O Henriku Ibsenovi bylo napsáno nesčetně slov. A právem. Není sporu, že Henrik Ibsen je nejvýznamnějším norským literátem všech dob. Jeho na tehdejší dobu velmi odvážné hry jsou díky své nadčasovosti stále populární po celém světě. Jaký byl jeho život a jak ovlivnil jeho dílo? Na to se pojďme nyní společně podívat.
– původ, mládí:
Henrik Johan Ibsen se narodil 20. března 1828 Knudovi Ibsenovi a Marichen Altenburgové, v zámožné obchodnické rodině v malém přístavním města Skienu v Norsku, které bylo známé především díky svému dřevu používaném na stavbu lodí. Marie Alternburgová pocházela z velmi bohaté rodiny. Její otec byl kapitán lodi, později obchodník. Knud Ibsen, obchodník, byl ve své profesi velmi úspěšný. Henrik byl pojmenován po svém dědečkovi z otcovy strany, Heinrichu Ibsenovi, a po svém dědečkovi z matčiny strany, Johanu Altenburgovi, možná také po svém strýčkovi Henriku Johanovi Pausovi. Henrik byl nejstarším z pěti dětí. Byl potomkem jedněch z nejstarších a nejrozšířenějších rodin v Norsku, včetně rodiny Pausů. Ibsen později poukázal na své předky v dopise, který psal Georgu Brandesovi.
Ibsenův dědeček z otcovy strany ztroskotal se člunem „Caritas“ (latinsky „milosrdenství), který vlastnil a zahynul. O rok později se provdala vdova Johanne s bohatým Olem Pausem, a Knud Ibsen vyrůstal ve velmi dobrých poměrech na Østre Rising v Gjerpenu. Ole Paus byl otec pozdějšího poslance stortingu C. C. Pause, jenž byl také Knudovým nevlastním bratrem. V roce 1825 se Knud Ibsen oženil s Marichen Altenburgovou, s kterou se znal již od dětství. Henrikova matka, Marichen Altenburgová, byla dcerou dalšího z rodu Pausů, Hedevigy Christiane Pausové a jejího manžela Johana Andrease Altenburga, který také patřil v městě k patricijské části obyvatel. Henrik Ibsen byl na své předky pyšný.
Nicméně brzy po Henrikově narození se od rodiny odvrátilo štěstí. Knud Ibsen zbankrotoval a byl pak nucen prodat svůj majetek ve Skienu a přestěhovat se na venkov do Venstøp, několik kilometrů na sever od Skienu. Matka hledala útěchu v náboženství, a otec začal trpět depresemi a utápěl se v alkoholu. Bankrot jeho otce, který mu znemožnil vzdělání, zasel semeno odporu proti společnosti. Hlavní postavy v Ibsenových hrách často odrážejí jeho rodiče. Témata často souvisí s finančními problémy. Po Henrikově konfirmaci se rodina přestěhovala zpět do Skienu. Bydleli v městské části Snipetorp, v domě, jehož majitelem byl nevlastní bratr Knuda Ibsena, rejdař a kupec Christpher Blom Paus. Z Ibsenova dětství můžeme pro zajímavost uvést, že mladý Henrik chtěl být malířem. Nicméně v patnácti letech opustil Skien a nedlouho poté, se stal lékárnickým učněm v Grimstadu. Ibsenovi bydleli ve Snipetorpu až do roku 1865.
Když byl lékárnickým učněm u Jense Aarupa Reimanna v Grimstadu, měl jistu aféru s Elsou Sophii Jensdatter Birkedalenovou, která byla Reimannovou služebnou. Sedmnáctiletý Ibsen s o deset starší Elsou zplodil syna, který se narodil 9. října 1846 a byl pokřtěn jako Hans Jacob Hendrichsen Birkedalen. Else Sophie odjela domů ke svým rodičům do Birkedalenu, kde porodila. Ibsen platil alimenty celých čtrnáct let, nicméně s dítětem ani s Elsou se nestýkal.
Své první drama Catilina (1850) Ibsen napsal, když mu bylo pouhých 22 let. Tato hra reaguje na revoluční rok 1848. V roce 1850 se přestěhoval do hlavního města – Kristianie. Tam chodil do Heltbergovy školy, kde byl jako každý student z venkova připravován na maturitu. Do stejné školy chodil např. i Bjørnstjerne Bjørnson (o jejich vzájemném vztahu čtěte zde v oddíle „Bjørnson a Ibsen“). Ibsen se živil při studiích jako novinář, na škole zápasil s řečtinou a aritmetikou. Napsal čtyři hry, jež se zaobírají norským folklórem a historii jako např. hra Paní Inger na Østrotě (Fru Inger til Østraat; 1855), jež je z tohoto kvarteta nejvýznamnější.
