie. Velká část má charakter autobiografie, ale Lagercrantz poukazuje na Strindbergův „talent přimět nás věřit tomu, čemu autor chce, abychom věřili“. Všechny jeho autobiografie jsou velmi subjektivní, a tak je otázkou, do jaké míry se zakládají na pravdě.
Od svých sedmi let vyrůstal Strindberg v Norrtullu – periférie na severu Stockholmu nedaleko Tegnérlundenu, parku, kde byla později umístěna socha Augusta Strindberga od Carla Eldha. Po základní škole pokračoval na Stockholmském lyceu, progresivní soukromé škole, kterou navštěvovala především střední společenská vrstva. Maturitu (studentexamen) složil 25. května 1867 a na podzim šel studoval na Univerzitu v Uppsale.
Strindberg strávil další dva roky v Uppsale a ve Stockholmu. Nicméně nedokončil ani studia na Uppsalské univerzitě ani velmi krátké studium na Technologickém institutu ve Stockholmu, chvíli pobýval i v Lundu. Pokoušel se také o hereckou a a lékařskou kariéru, avšak neúspěšně. Později pracoval jako domácí učitel v zámožných rodinách. Rovněž se živil jako novinář, později získal místo písaře Královské knihovny.
Do Uppsaly se vrátil v lednu 1870. Pracoval na řadě her, z nichž první byla uvedena na prknech Královského divadla v září 1870. Byla to jednoaktová hra pojednávající o životě dánského sochaře Bertla Thorvaldsena. V Uppsale založil s přáteli spolek Runa, malý literární klub, kde všichni přijali pseudonymy ze severské mytologie; Strindberg byl Frö (Frey), jméno boha plodnosti. Nadobro odešel z univerzity v březnu 1872. V roce 1877 vydal povídky Z Fjerdingenu a Svarbackenu (Från Fjerdingen och Svarbäcken), kde popisuje svá studentská léta, nevyhýbá se zde ani zesměšňování profesorů. Poté, co opustil univerzitu, se dal na dráhu novináře, pracoval také jako kritik pro jedny stockholmské noviny.
– politika:
Díky vzestupu a pádu Pařížské komuny v roce 1871 začal Strindberg vidět politiku jako konflikt mezi vyšší a nižší třídou. Jako radikální spisovatel si Strindberg si získal sympatie a obdiv švédské dělnické třídy. Byl socialistou nebo možná spíše anarchistou, jak se nazval nejméně při jedné příležitosti. Strindbergovy politické názory se však přesto v průběhu let dost zásadně měnily, nikdy nebyl ale primárně politickým spisovatelem. Literaturou chtěl především vyjádřit své pohoršení, opovržení a znechucení nad armádou, církví, monarchii, politiky, lakomými vydavateli, inkompetentní kritiky, úzkoprsými lidmi atd. Nebyl oddán žádné straně ani ideologii. I přesto však velká část jeho děl v sobě nese nějaký politický a sociální akcent, někdy je ho opravdu požehnaně. Často vyjadřoval přesvědčení, že převládající společenský systém je silně nespravedlivý a ubližuje řadovému občanu.
To, jak často měnil své politické názory je možná patrné z příkladu tématu ženských práv. Nejdříve k tomu přistupoval se sympatiemi a s požadavkem, aby mohli ženy volit – datujme to někdy k roku 1884. Nicméně v jiných obdobích se pevně držel misogynních názorů. Právě tato záležitost týkající se Strindberga je spolu s jeho ostrými antisemitskými výroky, především pak z počátku 80. let, nejkontroverznější. Strindbergovy antisemitské a misogynní názory byly a jsou žhavým předmětem debat. Mnoho z těchto názorů a vášní, chcete-li, rozvinul pravděpodobně pouze ve svých dílech a upustil od nich stejně tak rychle jak k nim ve svých knihách vzplanul.
V satiře švédské společnosti – především vyšších vrstev, kulturního a politického uspořádání, a také mnoha jeho osobních i profesních soků – uměl být velmi ostrý, dobře dokázal také ukrýt karikatury svých oponentů.
Jeho dcera Karin Strindberg se provdala za Vladimira Smirnova, jednoho z vůdců ruských bolševiků. Díky svému vztahu k nižším vrstvám byl Strindberg silně vyzdvihován v socialistických zemích střední a východní Evropy, stejně tak i v Sovětském svazu a na Kubě.
– dílo:
Strindberg byl všestranným autorem, a i když je znám především jako dramatik a prozaik, novátorem byl i v poezii.
