Kniha přibližuje spletité a fascinující období dějin Islandu, českému čtenáři doposud jen málo přístupné. V první polovině třináctého století se země pohroužila do krvavých sporů a bojů o moc mezi místními velmoži – a na jejich konci Islanďané přísahali věrnost norskému králi. Vše, co se stalo mezi tím, se dozvíte v ságách, které přeložila a studiemi opatřila Lucie Korecká, badatelka působící na Oddělení skandinavistiky na FF UK.
Hra o islandský trůn
Zajde majetek, / zemřou přátelé, / ty sám též zemřeš. / Jen toho pověst / potrvá věčně / kdo si ji zaživa zasloužil.
Zajde majetek, / zemřou přátelé, / ty sám též zemřeš. / Vím jedno jen, / co věčně trvá: / o mrtvém muži soud.
Edda, strofa 76 a 77, překlad Helena Kadečková. Argo 2004.
V těchto strofách z eddických Výroků Vysokého nabádá Ódin staré Seveřany (a napříč věky také nás), abychom za života dbali svými skutky na zachování své cti, protože právě to, jak na nás budou ostatní vzpomínat a jak se o nás bude vyprávět, jako jediné přetrvá i po naší smrti. Verše zároveň obsahují i jistou výhrůžku: když se nebudeme chovat podle zásad, nejenomže budeme mít problémy za života, ale navíc na nás lidé nebudou vzpomínat v dobrém.
Díky knize Věk Sturlungů. Ságy o Islandu třináctého století máme nyní možnost vyslechnout některé z příběhů o středověkých Islanďanech i my. Část z nich byla zapsána ve druhé polovině 13. století, část až v první třetině století následujícího. Všechny ale zobrazují muže (žen je zde skutečně pouze poskrovnu), kteří Ódinova nabádání o starosti o dobrou pověst ne vždy bez dalšího dbali – umírněnost a moudrost mnohdy ustupovala stranou jejich mocenským ambicím. Island od svého osídlení na konci 9. století postrádal krále či jinou formu centralizované moci, což se v tomto období ukázalo jako už neudržitelné. Kromě individuálních ambicí příslušníků společenské vrstvy, již bychom v kontinentální Evropě nazvali aristokracií, sehrály roli i osobní vazby velmožů na Norsko, které si v té době také procházelo obdobím politické nestability. Norové a Islanďané začali navazovat politicko-mocenské aliance, a když došlo k centralizaci královské moci v Norsku pod vládou Hákona Hákonarsona, bylo jen otázkou času, než norská moc definitivně pronikne i na Island.
Kniha obsahuje citlivý výběr textů soustředících se na „hru o islandský trůn“. Tzv. ságy o současnosti čtenářům, kteří už nějakou tu ságu četli (především z těch, které se tradičně označují jako rodové), nabídnou některé dobře známé postupy a motivy (spor a msta mezi rody, psanectví, kdy je jednotlivec vyobcován ze společenství, cesty Islanďana do Norska a jeho přijetí na královském dvoře, kdy si získá vladařovu přízeň například svým básnickým uměním apod.). Na druhou stranu jsou však mnohdy ještě spletitější co do počtu postav a vztahů mezi nimi (v tomto nám Lucie Korecká podává důležitou pomocnou ruku, když k textům připojuje komentáře, rodokmeny a jmenný a místopisný rejstřík); množství vztahových detailů musíme chápat v kontextu toho, že ságy sloužily jako zápis historie země a v lecčems mají charakter doslova dokumentární (například jsou založeny na výpovědích svědků popisovaných událostí či na vzpomínkách zapisovatele, který se bojů sám účastnil).
Zároveň jsou však ságy o současnosti leckdy „literárnější“ než ságy rodové: jejich zapisovatelé mnohdy neskrývají vyloženou radost z vyprávění, například když velmož Sturla honí psance Arona, kterému vypravěč po celou dobu očividně fandí („Ti, co byli přítomni, říkali, že Sturla chtěl dát Arona zajmout a uchystat mu bolestivější smrt než jednu či dvě rány. Aron se nyní ocitl v největším nebezpečí, jaké lze vylíčit, ale přesto se nedal zaskočit. Odhodil štít, ale meč vytasit nestihl…“, s. 69), či delší dialogy vyvažující jinak pozvolné tempo vyprávění. Kapitolu samu pro sebe pak tvoří popisy brutálního násilí a emocí (s. 262), jichž je v „klasických“ ságách spíše poskrovnu. Zcela nový aspekt představují (nijak výrazné, ale přece přítomné a důležité) křesťanské hodnoty a interpretace (obzvlášť násilných) činů postav touto optikou („Bůh nechť ve své veliké milosti a mírnosti odpustí těm, kdo se takového činu dopustili“, s. 262).
Ságy lze číst buď samostatně, nebo – což doporučuji – si přečíst i interpretativní studie, které se vztahují k jednotlivým textům, ale také ke všem přeloženým ságám jakožto specifickému subžánru. Nejenže si díky nim uděláme jasno v hlavní zápletce spletitých příběhů, ale také zjistíme, že na první pohled objektivně podané informace se na vyšší rovině seskupují do určitých významových vzorců, jejichž nositeli jsou konkrétní hlavní hrdinové. Tyto vzorce ságy o současnosti sdílejí se staršími texty (třeba právě s rodovými ságami), avšak také je specificky obměňují. Jejich použití v ságách o současnosti nám dává tušit, že staří Seveřané na svou dobu nenahlíželi tak negativně, jak se doposud domnívali někteří badatelé, a že unii s Norskem, k níž došlo na konci věku Sturlungů, Islanďané pravděpodobně nevnímali jako národní katastrofu, ale jako pokračování přirozeného vývoje. Pohled na vývoj islandsko-norských vztahů vycházející prvořadě z dochovaných písemných pramenů přesvědčivě usvědčuje dřívější teorie coby pohrobky nacionalistického smýšlení 19. století a ukazuje, že minulost si definujeme především skrze současnost a její východiska. Korecká píše místy možná příliš didakticky rozvláčně, avšak jasně, neprodírá se zbytečným množstvím teorií a její výklad má potenciál zaujmout i čtenáře, kteří se neorientují v historii či literární vědě.
Ságy o současnosti tak dávají Ódinovi aka Vysokému za pravdu v tom, že příběhy o těch, o nichž stojí za to vyprávět, přetrvají. Na druhou stranu však kniha Věk Sturlungů dokazuje, že nic nemusí být méně stálého než soudy o mrtvých mužích.
Autor recenze: Jan-Marek Šík, Skandinávský dům
Věk Sturlungů. Ságy o Islandu třináctého století. Překlad, studie a komentář Lucie Korecká. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Praha, 2021.
