Letos vyšla této populární islandské televizní reportérce a spisovatelce v českém překladu kniha Ohně. Láska a jiné katastrofy. V ní rozvíjí scénář, kdy Island v jeho nejhustěji obydlené oblasti zasáhne nečekaná a zničující erupce. Jaký smysl má číst o živelné katastrofě v době krize? Může to být určitá katarze, vědomí, že člověk neovlivní a nezpůsobí vše, ale to hlavní rozhodnutí bude mít vždycky naše planeta. A ať je situace sebevíc nečekaná, naše nejniternější hodnoty zůstanou vždycky stejné. Na knihu i mnoho dalšího jsme se zeptali přímo Sigríður Hagalín Björnsdóttir.
Vaše kniha se na Islandu rozprodala během dvou měsíců. Jsou sopky na ostrově tak oblíbeným tématem?
Naše vulkány bývaly kdysi hrozbou. Spící monstra, která se čas od času probudila a zabíjela. Díky vědě dnes víme mnohem víc o tom, proč vybuchují. Naši skvělí geologové nás většinou dokážou varovat s předstihem, že něco přijde. A tak strach vystřídala fascinace. Milujeme své sopky. Pojmenováváme po nich své děti, a když vybuchnou, chceme to vidět, dostat se co nejblíž. I když to rozhodně není dobrý nápad, protože erupce jsou nepředvídatelné a velmi nebezpečné! Jenže my je milujeme a musím říct, že vidět naživo sopečnou erupci, to je zážitek, který vám změní život. Je to privilegium pozorovat rodící se Zemi.
Vaše Ohně jsou označované za geologický thriller. Kromě toho, že realita vaší knihy je nervy drásající, je plná i nádherných obrazů přírody, z katastrofy se stává fascinující proměna světa kolem nás, metafora pro život hrdinky. Kde jste čerpala inspiraci?
Inspirovala mě na jedné straně naše poezie, na druhé mé vědecké zdroje. Na Islandu máme zakořeněnou úžasnou kulturu vyprávění a psaní bohatého na živé obrazy i ve vědeckých kruzích, takže většinu své inspirace jsem čerpala právě z rozhovorů s geology a ze čtení jejich textů.
Vaše překladatelka Martina Kašparová o překladu řekla, že velmi zajímavou zkušeností bylo to, že byla schopná rozumět odborným textům v islandštině, zatímco v češtině se ztrácela v odborných termínech…
Vím o tom, myslím, že všichni moji překladatelé na tenhle problém narazili. Islandští geologové byli vždycky velmi dobří ve vysvětlování běžným lidem, co se děje pod námi, zemětřesení, sopečné erupce, drží si kulturu jasného a barvitého vyjadřování a vytvořili fungující slovník odborných termínů, kterým rozumí každý Islanďan. Myslím, že díky tomu bylo jednodušší knihu napsat než ji pak přeložit.
V jednom rozhovoru jste řekla, že geologie je takový váš kuriózní koníček. Jak se to stalo?
Jsem televizní reportérka už víc než dvacet let a na Islandu tahle práce pokrývá z velké části právě erupce a přírodní katastrofy. Jsme součástí národního bezpečnostního systému, a kdykoliv nějaká sopka vybuchne, přijde mi na telefon zpráva, abych přišla do práce a snažila se být jakkoliv užitečná, klidně i uprostřed noci. Musíme jednak veřejnost informovat, jak se ochránit, jednak je nutné vyrazit na místo a získat záběry, snímky a popis události do zpráv. Nejlepší příběh seženete právě tam, kvůli vší té dramatičnosti a kráse, a když lidé dostanou ty správné informace, můžeme doufat, že nikdo nepřijde k úrazu. Takže to není jen kuriózní koníček (ačkoliv mě vulkány opravdu fascinují), ale i velmi důležitá součást mého profesního života novinářky.
Z vaší knihy jsem měla dojem, že právě novinářská profese vám možná pomáhá vystavět naprosto realistický a komplexní svět. Pro mě jako čtenáře bylo snadné se nechat knihou pohltit a ztrácet pojem o hranici mezi realitou a fantazií…
(smích) Víte, sama nevím, jak to mám. Strávila jsem v roli novinářky dvě desítky let, psala jsem o realitě, abych pochopila svět. A pak jsem si uvědomila, že světu nemůžete tak úplně porozumět bez fikce. Můj první román Ostrov začal jako myšlenkový experiment, abych viděla, co by se stalo, kdyby byl Island kompletně odříznutý od zbytku světa. Má druhá kniha Svaté slovo je o čtení a lidském mozku a je do velké míry založená na neurovědě. Ohně jsou román, je to dílo mé představivosti, ale bylo pro mě velmi důležité, aby se výsledek co nejvíc podobal realitě. Abych měla jistotu, že ta vědecká část je pravdivá. Když píšu fikci, zdá se mi opravdu užitečné brát v potaz všechna fakta, všechno, co si myslíme, že víme, a použít to. A pak přijde na řadu moje představivost, která mě na základě všech faktů vede skrze to neznámé, skrze všechny nejistoty, kterým musíme čelit.
