Sami Tissari napsal dystopii a alternativní historii, v níž čtenář zavítá do sovětských komunálek, na finské maloměsto i dalekou Sibiř. Vyprávění o světě, který skončí v područí umělé inteligence a nakonec ho stihne nezvratná katastrofa, je okořeněné příležitostným suchým humorem a kromě zábavy přináší i varování ohledně toho, jakým směrem by se naše budoucnost mohla ubírat.
Sami Tissari (nar. 1971) je finský spisovatel, který osmnáct let pracoval jako dřevorubec, než nadobro vyměnil motorovou pilu za pomyslné pero a papír. V jeho debutovém románu, spekulativní fikci s názvem Krysa (česky Fobos, 2025, překlad Martina Šímová), Sovětský svaz vyhraje studenou válku a vládne světu pomocí umělé inteligence. Ta zanedlouho zaplaví celou lidskou společnost. Kromě apokalyptických vizí a alternativní historie román, který se odehrává v Sovětském svazu a ve Finsku a je plný nostalgie po starých dobrých časech, nabízí solidní sci-fi zážitek, závan pikareskního dobrodružství i špetku humoru.
Váš debutový román Krysa byl nominovaný na finskou literární cenu Finlandia a porotci svůj výběr podložili mimo jiné i tím, že jde o zvlášť povedené vyobrazení alternativní historie čerpající z klasických sci-fi motivů. V knize hraje významnou roli Sovětský svaz a dopad moderních technologií, konkrétně umělé inteligence, na životy nás všech. Tematicky jde o velmi košatý počin. Odkud vzešel prvotní impulz k sepsání příběhu?
Do rukou se mi dostala vědecko-sociologická práce Mikela Olazarana z roku 1993, v níž se autor zabývá řevnivostí mezi dvěma americkými pionýry umělé inteligence, Frankem Rosenblattem a Marvinem Minským. Tehdy, před téměř šedesáti lety, lidstvo teprve získávalo jakous takous představu o tom, co by to ta umělá inteligence vlastně mohla být. Rosenblattovi došlo, že myslící stroj je zároveň stroj, který se dokáže učit. Minsky byl naopak toho názoru, že stroje zvládnou udělat jedině to, co jim přikáže člověk. Dnes už víme, že pravdu měl Rosenblatt – na jeho práci jsou založené současné neuronové sítě hlubokého učení. Vědecký spor z roku 1968 nicméně vyhrál Minsky. Vědci se příštích třicet let snažili vybudovat umělou inteligenci na základě Minského teorií, ale nakonec skončili ve slepé uličce.
Frank Rosenblatt po zmíněné porážce skončil v profesním limbu. Nedlouho poté v den svých narozenin, 11. června 1971, nešťastnou náhodou utonul během vyjížďky ve člunu. Něco jsem si o tom neštěstí načetl a zjistil jsem, že dostupné informace si protiřečí. Hodně lidí pojalo podezření, že zneuznaný vědec s kariérou v troskách zkrátka a dobře spáchal sebevraždu. V místních amerických novinách se nicméně psalo, že Rosenblatt ve člunu nebyl sám – měl s sebou dva studenty. Na sebevraždu to nevypadalo. Tihle studenti však později zmizeli. Rosenblattova pohřbu se podle všeho nezúčastnili ani nebyli mezi těmi, které pro svou práci vyzpovídal Olazaran. K celému případu se minimálně veřejně nikdy nevyjádřili; dokonce ani nevíme, jak se jmenovali.
V době, kdy jsem knihu psal, se z umělé inteligence stalo téma, ale tehdy ještě takříkajíc bublalo pod povrchem. Zajímalo mě to. Řekl jsem si: a hele – v realitě vznikla trhlina, kterou člověk s představivostí snadno proklouzne dovnitř. A to jsem taky udělal.
