Dosud znějící hlasy dávné minulosti
Přiznání recenzenta: coby zvídavý čtenář, kterého zaujala nejdříve působivá ilustrace na obálce a následně i podtitul Mýty a legendy severských národů a který si vždy opět rád přečte další a další (a další a další) zpracování severogermánské mytologie, jsem se pravděpodobně stal „obětí“ dobře mířeného PR – a jsem za to moc rád!
Se severem a Severem je svízel. Když jedeme na sever, nemusíme nutně dojet až na Sever. A když se vydáme severním směrem, nemusí to nutně být severskou chůzí. V našich končinách se s podstatným jménem „sever“ pojí adjektivum „severní“ a se „Severem“ pro změnu „severský“: první je koncept geografický a druhý geograficko-kulturně-politický. Knize Ve stínu Velkého krkavce pojednávající o původních etnikách, která žila (či stále přinejmenším zčásti žijí) v tzv. cirkumboreální oblasti, tedy na neuvěřitelně rozsáhlém území od severu Skandinávie („severu Severu“) až po východní cípy Kanady, o jejich folklóru, životních podmínkách, přírodě, způsobu života, potravě, historii a vlastně i mnohém dalším by snad lépe slušelo specifičtější označení „arktická“ – což dle mého názoru zní podobně (a možná ještě víc!) cool.
Protože příběhy těchto národů specifické a cool prostě jsou. Ondřej Pivoda, který knihu „uspořádal“ (tedy všechny texty vybral, přeložil či sám napsal doprovodné komentáře), je pozoruhodně plodný autor, v němž se kloubí spisovatelské (a překladatelské) nadání s širokou akademickou erudicí. Vystudovaný etnolog a srovnávací indoevropeista se ve svých textech i přednáškové činnosti věnuje původním obyvatelům vícera oblastí světa a univerzitní průprava se promítá i do Krkavce – ale nebojte, poznámkový aparát je minimalistický a vše je uspořádáno velmi vstřícně i vůči čtenáři-laikovi.
Knihu lze v zásadě rozdělit na dvě roviny: na té první si jako čtenáři vychutnáme přes sto příběhů, které si vyprávělo či vypráví více než padesát etnik. Texty je v jejich rozmanitosti těžké souhrnně postihnout, všechny nám nicméně přibližují dosti odlišnou společenskou a náboženskou realitu než tu, na niž jsme zvyklí. Zároveň k nám v těchto příbězích silně promlouvá řada motivů: souznění s přírodou, kdy lidé žijí se zvířaty a můžou se v ně proměňovat, uzavírat s nimi manželské svazky apod., včetně kritiky jejího ničení nebo vědomí toho, že společnost a vůbec svět stojí a padá s jasnými pravidly (jejichž porušení se ve výsledku oškliví i tomu, kdo se jim zpronevěřil).
Některé z vyprávění již český čtenář může znát z jiných zdrojů; u nás vyšly např. výbor ze sámské ústní slovesnosti či grónské pohádky a také mnohé další překladové i původní publikace o životě na Sibiři. O nich píše v úvodu lektor knihy Tomáš Boukal z Univerzity Pardubice, a otevírá tím čtenáři další obzory, k nimž lze zamířit. Krkavec podle mě nemá ambici přinést do českého kontextu něco tematicky novátorského – přesto tak činí „jakoby mimochodem“, protože do sebe pojímá velké množství rozličných témat, etnik a oblastí, k nimž čeští čtenáři takto „pokupě“ přístup dosud neměli.