– z Bergenu přes Kristianii do dobrovolného exilu:
Ole Bull, slavný norský houslista a skladatel, pozval Ibsena do Bergenu, aby pracoval v nově otevřeném Norském divadle jako dramaturg. Zde několik let pracoval (od roku 1852 do roku 1857) a měl podíl na produkci více než 145 her. V tomto období píše Ibsen hry v duchu národního romantismu s historickými tématy a folklórními prvky. Jako dramatik se sice nikterak neprosadil, ale práce v Norském divadle mu byla velmi užitečná. V roce 1852 získal stipendium, díky kterému se může vypravit do Dánska a Německa. Zde se seznámil s divadlem těchto dvou zemí, což byla pro něj nesmírně cenná zkušenost.
Ibsen se v roce 1857 opět přestěhoval do hlavního města Kristianie a o rok později se stal 1858 se stal šéfem Christianského norského divadle. Na této pozici pracoval až do roku 1862. Ani zde se zpočátku jeho hry neprosazovaly. První hra, který si získala pozornost byla hra Nápadníci trůnu (Kongs-Emnerne; 1863), jež se hraje dodnes. Námět si vypůjčil ze středověku, a popisuje boj o trůn mezi Håkonem Håkonssonem a jarlem Skulem. Hra se věnuje psychologickému vykreslení obou postav, které jsou povahově naprosto rozdílné.
1. června 1858 se Henrik Ibsen oženil se Suzannah Thoresenovou, a 23. prosince 1859 se jim narodil jejich jediný syn – Sigurd. Manželé spolu žili ve velmi špatných finančních podmínkách a Ibsen byl celkově znechucen poměry v Norsku. K tomu přispěla i událost, že se v roce 1864 se v podstatě zhroutila myšlenka skandinavismu, kterou Ibsen zastával, když Norsko ani Švédsko nepomohly Dánsku ve šlesvicko-holštýnské válce proti Prusku. V roce 1864 odjel z Kristianie do Itálie, kde žil v dobrovolném exilu v Římě. Do své rodné země se natrvalo vrátil až za 27 let, a to už byl známým dramatikem, i když stále kontroverzním.
– Ibsenova tvorba v zahraničí:
Ibsen během svého pobytu v zahraničí pobýval především v Římě, Drážďanech a v Mnichově.
Jeho další hra, ideové drama Brand (1866), ho proslavila po celé Skandinávii. Právě s Brandem přišel kýžený průlom v Ibsenově dramatické tvorbě. Hra je ze současnosti a kritizuje pokryteckost křesťanských mas a státní církve. Do tohoto dramatu se promítl vliv dánského filosofa Sørena Kierkegaarda, který také kritizoval církev. Pravdou však zůstává, že do té doby znal Ibsen Kierkegaardovo dílo jen zprostředkovaně. Byl to Georg Brandes, Ibsenův přítel a známý dánský literární historik a kritik, který Ibsena srovnával s Kierkegaardem. Ale Kierkegaardův vliv na Ibsena je nepopiratelný. Ibsen pak stejně jako Kierkegaard ke konci života oficiální církev s myšlenkou, že „víra přísluší jen duši“, zavrhl. Brand byl opravdu úspěšnou hrou, což Ibsenovi zajistilo nejen slávu, ale také lepší finanční vyhlídky.
V roce 1867 přichází Peer Gynt, jeho možná nejznámější hra. Peer Gynt má zde zosobňovat norskou povahu. V Norsku je Peer Gynt považován za vůbec nejlepší norské dílo všech dob. Je to Ibsenovo poslední veršované drama. Na této hře je především zajímavé to, že může být interpretováno mnoha způsoby. Divadla po celém světě se již dočkala realistické, naturalistické, symbolistické, expresionistické i jiné adaptace Peera Gynta. Většinou byla hra interpretována romantickým způsobem. Stávalo se tak především díky zkrácení dramatu o čtvrté dějství. Nutno však dodat, že Peer Gynt se proslavil nejen kvůli Ibsenovi, ale také díky jeho krajanovi Edvardu Griegovi, který složil ke hře výbornou scénickou hudbu.
Tím, jak si Ibsen získával u publika čím dál tím větší úspěch, si také v dramatech „víc dovoloval“. Do dramat zasazoval více svých názorů a díky otevření často tabuizovaných témat se stal jedním z nejkontroverznějších evropských dramatiků.