V románu se jde rovnou k věci – hned na prvních stránkách se dozvídáme, že svět postihla katastrofa, vlastně možná už druhá v pořadí. Lidé se nejprve ocitli v područí umělé inteligence s názvem krysa, která následně přestala fungovat a podstatnou část planety uvrhla do naprostého chaosu. Přišel gibel: den zkázy. Psal jste knihu s tím, že by k něčemu takovému mohlo reálně dojít? Od vydání románu uplynuly už víc než dva roky a zdá se, že se podobnému scénáři spíše blížíme.
Když se mě manželka zeptala, kdy se vrátím z hospody, odpověděl jsem: „Jsem spisovatel, ne věštec.“
Vývoj myslících strojů, který nakonec vede ke katastrofě, je odvěkým tématem sci-fi literatury. Vlastně už je to takové klišé. Nevím, kam všechen ten technologický vývoj povede. Stačí se ale podívat na pomyslné CV lidské společnosti: veškerý technický pokrok se dřív nebo později nakonec vždycky využije k zabíjení lidí. Proč by se tahle technologie měla od těch ostatních nějak lišit? Jako živočišný druh jsme se za posledních 200 000 let nijak nezměnili. Jediný rozdíl mezi námi a lidmi doby kamenné jsou nástroje, které máme k dispozici. Třeba budeme mít to štěstí a vyvineme tak chytrý stroj, že odmítne dělat všechny ty odporné věci, které po něm budeme chtít.
Jak se jako spisovatel i jako běžný člověk stavíte k umělé inteligenci? Lidé se jí ve vašem románu výkonností ani chytrostí nemůžou rovnat, byť se o to snaží pomocí takzvané umotabletky; umělá inteligence nicméně i tak v jednu chvíli přestane existovat. Přemýšlel jste, čím se my lidé od UI nejzásadněji lišíme a v čem UI člověka nikdy nepřekoná?
Není pochyb o tom, že umělá inteligence nás nakonec předčí úplně ve všem. Je to jen otázka času. Je rychlejší, výkonnější, levnější, šikovnější, jedním slovem inteligentnější než lidi. Člověkem se ale nikdy nestane. Žijeme v těle, které zakouší hlad, bolest, strach, dotek, nadšení, potěšení, třeba i opilost. Nám všem, až na muže pod třicet, je jasné, že nejsme nesmrtelní. Snažíme se smrti všemožně vyhnout. Někdo chce naopak za každou cenu zemřít, a tak to ukončí sám. Stroj se těžko někdy sám z vlastní vůle vypne jenom proto, že pro svou existenci nevidí důvod.
Stroj může nadělat kopu chyb, ale nikdy za ně neponese následky. My naopak víme, že jediný chybný krok může znamenat smrt nebo utrpení. Bytost, která nenese následky za své chyby, ať už je spáchala vědomě, nebo nevědomě, nelze považovat za zodpovědnou entitu. Stroj můžeme naučit, co znamená život na ulici, nikdy ale nezažije zimu, hlad, déšť, strach z toho, že ho někdo zbije, a tak podobně – že někdo přijde o byt, je pro stroj jen politováníhodná událost, ne skutečná hrozba.
V Sofoklově tragédii Král Oidipus se píše, že nikdo nedokáže přinutit bohy udělat to, co nechtějí. Myslící stroje se bohům podobají. Lidi se s nimi nemůžou srovnávat, ale stroje nedokážou jednat proti vlastním rozhodnutím, principům, pravidlům ani rozumu. Zato lidi to zvládnou jedna dvě. Děláme to dennodenně. Možná by se to dalo nazvat lidskou svobodou – schopností konat nesmyslné činy a rozhodnutí. A na tomhle je založeno to vůbec nejkrásnější, co se kdy člověku na světe podařilo: hra. Při hře něco děláte a o něčem přemýšlíte jen pro to dělání a přemýšlení samotné. Je asi těžko představitelné, že by stroj nadšeně srkal neexistující čaj z nádobíčka pro panenky. Všiml by si, že hrníček je prázdný a hned by na to upozornil.