V sedmdesátých letech ho ovlivnily osobnosti moderní skandinávští autoři od Kierkegaarda po Brandese. Hlavní inspirací v jeho tvorbě mu byl vnitřní svět – splývání reálna a ireálna. Strindberg zaujal již svým prvním dramatem nazvaným Mistr Olof (Mäster Olof; 1872), které pojednává o švédském reformátorovi Olofu Peterssonovi (lat. Olaus Petri), jenž mj. přeložil do švédštiny Bibli.
Slávu mu pak přinesl jeho román Červený pokoj (Röda rummet; 1879). Dnes je tento debutový román považován za milník švédské literatury. Na společnost se zde dívá z mnoha úhlů. Román je útržkovitý, satirický a ironický. Dílo je velmi originální i z hlediska jazykového.
V roce 1882 vydal volné pokračování Červeného pokoje, román Nová říše (Den nya riket), který byl ještě útočnější než Červený pokoj. Kritika konformismu, dvojí morálky, společenských konvencí apod. rozzuřila jeho odpůrce natolik, že se Strindberg rozhodl emigrovat. Několik let strávil ve Francii (1893 v Paříži, kdy se stýkal např. s Bjørnsonem a Liem), Švýcarsku (1884-1887), Německu (1892-1894) a Dánsku.
V roce 1884 vydává povídkovou sbírku (Manželské historie; 1884), která mu vynesla velkou nepopularitu mezi ženami. Detabuizoval zde téma manželského sexuálního života a kritizoval feministická hnutí. Kvůli některým svým výrokům je popisován jako misogyn. Není to tak úplně pravda. Jak už je výše poznamenáno, Strindberg byl ve svých názorech dost nestálý, což se týkalo i tématu žen a jejich práv. V jiných obdobích se jich zase zastával. Nicméně v tomto díle si proti sobě poštval emancipované ženy hlavně díky tomu, jak zesměšnil Ibsenovo drama Domov loutek, což bylo pro tehdejší feministky přímo posvátné dílo.
V roce 1887 vydává úsměvný, Strindbergův nejčtenější, román Lidé na Hemsö (Hemöborna).
Z konce osmdesátých let jsou známá především tři dramata – Otec (Fadren; 1887), Slečna Julie (Fröken Julie; 1888) a Věřitelé (Fordringsägere; 1889). Těmito dramaty se stal průkopníkem naturalistického dramatu. Strindberg zobrazuje lidské jednání jako závislé na pudech a iracionálních vášních, jak je tomu např. ve Slečně Julii. V Otci pak popisuje souboj pohlaví, a v dramatu Věřitelé se objevuje motiv ženy-upíra vysávající z mužů život. Podobný motiv můžeme vidět i na obrazech Edvarda Muncha.
Strindberg chtěl dosáhnout, jak tomu sám říkal, „většího naturalismu“, který se od Ibsenova pojetí značně lišil. Strindberg považoval za pravý naturalismus tzv. „boj mozků“ (švédsky hjärnornas kamp). Měl tím na mysli zachycení psychologického boje mezi pohlavími, což můžeme vidět právě v Otcovi, Slečně Julii či ve hře Věřitelé. Navíc chtěl, aby byly jeho hry nezaujaté a objektivní. V jednom dopise napsal: „Myslím, že literatura by se měla zcela osvobodit od umění a stát se vědou. Spisovatelé se musí svému řemeslu naučit studiem: psychologie, sociologie, fyziologie, dějin, politiky.“
Když srovnáme Strindberga s Ibsenem, vyjdou nám dvě úplně jiné veličiny. Na jedné straně precizní Ibsen, který tvořil s velkým rozmyslem, na druhé straně Strindberg, jenž psal velmi rychle a dal především na živelnou inspiraci. I proto můžeme v jeho textech najít různé nedopracované prvky, dokonce i faktické chyby. I když Strindberg v některých směrech staví na Ibsenově realismu, v mnoha ohledech jde ještě dál. I proto jsou díla z tohoto období s Ibsenem často srovnávána. Po jazykové stránce je na rozdíl od Ibsena zkratkovitější a jeho dialogy jsou nesouvislejší. Chtěl tím dosáhnout větší realističnosti, protože tvrdil, že obyčejně lidé mluví také nesouvisle.
V roce 1892, po rozvodu se Siri von Essen, Strindberg odjel do Berlína. Zde byl v bohémské společnosti např. Knuta Hamsuna, Dagny Juelové či Stanislawa Przybyszewskiho (Juelová s Przybyszewskim se vzali 18. srpna 1893). Chodili do hospody u Černého selete, kterou objevil sám August Strindberg, a také jí dal jméno. V Berlíně se věnoval spíše vědě, malování a fotografování než literatuře.