Ibsen se přestěhoval z Itálie do Drážďan v roce 1868, kde s tvorbou dramatu rozhodně nezahálel. V roce 1873 napsal drama Císař a Galilejský (Kejser og Galilæer) – Ibsenova poslední historická hra popisující dobu za vlády císaře Juliána Apostaty. Drama je dosti filosofické, rozsáhlé a má mnoho postav, což velmi ztěžuje uvedení hry na divadelní prkna. Hra se proto příliš nehrála. Nicméně sám Ibsen si tohoto dramatu velmi cenil, považoval ji za úhelný kámen celé své tvorby.
V roce 1875 se Ibsen přestěhoval do Mnichova a o čtyři roky později vydal Domeček pro panenky (Et dukkehjem), který je také znám pod názvy Nora, Domov loutek či Vánoce. Je jedním z vrcholných Ibsenových děl. Autor sám označil hru za „moderní tragédii“. Zde otevírá otázku postavení ženy ve společnosti a kritizuje tradiční postavení muže v manželství. Noře, která zachránila manželův život tím, že zfalšovala podpis svého otce, aby si mohla vypůjčit peníze, pak její choť vytýká tento krok obávajíc se skandálu. Nora je na svůj čin hrdá, ale skutek, i když v dobré víře, je proti společenským konvencím. Nora je pouze loutkou v rukou společnosti. Aby nalezla svoji identitu, odchází z domova. Hra byla samozřejmě kvůli svému námětu, především pak kvůli konci celého příběhu, velmi skandální, ale mezi zastánci ženské emancipace velice populární. Hra byla překládána do několika jazyků a brzy se hrála v mnoha zemích.
Avšak největší kontroverzi vyvolalo drama Přízraky (Gengangere; 1881). Mluví o naprosto tabuizovaných tématech jako byla syfilida či eutanazie. Hlavní postavou je opět žena, která se řídila pravidly měšťácké morálky. Provdala se za zhýralce, který později umřel na syfilidu. Její syn ji zdědil tuto chorobu, a ona se rozhoduje, zda ho zbavit utrpení pomocí smrtelné dávky morfia. Jen zmínka o pohlavní chorobě byla skandální, ale ukázat, že dokonce i osoba, která dodržovala morálku společnosti, neměla ve společnosti žádnou oporu, to překročilo snad i hranici skandálu. Nicméně pohlavní choroba měla v této hře spíše symbolický charakter, jenž narážel na zkaženost a pokryteckost společnosti. Hra byla nejdřív v USA, odtamtud se pak dostala i na evropská jeviště.
Nepříteli lidu (En folkefiende; 1882) opět velmi ostře kritizuje společnost. Ibsen se zde zaměřil na vykreslení hlavní postavy, doktora Stockmanna, který se stal nepřítelem pro celé město. Poukázal na znečištění vody v lázeňském městě s vírou, že se závada odstraní, a on tímto odhalením prospěje celé společnosti. Nicméně komunita ho zavrhne kvůli tomu, že něco takového by velmi uškodilo turistickému ruchu ve městě, které je na něm ekonomicky závislé. Stockmann se stává vyvrhelem. Pevně si však stojí na svém. Hlavní myšlenkou hry je, že menšina či individuum, které stojí samotné, má většinou pravdu naproti mase lidí, jež je jako stádo ovcí. Tím naprosto zpochybnil tehdejší všeobecný názor, že společnost je vznešenou institucí, které se má bezmezně věřit. Ibsen nešetří žádnou politickou stranu či ideologii – ukázal, jak mohou být lidé na všech stranách politického spektra sobečtí.
Píše se rok 1884 a Ibsen vydává své další drama – Divokou kachnu (Vildanden; 1884), mnohými považována za nejlepší Ibsenovo dílo, určitě za nejkomplexnější. Stejně jako Nepřítel lidu se i Divoká kachna zabývá otázkou pravdy. Ale zatímco lázeňský lékař Stockmann prosazoval pravdu téměř přes mrtvoly, a jeho postava vyznívala kladně, zde je to trochu jinak. Hra totiž pokládá otázku, zdali je nutné sdělovat druhému pravdu, pokud by mohla zničit jeho životní štěstí, jinými slovy, zdali je nutné usilovat o pravdu za každou cenu. Ačkoliv je to realistické drama, má hodně symbolistických prvků.
Symbolismus pak nabývá v dalších Ibsenových dramatech na síle. V nepříliš známých hrách Mořská paní (Fruen fra havet; 1888) a Rosmersholm (1886) se Ibsen věnuje problematice nevědomí. Zajímavé je, že Sigmund Freud později napsal o Rosmersholmu studii. V Mořské paní můžeme vidět hodně folklórních motivů – nejen z norské lidové tradice. Literární teoretik P. Frankel tvrdí, že Ibsen pravděpodobně na základě sámské pohádky „Jak umrlec odvedl svoji snoubenku na onen svět“ vytvořil postavu Cizince ve své hře Paní z moře.