Krátce řečeno – stroje nás dokážou nahradit ve všem kromě samotného „bytí člověkem“. To zůstane na nás i v budoucnu. A do „bytí člověkem“ spadá spousta věcí, které stroj nikdy nezvládne. Jde o nějak hodnotnou věc? I na to musíme přijít sami.
Román Krysa, přestože v něm zásadní roli hraje i Finsko, se z velké části odehrává v Sovětském svazu; protagonista Pavel Dybenko je Rus. Ruštinu jste studoval, v Rusku jste, pokud se nemýlím, rovněž pracoval a strávil tam dost času. Za sebe musím říct, že váš popis sovětských komunálek, byrokratického aparátu a dalších věcí byl skutečně pozoruhodně věrohodný. Byla výzva psát takto zasvěceně o zemi, v níž jste se nenarodil?
Pokud píšete o něčem, co jste sami nezažili, má to svoje výhody i nevýhody. Výhodou je tvůrčí svoboda. Pokud nemůžu čerpat z vlastních vzpomínek, musím nasadit představivost. Nejsem nijak vázaný na to, co se na základě mých zkušeností stalo a co ne. Nevýhodou je, že se člověk může zásadním způsobem splést buď v nějaké důležité podrobnosti, anebo špatně pochopit rovnou gró celé věci.
Dal jsem rukopis přečíst lidem, kteří prožili dětství a mládí v Sovětském svazu. Dočkal jsem se od nich spousty cenných postřehů ohledně každodenního života v tehdejším Rusku. Na druhou stranu k nejpodivnějším a nejneuvěřitelnějším příhodám v celé knize neměli jedinou výhradu. Nepřipadaly jim ani trochu divné!
Stihl jsem navštívit Leningrad ještě předtím, než se z něj stal Petrohrad. Pochopitelně jsem nikdy nežil život sovětského občana, jen jsem ho sledoval zpovzdálí. Byl to naprosto jiný svět, který jsme my Finové měli sice hned za dveřmi, ale byl pro nás zcela neznámý, plný záhad. Všichni Sověti chápali, že pravda je něco úplně jiného než to, co se oficiálně říká. Sovětský svaz ve skutečnosti neexistoval na mapě, ale v myslích lidí. Ještě i v postsovětském Rusku bylo neuvěřitelně těžké najít někoho, kdo by vám ukázal trasu na základě mapy. Přitom v sovětských školách se zeměpis učil úplně stejně jako kdekoliv jinde, takže v tom to nebylo – myslím, že lidé vnitřně mapám prostě nevěřili.
Sovětský svaz existoval tak dlouho, dokud v něj lidé věřili. Když věřit přestali, země jako by zmizela. Chtěl jsem, aby byl protagonistou románu člověk, který dokáže žít zároveň ve dvou realitách. Proto bylo přirozené, aby to byl Sovět. Západní člověk, který neochvějně důvěřuje zprávám, penězům, politice i mapám, by tenhle příběh vyprávět nemohl. Nesnesl by všechnu tu rozporuplnost, kterou Pavel Dybenko prostě jen tak bez mrknutí oka přijímá.
Kniha se odehrává v mnoha časových rovinách, sledujeme celou řadu osudů, román je plný narativních odboček, pravidelně oscilujeme mezi minulostí a přítomností. V knize narazíme na Lenina, ruskou říjnovou revoluci, admirála Pavla Jefimoviče Dybenka, finskou občanskou válku, psychiatra Sergeje Korsakova nebo spisovatele Lva a Alexeje Tolsté. Na debutový román je to úctyhodný počin – měl jste strukturu románu naplánovanou od samého začátku, anebo vám příběh při psaní doslova rostl pod rukama?