Vrchol jeho období vnitřního nepokoje zažil v letech 1894-1896, kdy žil v Paříži (zde se setkal např. s Paulem Gauguinem či Alfonsem Muchou). Tomuto období se říká Infernokrisen či Infernoperioden – podle Strindbergovy prózy Inferno (vydal francouzsky; 1897). Bylo to nejhorší období Strindbergova života, období jeho těžké duševní krize hraničící s šílenstvím. Dopisoval si také s Friedrichem Nietzschem.
Inferno je za hranicemi Švédska Strindbergovou nejčtenější prózou. Autor zde popisuje své zážitky, z nichž je patrné, že trpěl stihomamem, nervovým vyčerpáním a halucinacemi. V tomto období se věnoval okultismu a k jeho stavům přispěla i konzumace velkého množství absintu. Kromě Inferna je tato krize popsána také v Legendách (Legender; 1898). Z této krize, před kterou byl ateistou, vyšel jako religiózní člověk, jenž hledal odpovědi na zásadní otázky života v Boží existenci a swedenborgovském mysticismu.
Strindberg pak píše expresionistické hry Do Damašku I-III (Till Damaskus; 1898-1904), Hra snů (Ett drömspel; 1902) a drama Strašidelná sonáta (Spöksonaten; 1907). Název Do Damašku měl být původně jen pro jednu hru, ale pak vznikla celá trilogie. Námětem trilogie je duchovní krize a směřování k víře. Jak již název napovídá, paralelu můžeme hledat v Bibli v příběhu o konverzi Saula z Tarsu – Pavla. Strašidelná sonáta je jednou ze čtyř tzv. „komorních her“ („kammarspel“), které napsal pro malé stockholmské divadlo, jež sám založil – experimentální Intimní divadlo (Intima teatern). Hra snů je vrcholem jeho díla. Napsal ji pod silným vlivem myšlenek Swedenborga a buddhismu. Toto drama vytvořil po rozchodu se svou poslední ženou, téměř o třicet let mladší herečkou Harriet Bosseovou. Zastával zde názor, že pozemský život je utrpením, jehož východiskem a vysvobozením je smrt.
V roce 1901 napsal drama Tanec smrti (Dödsdansen), které je dnes jednou z nejhranější her na světě. Tato hra pojednává o manželství jako o nesmiřitelném boji mezi dvěma nepřáteli. Opět se zde objevuje vampýrský motiv.
Strindberg psal i historická dramata, jež jsou dodnes oblíbená – psychologicky strhující Erik XIV. (1899) a historicky nevěrohodná Kristina (1903) pojednávající o švédské královně Kristýně (1626-1689).
Ke kritice společnosti se vrací s románem Gótské pokoje (Götiska rummen; 1904) – pokračováním Červeného pokoje. V podobném duchu se nese také román Černé vlajky (Svarta fanor; 1907), v němž se poznalo mnoho skutečných Švédů.
Na konci života se Strindberg vrátil ke křesťanství a psal náboženská díla inspirovaná Emanuelem Swedenborgem. Díky svým kritickým článkům rozpoutal v letech 1910-1912 takzvaný „spor o Strindberga“ nebo také „boj o Strindberga“ („Strindbergsfejden“). Polarizoval tak společnost na dva tábory – jedni ho milovali, druzí ho nenáviděli. Oblíben byl především mezi nižší vrstvou, sociální demokraté mu dokonce udělili „Antinobelovu cenu“ – finanční obnos, který pocházel ze sbírky, jež měla poukázat na ignoraci Švédské akademie, která Strindbergovi nikdy neudělila toto prestižní ocenění.
– Strindbergovy ostatní zájmy:
Jak už je poznamenáno v úvodu, Strindberg byl velice všestranným člověkem. Můžeme tedy říci, že byl také telegrafistou, malířem, fotografem a alchymistou.
Strindbergovy obrazy byly ve své době jedinečné a převyšovaly jeho současníky díky tomu, že se nedržely vnější reality. Jeho 117 obrazů bylo vytvořeno v průběhu několika let, a nyní jsou mnohými považovány za nejoriginálnější díla výtvarného umění 19. století. Dnes jsou jeho nejznámější díla prodávána v aukčních síních za vysoké ceny. Ačkoli se Strindberg přátelil např. s Edvardem Munchem a Paulem Gauguinem, a znal tak moderní trendy, spontánní a subjektivní výraznost jeho krajin můžeme spíše připisovat faktu, že maloval pouze v obdobích osobní krize.