V roce 1890 napsal Ibsen psychologické drama Heda Gablerová (Hedda Gabler; 1890), které končí nepříliš šťastně.
O rok později se Ibsen natrvalo vrací do Norska, konkrétně do Kristianie, od té doby napíše ještě 4 hry, které jsou často velmi symbolistické – Stavitel Solness (Byggmester Solness; 1896), John Gabriel Borkman (1896), Eyolfek (Lille Eyolf 1894) a Když my mrtví procitneme (Når vi døde våkner; 1899). Např. drama John Gabriel Borkman obsahuje také reflexi Ibsenova vlastního života. V Hedě Gablerové a Staviteli Solnessovi Ibsen rozvinul psychologické konflikty, které prostupují v prosté odmítnutí společenských konvencí. Tato dramata se zaměřují na hlavní ženské protagonistky, které jsou svou téměř démonickou energii pro své okolí stejně tak přitažlivé jako zhoubné. Hedda Gablerová je pravděpodobně nejhranější Ibsenovo dílo, hlavní role je pro dnešní herečky velkou výzvou. Jeho poslední hra Když my mrtví procitneme je Ibsenovou nejsymboličtější. O ní můžete více číst v našem článku o Edvardu Munchovi, kde se dozvíte, jak se tito dva umělci vzájemně inspirovali. (oddíl „Munch a Ibsen“).
– Ibsen básník:
Pravdou je, že Ibsen je znám především jako vynikající dramatik, a i když se kvalita jeho poezie nemůže srovnávat s kvalitou jeho dramatu, rozhodně zaujímá velmi důležité místo. Ibsen psal poezii především v období, kdy mu bylo asi dvacet let. Patosu, kterému se ve svých dramatech vyhýbal, dostává v jeho poezii volný průchod.
Jeho poezie navazovala především na národní romantiky jako např. Johana Sebastiana Welhavena (1807-1873) nebo Henrika Wergelanda (1808-1845).
Nicméně poéma Terje Vigen (1862) si získala velkou popularitu a stále patří mezi jeden z nejcennějších skvostů norské národní kultury. Příběh se odehrává na konci napoleonských válek na pozadí námořní blokády Norska. Děj se poté přesouvá o několik let později, kdy už Terje Vigen není žádným mladíkem. Hlavním motivem je vnitřní boj Terje Vigena, zdali se svému nepříteli pomstít, nebo mu odpustit.
Především v dobách, kdy norský lid prožíval těžké období, se stala četba Terje Vigena jakýmsi posilujícím elixírem.
– konec života:
Na konci svého životního dramatu byl Ibsen sužován zdravotními problémy – postihlo ho několik mrtvicích. Na jaře 1901 ochrnul na pravou část svého těla.
Ibsen zemřel v Kristianii 23. května 1906. Když jeho ošetřovatelka ujistila jednoho návštěvníka, že Ibsenovi je trochu lépe, Ibsen ze sebe obtížně dostal pouze „naopak“, pak zemřel.
Byl pohřben na hřbitově Vår Frelsers (Našeho Spasitele) v centru Osla. V roce 2006 při příležitosti 100. výročí Ibsenovy smrti byl v Norsku a v mnoha jiných zemích oslaven „Ibsenův rok“. 23. května 2006, přesně na den 100 let od dramatikova úmrtí, Ibsenovo museum znovu otevřelo kompletně zrestaurovaný domov spisovatele s originálním interiérem, barvami a výzdobou.
Henrik Ibsen je z „velké čtyřky“ norských spisovatelů (Ibsen, Bjørnson, Lie, Kielland) jistě ten největší. A vedle Knuta Hamsuna je Ibsen největším norským autorem všech dob. Často se mu přezdívá „otec moderního dramatu”, jelikož je jedním ze zakladatelů modernismu v divadle. Rozvinul analytickou techniku, kdy se divák dozvídá minulost děje a hrdinů dramatu postupně a přirozeně v dialozích postav. Pro Nory je národním symbolem, pro svět jeden z nejvýznamnějších dramatiků, jímž se nechali inspirovat např. G. B. Shaw či James Joyce. Nebál se kontroverze a otevřenou kritikou společnosti ukázal svou velkou odvahu.
Autor článku: Lukáš Košner, Skandinávský dům
Zdroje: wikipedia.org, Moderní skandinávské literatury (Univerzita Karlova; 2006), Slovník severských spisovatelů (Libri; 2004), Ipse ipsa Ibsen (sborník Ibsenovských studií, nakladatelství Elg; 2006), O muži, který si koupil svědění – pohádky a pověsti Sámů (Argo; 2006), ibsen.net, severskelisty.cz, kadmusarts.com