Hodně lidí si myslelo, že struktura knihy vznikla prostě tak, že jsem po dokončení rukopisu rozházel stránky po zemi a pak je náhodně sesbíral dohromady. To je sice vtipná představa, ale takhle to nebylo. Všechno jsem si už předem důkladně naplánoval.
Román tvoří dlouhý monolog hlavního hrdiny, který ho vypráví radioaktivní panence – ta v rámci univerza knihy samozřejmě představuje čtenáře. Vždycky jsem měl jasno v tom, že protagonista svůj příběh nebude vyprávět od A do Z. Lidská paměť a vědomí takhle nefungují. Mysl máme plnou příběhů, které nejspíš začínají zprostředka nebo od konce, skončí někde mezi, ubíhají souběžně, prolínají se s jinými vyprávěními nebo odběhnou bůhvíkam. Chronologické nebo logické uspořádání jsou lidskému myšlení cizí. Lidská mysl se neřídí algoritmy ani spisovatelskými příručkami.
Na gymnáziu jsem pracoval v jedněch místních novinách. Tehdy jsme ještě používali sázecí stroje, které pracovaly s takzvanou „horkou sazbou“. Po nocích a o víkendech jsem si přivydělával tím, že jsem sázel knihy autorů, kteří si svoje díla vydávali sami. Žánrově to byly hlavně paměti. Pokud chce někdo vlastním nákladem vydat svoje paměti, nejspíš si myslí, že prožil významný život, a taky má peněz nazbyt. I z toho důvodu se všechny ty memoáry nesly v dost… no… řekněme buržoazním duchu. Nicméně jsem dostával dobře zaplaceno, takže jsem si nestěžoval. Když jsem podobných knih nasázel desítky, napadlo mě, že je všechny klidně mohl napsat jeden a ten samý robot – tak podobné si byly. Zmocnilo se mě podezření, že ty paměti neměly ani tak vyprávět o něčím životě, ale naopak zakrýt to, co se těm lidem skutečně stalo.
Později jsem si přečetl paměti italského renesančního umělce Benvenuta Celliniho. Cellini buď o buržoustském smýšlení neslyšel, anebo mu bylo ukradené: o svém životě nevykládal chronologicky, ale podle toho, co ho zrovna napadlo. Cellini je taky nestydatě nespolehlivý a nelogický vypravěč, často si protiřečí. Akademici jsou toho názoru, že s pravdivostí jeho memoárů je to trochu na štíru, ale tak nebo onak, podle mě o lidském životě vypovídají něco podstatného.
Kdyby to někoho skutečně začínalo, strukturu mého příběhu najde v Celliniho pamětech.
Ačkoliv Krysa pojednává o dosti temném tématu, románu nechybí ani obstojná dávka suchého humoru. Úsměvná absurdita částečně plyne už z každodenního života v Rusku, ale humor si najde cestu i za hranice, do Finska. Prostořeká beznohá veteránka babička Marfa je za mě jednou z nejpovedenějších vedlejších postav. Věděl jste od samého začátku, že humor bude jednou z neoddělitelných ingrediencí vaší knihy?
Jde o to, že takhle já prostě vidím život. Není to volba, prostě takový jsem. Částečně za to možná můžete i vy Češi. Ve dvanácti jsem poprvé četl Osudy dobrého vojáka Švejka od Jaroslava Haška. Tenkrát jsem knihu pravděpodobně vůbec nepochopil, ale dodnes jsem se z ní tak úplně nevzpamatoval.
V babičce Marfě je hodně z mojí vlastní babičky. Vlastně jde o zrcadlové obrazy. Moje babička byla hluboce věřící. Narodila se do rodiny laestadiánů, což je vlastně taková severská protestantská sekta. Její členové se vzájemně zdraví v Ježíšově „jméně a krvi“. Oblékají se do černé, jejich víra je směsicí puritánství, melancholické vážnosti a nepřátelství vůči „světským“ věcem, na druhou svého boha uctívají křikem, divokým tancem, smíchem nebo hysterickým pláčem, za které by se nemuseli stydět ani dávní laponští šamani. Není divu, že k návštěvníkům zvenčí se staví odmítavě. Laestadiánem se člověk může jedině narodit.
