Dne 25. září 1972 skončilo v Norsku dvoudenní referendum o vstupu do Evropského hospodářského společenství, dnešní Evropské unie. Norové tehdy těsnou nadpoloviční většinou vstup do EHS odmítli.
Mezi zakládající členy EHS patřilo v roce 1958 Německo, Francie, Itálie a země Beneluxu. K těmto státům se v brzké době měly připojit další vyspělé západoevropské země, zejména Velká Británie, jejíž vstup však několikrát vetoval francouzský prezident Charles de Gaulle. Vzhledem ke značné provázanosti ekonomik s Británií se o vstupu do EHS začalo mluvit také v Dánsku a v Norsku. Z norských politických stran se proti vstupu od začátku stavěly Norská komunistická strana a Socialistická strana lidová. V Norské straně sociálně demokratické, Straně středu, Liberální straně a Křesťanské lidové straně se názory na vstup lišily, ale většina jejich poslanců se k EHS stavěla pozitivně. Jedinou stranou, která jasně podporovala členství v EHS, byla Strana pravice.
V roce 1970 bylo parlamentem (Storting) rozhodnuto o zaslání přihlášky. Zároveň bylo rozhodnuto také o vypsání referenda, jehož výsledek měl mít poradní funkci. V lednu 1972 podepsaly Velká Británie, Irsko, Dánsko a Norsko dohodu o členství. Ve Velké Británii se referendum nekonalo. Irové se v květnu 1972 jasnou většinou vyslovili pro vstup do EHS. V Norsku bylo referendum naplánováno na 24. a 25. září, zatímco v Dánsku mělo referendum proběhnout o týden později.
V Norsku od poslání přihlášky probíhal velký boj mezi příznivci a odpůrci členství a všechno nasvědčovalo tomu, že výsledky budou velmi těsné. Příznivci se sdružili v organizaci Ano EHS (Ja til EF), která se těšila značné podpoře médií a Norského svazu pracujících. Mezi hlavní argumenty příznivců patřila mezinárodní spolupráce, mírové soužití (nejen) Německa a Francie, podpora západoevropských zemí proti Východnímu bloku a ekonomický růst. Nejdůležitější organizaci na straně odpůrců představovalo Lidové hnutí proti EHS (Folkebevegelsen mot EEC), které se profilovalo značně radikálně a jehož příznivci často pocházeli z řad komunistů či socialistů. Hlavními argumenty odpůrců bylo ohrožení norské suverenity, omezení zdrojů ryb, oslabení zemědělství a zvětšení odstupu mezi lidem a vládnoucí vrstvou.
V srpnu 1972 oznámil předseda sociálně demokratické vlády Trygve Bratteli, že pokud lidé v referendu budou hlasovat proti vstupu do EHS, bude vláda jejich přání respektovat. Po velkých bojích, vzrušených debatách a angažovaných lidových shromážděních hlasovalo nakonec 46,5 % Norů pro a 53,5 % proti vstupu do EHS. Referenda se zúčastnilo 79,2 % oprávněných voličů. Pro vstup hlasovali většinou lidé z velkých měst a hustě osídlených oblastí zejména kolem hlavního města (Oslo, Akershus, Buskerud, Vestfold), zatímco proti vstupu lidé ze zemědělských a pobřežních oblastí (Finmark, Nordland, Møre og Romsdal). Po neúspěšném referendu Bratteliho vláda odstoupila a v říjnu se moci na rok ujala menšinová koalice Liberální strany, Křesťanské lidové strany a Strany středu v čele s premiérem Larsem Korvaldem.
V roce 1994 odmítlo Norsko členství v Evropském společenství podruhé a dodnes si tedy, přestože je členem Schengenského prostoru a přijalo řadu směrnic a opatření Evropské unie, vůči evropské integraci udržuje odstup.
Autorka článku: Jitka Jindřišková, Skandinávský dům
Obrázek – zdroj: nrk.no