Strindberg se zajímal také o fotografování, což mělo za výsledek mj. velké množství autoportrétů v různém prostředí. Tyto snímky jsou dnes nejznámějšími portréty Augusta Strindberga.
V průběhu svého života měl Strindberg různé výstřední zájmy – alchymie, okultismus či Swedenborgovo dílo.
– rodina a jeho osobní život:
Strindberg se oženil třkrát: se Siri von Essen (1850-1912), s Fridou Uhlovou, rakouskou novinářkou, (1872-1943) a s Harriet Bosseovou (1878-1961). S obrovskou otevřeností popsal své rozpadající se manželství se Siri v románu Bláznova obhajoba (Le Plaidoyer d’un fou; 1887-1895). Dá se však předpokládat, že je to z velké části fikce. Děti zplodil se všemi svými manželkami, avšak jeho přecitlivělá a neurotická povaha vedla k hořkým rozvodům. V pozdější části svého života potkal mladou herečku a malířku Fanny Falknerovou (1890-1963). Poslední kniha objasňuje závěrečné roky jeho života, ale jak přesně vypadal jejich vztah, to je stále předmětem diskusí. Ještě předtím, než se oženil s Fridou, měl v Berlíně krátkou aféru s Dagny Juelovou. Má se za to, že šokující zpráva o jejím zavraždění byla důvodem, proč zrušil líbánky se svoji třetí ženou Harriet.
Strindbergovy vztahy s ženami byly dost problematické a moderními čtenáři jsou vykládány jako misogynní. Většina však uznává, že dokázal nezvykle hluboce proniknout do pokrytectví společnosti týkající se rolí pohlaví a sexuální morálky. Strindbergova raná díla často pojednávala o tradičních rolích mužů a žen předepsaných společností, což kritizoval a považoval za nespravedlivé.
Strindbergovým posledním domovem byla Modrá věž (Blå tornet) na Královnině ulici v centru Stockholmu, kde žil od roku 1908 až do své smrti v roce 1912. Dnes je tam muzeum.
Rok před Strindbergovou smrtí koupil Albert Boniers förlag, jeho hlavní vydavatel, práva ke všem jeho dílům za 200 000 švédských korun, což bylo v té době ohromné bohatství, o které se Strindberg podělil se svými dětmi.
Na Vánoce 1911 dostal Strindberg zápal plic a nikdy se už zcela nezotavil. V tu dobu začal také trpět žaludečními problémy, což způsobila s největší pravděpodobností rakovina. Zemřel 14. května 1912 ve věku 63 let. Na jeho pohřeb přišly tisíce lidí. Strindberg byl pohřben na hřbitově Nora begravningsplatsen („Severní hřbitov“) ve Stockholmu, a jeho pohřbu se zúčastnilo na tisíce lidí.
Ve Stockholmu má také několik soch a bust; nejvýznamnější je ta od Carla Eldha, která byla vztyčena v Tegnérlundenu v roce 1942. Je to park vedle domu, kde žil August Strindberg v posledních letech svého života.
Strindberg byl velkým novátorem – stylem, jakým se snažil zachytit mnohoznačnost lidské duše, svou kritikou společnosti, jazykem svých děl, např. i tím, že jeho dílo bylo asi prvním ve švédské literatuře, které otevřeně popisuje sex. Znepřátelil si však mnoho lidí a některé věci mu akademie nemohla odpustit, a tak navzdory tomu, že byl jistě nejlepším švédským spisovatelem té doby, nikdy nedostal Nobelovu cenu a nikdy nebyl přijat do akademie. Již na konci 19. století se těšil velké oblibě, především pak v Německu, ale opravdový strindbergovský boom nastal až po druhé světové válce, kdy se stala oblíbená jeho dramata. Svým dílem ovlivnil např. Samuela Becketta či Jeana-Paula Sartra. Pro zajímavost můžeme uvést, že Bergmanův film Fanny a Alexander končí čtením ze Strindbergovy Hry snů.
Na konci článku, na který zde přidávám odkaz, je zajímavá část, kde Strindberg zpovídá sám sebe – http://severskelisty.cz/osobnos/osob0009.htm
Autor článku: Lukáš Košner, Skandinávský dům
Zdroje: wikipedia.org, Moderní skandinávské literatury (Univerzita Karlova; 2006), Slovník severských spisovatelů (Libri; 2004), severskelisty.cz