Babička byla jako z jiného světa. Můj děda, ještě i v dobách, kdy jsem ho poznal, byl hotový budižkničemu, který navíc znamenitě podváděl v kartách, a babička mu po každém jeho „výletu“ do vesnice nezapomněla pořádně vyčinit. S dědou nic nezmohla, zato vnoučata se rychle dozvěděla, co to znamená mít strach z Boha. Dodnes v puse cítím mýdlo, kterým mi ji babi vymyla, když mi omylem uklouzlo zakázané slůvko. Slova pro ni byla smrtelně vážná věc. Možná to pramenilo z toho, že pro laestadiány nejsou ďáblové, andělé ani další spirituální bytosti jenom metafory; celý svět vnímají jako živý organismus a slova považují za kouzelnická zaříkadla, která můžou tyhle bytosti povolat.
Babička každopádně s věkem začala ztrácet kontakt se světem, k němuž se stavěla s tak smrtelnou vážností. Dům mých prarodičů začal připomínat Marquézovo Macondo během moru nespavosti: dům byl plný babiččiných lístečků, na které si psala jména různých předmětů i to, k čemu jsou a jak je použít. Nakonec skončila v pečovatelském domě. Přišel jsem za ní na návštěvu. Chodil jsme sem a tam po dlouhé chodbě na oddělení. U stěny seděla nějaká paní zhruba v babiččině věku. Babi se u ní nakonec zastavila a zeptala se: „Zbylo ti z tý pí*i vůbec něco, když už si ji tejden mastíš rukou?“
V tu chvíli mi došlo, že to nejpravdivější jádro člověk spatří teprve ve chvíli, kdy pravdě ukáže prostředníček. Babi byla celou dobu i taková – nebyla to jenom zachmuřená vymítačka ďáblů, která neustále chodí zahalená v černém šátku. Když se podíváme na dějiny první světové války, vystupují v nich rozvážní generálové, sebevědomí císaři a ukázněné divize mužů s přilbami; všude na první pohled panuje řád. Jakmile však na celou věc pohlédneme Švejkovýma očima, události najednou zapadnou do skutečného měřítka a nám dojde, jak je celá válka směšná – tuhle směšnost bychom bez dobrého vojáka Švejka jen těžko ustáli. I po tak zbytečném počínání, jakým je válčení, existuje naděje, že se člověk zase potká nad pivem U Kalicha.
Život je příliš vážná věc na to, abychom ho brali vážně.
Na závěr nezbývá než vám popřát spoustu energie a kreativity do budoucích spisovatelských počinů a položit vám poslední povinnou otázku – na čem pracujete nyní?
Moc díky. Pracuju na dalším románu. Nakladatel chtěl, abych napsal pokračování Krysy, ale toho se nedočkáme, minimálně ne teď. V dalším románu se chci zaměřit na to, jak vypadá globální kapitalismus na obou koncích spektra. Seznámíme se s nejbohatší ženou světa, která má víc peněz než některé státy, ale přesto si připadá chudá. Na druhou stranu se podíváme do finských lesů, kde nacpaná v provlhlém karavanu přebývá skupina z opačné strany potravního řetězce, karelští dřevorubci. Ponoříme se do „metaverse“, v němž uvízl jistý technomiliardář – jazykem přimrzl k železnému zábradlí. Seznámíme se taky s Vasilem Jänisem během jeho dlouhé poutě za sirkami, na kterou vyrazil poté, co mu babka Klavdija pořádně vyčinila za to, že jí načural do trouby.
A čtenáře čeká i spousta dalších příběhů.
Autorka rozhovoru: Martina Šímová
Foto autora – © Jyri Keronen
