Sara Lidman (30. 12. 1923 – 17. 6. 2004) byla významná švédská spisovatelka a aktivistka. Je považována za klíčovou představitelku poválečného novoregionalismu a známou se stala také pro svou kritiku války ve Vietnamu a účast v debatě o atomových zbraních.
Lidman vyrostla na menším statku v severošvédském kraji Västerbotten. Poté co se na vlastní pěst připravila na maturitní zkoušku (kvůli tuberkulóze musela řadu let strávit v sanatoriu), začala studovat na Uppsalské univerzitě. Studium úspěšně dokončila v roce 1949. Coby spisovatelka debutovala o čtyři roky později románem Tjärdalen (Dehtový milíř, 1953) na téma individuální a kolektivní viny. I další prózy z této doby, z nichž jmenujme zejména Hjortronlandet (Země morušek, 1955), se odehrávají ve Västerbottenu, v odloučeném kraji dlouhých zim, tmy a sněhu, kde vládne přísné náboženské učení a neutěšené sociální poměry.
Na začátku 60. let žila Lidman v dnešní Jihoafrické republice, kde se setkala s politikou apartheidu a také se seznámila s jihoafrickou spisovatelkou Nadine Gordimer, pozdější nobelistkou. Lidman musela nicméně zemi brzy opustit, protože jí kvůli vztahu s černošským politikem Peterem Nthitem hrozilo vězení. Do Afriky pak zasadila své romány Jag och min son (Já a můj syn, 1961) a Med fem diamanter (S pěti diamanty, 1964). První z nich o švédském dobrodruhovi, který přijíždí do jižní Afriky zbohatnout, vyšel roku 1974 coby jediná autorčina kniha také česky v překladu Jiřiny Vrtišové a Jana Raka. V obou knihách Lidman kritizuje negativní vliv bělošských kolonizátorů na domorodé obyvatelstvo.
V 60. a 70. letech se Lidman pod vlivem levicového politického hnutí stala jedním z nejhlasitějších bojovníků za odzbrojení, proti apartheidu a za ukončení války ve Vietnamu. Na více než desetiletí opustila oblast beletrie a věnovala se psaní novinových článků, rozhovorů a knih reportážního a dokumentárního charakteru. Ve švédské i norské společnosti výrazně rezonovaly její knihy Samtal i Hanoi (Rozhovory v Hanoji, 1966) nebo Fåglarna i Nam Dinh (Ptáci v Nam Dinh, 1972). Kromě antiamerického hnutí se angažovala v boji za zlepšení životních podmínek horníků ve švédských dolech na železnou rudu.
V polovině 70. let přesídlila do rodného města Missenträsk a vrátila se k umělecké tvorbě. V sedmisvazkovém románovém eposu Jernbanan (Železnice, 1977–1999) se zaměřila na industriální proměnu severního Švédska od 70. let 19. století, jejímž ústředním bodem je stavba železnice. Lidman tu na pozadí modernizace zkoumá konflikt mezi idealismem a pragmatismem a okolnosti vedoucí k sociální nespravedlnosti. Za druhý díl této série s názvem Vredens barn (Děti hněvu, 1979) získala Cenu Severské rady za literaturu. Poslední roky svého života žila v Umeå.
Autorka článku: Jitka Jindřišková, Skandinávský dům
Zdroje: Slovník severských spisovatelů, Moderní skandinávské literatury 1870–2000, sv.wikipedia.org, snl.no