Ostrov i Ohně jsou knihy apokalyptické – co vás na katastrofách přitahuje?
Myslím, že všichni máme hluboce zakořeněnou potřebu představovat si, co by se mohlo stát v tom úplně nejhorším případě. Naše představivost je nástrojem k přežití, je to pravděpodobně to, co umožnilo lidské rase udržet se napříč tisíciletími. Je to náš dar od bohů, je to to, co z nás dělá lidi. Dokážeme si představit jiné světy, lepší život pro sebe i své děti, ale umíme si i představit sebe v příšerných situacích a připravit se na nejhorší. Co byste si vzala s sebou, kdyby vám hořel dům? Jak byste se zachovala, kdybyste pod postelí objevila příšeru? Tohle nejsou jen pošetilé otázky, ale velmi užitečné myšlenkové experimenty, které provádíme, abychom se připravili, abychom zpracovali své obavy, našli odvahu.
Islandská kultura slaví v Česku nebývalý úspěch. S ohledem na to, jak malý národ jste, je to překvapivé. Mnoho islandských umělců je známých ve světě. Čím to je?
Na Islandu nejsou žádné hrady ani prastaré katedrály. Po dlouhá staletí nebylo na Islandu téměř žádné vizuální umění, žádná hudba nebo tanec. Až do 20. století. To jediné, co jsme měli, byla literatura, ságy, poezie. To byly naše katedrály. Dnes už máme mnohem širší spektrum uměleckého vyjádření, ale literatura je v naší kultuře pořád velmi silně zakořeněná. Je spjatá s naším jazykem, bez kterého bychom se nemohli nazývat Islanďany. Proto tu lidé hodně čtou, dáváme si knihy jako dárky, hlavně o Vánocích, a k těm, koho vnímáme jako sečtělé, máme velký respekt.
Druhým důvodem ale je i státní fond, ze kterého dostávají spisovatelé i ostatní umělci plat. Není zrovna vysoký a je o něj velký boj, ale znamená to, že máme asi 30 profesionálních autorů na plný úvazek, kteří se mohou psaní věnovat naplno, a řadu dalších, kteří tak mají vedle psaní možnost pracovat jen na částečný úvazek. Je dost těžké vydělat si na živobytí psaním poezie nebo literární fikce v zemi s 360 tisíci obyvateli a tato podpora je zásadní pro udržení dobré úrovně naší literatury. Díky tomu máme také něco, co můžeme vyvézt do světa. Peníze jsou v tomhle případě čas, a vy potřebujete čas, abyste mohla dělat literaturu.
Během studií jste žila i v zahraničí – ve Španělsku, v USA, v Dánsku. Jak se liší život na Islandu? A vrací se Islanďané pořád domů?
Když jste mladá a žijete na tak malém ostrově, pořád myslíte na to, jak se z něj dostat a už se nikdy nevrátit. Téměř každý Islanďan vyrazí studovat nebo za prací někam do zahraničí, ale téměř každý se vrátí domů. Země, kde jsem žila, miluju. Ale po čase mi začaly chybět hory, oceán, zvuk mého jazyka. Nakonec jsem zjistila, že mi chybí i to příšerné počasí. V islandštině máme téměř stejná slova pro domov i svět. A často je spojujeme. Pořád buď toužíme vyrazit do světa, nebo se nám stýská po domově. Myslím, že nás formuje izolace i malý počet, proto máme pořád chuť poznávat svět tam venku. Potřebujeme cestovat a vozit si domů nové a nové věci. Pořád se bojíme, aby nám něco neuteklo, abychom nebyli pozadu a izolovaní. Už ve středověku tu měli lidé větší starost o to, aby byli oblečení podle módy, než aby jim nebyla zima – od 13. století máme zákony, které se snaží lidi přimět, aby se oblékali podle počasí, spíš než aby utratili všechny peníze za módní oblečení z dovozu. (smích)
Sigríður Hagalín Björnsdóttir (*1974) je islandská spisovatelka a novinářka. Vystudovala historii a žurnalistiku, během studií žila ve Španělsku či USA, pracovně působila v dánské Kodani. Debutovala v roce 2016 románem Ostrov, který se stal bestsellerem a vynesl jí nominaci na Islandskou literární cenu pro ženy. Do češtiny byl román přeložen v roce 2019 (Fobos, přel. Lucie Korecká), letos se překladu dočkal i román Ohně. Láska a jiné katastrofy (Argo, přel. Martina Kašparová). Spisovatelskou kariéru propojuje s profesí televizní reportérky, která je pro ni zdrojem inspirace.
Autorka rozhovoru: Dominika Rýparová
