28. ledna 1935 se stal Island první západní zemí, která uzákonila možnost potratu (absolutní prvenství držel od roku 1919 Sovětský svaz, ale již roku 1936 byly Stalinem potraty opět postaveny mimo zákon). V žádném případě ovšem nešlo o právo na potrat známé z moderní Evropy, ale v podstatě jen o dekriminalizaci interrupcí v přesně vymezených případech: incest, znásilnění, ohrožení zdraví matky a poprvé také špatné socioekonomické podmínky (chudoba, obtížná rodinná situace) – tento pohled přejalo 1938 i Švédsko a Dánsko.
Otázka interrupcí byla aktualizována o čtyřicet let později zákonem z 22. května 1975, který povoluje provedení potratů z mnohem více důvodů: ohrožení fyzického či duševního zdraví matky, možné deformace plodu, pokud je matka příliš mladá nebo z jiného důvodu nepřipravená se o dítě starat, pokud od jejího posledního porodu uběhla příliš krátká doba, její těhotenství je následkem trestného činu nebo je její ekonomická či rodinná situace jinak nepříznivá.
Ani v současnosti však není možné potrat provést jen na základě žádosti matky, jako je tomu ve většině zemí Evropy – nejen že matka nemá právo se pro interrupci rozhodnout z jakýchkoli důvodů mimo výše uvedených, rozhodnutí musí navíc schválit dva lékaři a žena je povinna podstoupit poradenství před i po provedení zákroku. Je zajímavé, že i přes takto přísnou legislativu bylo na Islandu provedeno více potratů na počet žen než v ostatních severských zemích, i když v posledních letech se čísla vyrovnávají – v roce 2012 bylo provedeno průměrně 14,9 interrupcí na 1000 žen.
Autorka článku: Johana Lajdová, Skandinávský dům
Obrázek – zdroj: jenprozeny.cz