Velmi čtenářsky vstřícné je zařazení a forma zpracování doprovodných komentářů. Vynikající jsou infoboxy doplňující (a místy také s nadhledem glosující) jednotlivá vyprávění o informace z oblasti kultury, zvyků nebo třeba biologie (dozvíte se třeba, jak moc si Sibiřané lámou hlavu s genderovými rolemi či jak se s kamarády příjemně přiotrávit muchomůrkou). Dále každá kapitola obsahuje úvod, který je mnohdy stejně napínavý a někdy až dramatický jako samotná lidová vyprávění, a to ačkoliv je psaný neutrálním jazykem. Díky těmto částem například sledujeme, jak se původní obyvatelé Sibiře postupně poddávali vlivu ruských kozáků nebo jak více než 10 000 let př. n. l. vyrazila skupina obyvatel z okolí Jeniseje na východ, přešla po zamrzlém Beringové moři na Aljašku a jejich potomci dnes tvoří část severoamerických indiánů. Z textů je patrné, že život etnik severních končin dnešního Ruska, USA a Kanady často představoval boj o holé přežití, ať už jejich příslušníci bojovali s drsnou přírodou, zvířaty, hladem a epidemiemi, mezi sebou navzájem, nebo s východními či západními kolonizátory. Dodnes tyto národy obzvlášť v Rusku čelí silné asimilační politice, která z většiny z nich činí víceméně ohrožené, stejně jako devastaci svého přirozeného prostředí. V knize znova a znova čteme příběhy etnik, jejichž kočovný způsob života praktikovaný po tisíciletí byl v průběhu 20. století násilně narušen kolektivizací stád sobů, nuceným usazením se ve vesnicích či v panelácích na periferiích sibiřských měst. Tam se pak potomci bývalých pastevců věnují mj. alkoholu – zatímco území, po nichž dříve migrovali, se změnila v těžiště ropy a zemního plynu. Tímto způsobem se lze v této primárně zcela jistě etnograficky zaměřené knize dozvědět informace se zřetelně společensko-politickým přesahem, které umožní čtenáři vytvořit si plastičtější obraz i o zcela současné situaci.
Rozsah informací v knize je úctyhodný. Nelze ovšem nezmínit některé ne zcela přesné. Například když Pivoda píše, že dialekty sámštiny „náleží k baltofinské větvi ugrofinských jazyků“, a jsou tedy příbuzné „finštině, karelštině a estonštině“ (s. 11). V tom posledním má zcela jistě pravdu; sámštiny nicméně nebývají klasifikovány jako „sestry“ výše zmíněných baltofinských jazyků, maximálně je lze v rámci tzv. fino-sámské skupiny chápat jako jejich „sestřenice“. Podobně zkreslující je formulace, že samojedské jazyky „tvoří samostatnou ugrickou větev v rámci uralské jazykové rodiny“ – tady by stačilo jen vyškrtnout „ugrickou“, abychom obyvatele oblastí při Severním ledovém oceánu nestrkali do jednoho pytle s Maďary, ale také – jak nás Pivodova kniha poučně zpravuje – s jejich „sibiřskými bratranci“, etnikem „Mansiů a Chantů“. V případě těchto národů, které si samy říkají „Mansi“ a „Chanty“, bych také nejen kvůli skloňování, koherenci a srozumitelnosti plédoval za „Mansijce“ a „Chantyjce“, a to ačkoliv v češtině není žádná praxe zaužívaná. Ani absence českého úzu však ne úplně ospravedlňuje fakt, že i v samotné knize tvar některých slov kolísá, i když jen výjimečně (srov. adjektivum „chantský“ na s. 53 uprostřed a „chantyjský“ na s. 62 nahoře; já bych navrhl „mansijský“ a „chantyjský“).
Tyto drobnosti „technický dojem“ trochu srážejí. Uvědomuji si ale, že v tomto rozsahu musí být obtížné uhlídat faktickou správnost všech informací. Na druhou stranu „estetický dojem“ zcela nepochybně zvedají samotné překlady: jsou čtivé a místy přitom příjemně archaizující. A nesmím opomenout ani v jistém slova smyslu starosvětské ilustrace Vladimíra Rimbaly, které svědčí o nadstandardní péči ze strany autora i nakladatele.
A když už jsme u nakladatele – Lingea, známá nejen na českém trhu tím, že otevírá svým čtenářům okna do cizích krajin, si očividně troufá na jiné obsahové formáty: Jak napovídá reklama v knize, máme či budeme mít možnost nahlédnout do dalších tří publikací mapujících mýty a legendy různých oblastí světa, přičemž autorem Cesty hadí kánoe o původních obyvatelích Jižní Ameriky je opět Ondřej Pivoda. Pokud tyto publikace jsou či budou stejně povedené jako ta arktická, nezbývá než nakladateli poděkovat za pěkně vystavěnou ediční řadu.
Autor recenze: Jan-Marek Šík
Pod křídly Velkého krkavce: Mýty a legendy severských národů. Vybral, přeložil a doprovodnými texty opatřil Ondřej Pivoda. Lingea, Brno 2023.
