25. září si připomínáme výročí podepsání Altmarského míru. Během třicetileté války usilovaly evropské velmoci, zejména Francie v čele s kardinálem Richelieuem, aby se skončila švédsko-polská válka o dominanci v Pobaltí. Uzavřením příměří s Polskem by totiž Švédsku umožnilo zapojit se na straně Francie do bojů proti Habsburkům, kteří kromě Rakouska a Španělska v té době ovládali také Svatou říši římskou. Vyjednávání mezi švédskou a polskou stranou vedl francouzský diplomat Hercule de Charnacé. Členy švédské delegace byli Axel Oxenstierna, Herman Wrangel a Johan Banér. Polskou pětičlennou delegaci vedl kancléř Jakob Zadzik. Jednání byla poměrně složitá a v roli prostředníka se vystřídalo několik dalších osob různých národností.
V září 1629 konečně došlo k dohodě u všech sporných otázek a 25. září mohl být mír v severoněmeckém (tehdy pruském) Altmarku podepsán. V mírové smlouvě se Švédsko a Polsko zavázalo k šestiletému klidu zbraní a dále došlo k výměně některých území. Nejdůležitější územní změnou byl švédský zisk Livonska, tedy dnešní části Estonska a Lotyšska, jehož obyvatelstvo patřilo k ugrofinským národům a mluvilo dnes takřka vymřelou lívštinou. Kromě Livonců žili na území Livonska také Estonci a příslušníci pobaltských národů. Po uzavření Altmarského míru nastaly v Livonsku zlaté švédské časy, tedy období rozkvětu. Během něj byla mj. založena univerzita v estonském Tartu (1632), první vysoká škola v Livonsku, a poprvé v Pobaltí byla do místního jazyka kompletně přeložena bible – do lotyštiny roku 1694. Toto období skončilo v roce 1721, kdy po druhé severní válce (1700–1721) Livonsko připadlo Rusku.
Autorka článku: Jitka Jindřišková, Skandinávský dům
Obrázek – zdroj: wikipedia.org
