Lars Saabye Christensen (*1953) je jedním z nejvýznačnějších hlasů současné norské literární scény. Ocenění se dočkal už za svůj básnický debut Historien om Gly (1976) a v podobném duchu se nese celá jeho úspěšná kariéra. Naposledy obdržel čestnou cenu letošních cen Amandaprisen za své vypravěčsky vybroušené scénáře a také medaili svatého Hallvarda za celoživotní přínos městu Oslo. Tomu se věnuje také ve svém zatím posledním románovém počinu, trilogii Byens spor (Stopy města), jejíž první díl se nyní chystá i v českém překladu. Jinak se s Christensenovou tvorbou mohou čeští čtenáři seznámit skrze romány Poloviční bratr (česky 2005), Model (č. 2006) a Beatles (č. 2009) v překladech Jarky Vrbové a skrze několik ojedinělých povídek v antologiích současné norské prózy. Zatím jediná divadelní hra Chet tady nezahraje vyšla taktéž v překladu Jarky Vrbové v antologii Pět severských her a posluchači stanice Vltava ji mohou znát v rozhlasovém nastudování pod taktovkou Dimitrije Dudíka.
Ve své tvorbě se věnujete mnoha různorodým žánrům. Píšete romány, povídky i básně, ale také scénáře, divadelní a rozhlasové hry nebo písňové texty. Je vám některý z těch žánrů bližší než jiné?
V mém díle mají zcela zásadní místo poezie a vyprávění. A všechno ostatní vychází z nich. Rád experimentuji s různými způsoby, jak příběh vyprávět, s různými druhy vyjádření, jako jsou rozhlas, fotografie, hudba. Ale poezie a vyprávění skrze literaturu jsou mému srdci nejmilejší.
Existuje nějaký rozdíl, co se témat týče? Rozhodujete se podle nich, jakou formou své sdělení vyjádříte?
Rozhodně ano. Velmi brzy vím, co chci vyjádřit a jestli to má být báseň, román nebo povídka. Moje romány mají veskrze velký dějový formát na časově rozsáhlých úsecích. Kdežto básně jsou pro mě velmi často spojené s okamžikem, jediným obrazem nebo emocí. Takže musím dobře vědět, jestli se má jednat o román, nebo báseň.
Jak rozdělujete svůj čas mezi různé formy tvorby? Máte například období, kdy píšete jen prózu, a pak se zase nějaký čas věnujete výhradně poezii?
Vlastně se to střídá a doplňuje. Na jednom románu často pracuji i několik let. A v průběhu této práce se vynořují obrazy, nápady nebo nějaké body, na jejichž základě pak píšu básně. Takže to vlastně funguje jakoby na směny. Debutoval jsem jako básník, a pokud se za něj mám považovat, znamená to taky, že musím básně psát pořád.
Vaše básnické dílo je velmi podstatnou součástí vaší tvorby. Existují vaše básně také v překladech?
Básně nebo dokonce celé básnické sbírky se bohužel překládají jen zřídka. Zejména moderní poezie je stále vnímána jako něco elitního, uzavřeného. Několik mých básní vyšlo v Bulharsku, pár jich vyšlo také v anglických a francouzských časopisech. A jedna kompletní sbírka ve skutečnosti vyšla v urdštině, to mi připadá ohromně zajímavé. Jinak ale v zahraničí vycházejí zatím pouze moje romány.
Kdesi jste uvedl, že děti mají podle vás k poezii lepší vztah, proč si to myslíte? Píšete pro ně rád?
Děti si často uchovají přirozenou hravost ve vztahu k řeči. A já jako spisovatel mám samozřejmě legraci a hru s jazykem rád. Napsal jsem sbírku poezie pro děti právě s vědomím, že děti tu hru velmi dobře vnímají. Jinak jsem napsal ještě dvě další knihy pro děti. Nicméně děti jsou v mých románech velmi často důležitými postavami. Takže píšu svým způsobem knihy pro dospělé, které si můžou přečíst i děti.
Neexistuje tedy hranice mezi knihami určenými pro děti a pro dospělé? Neděláte rozdíl, když knihy píšete?
Nějaká hranice tam je, ale nechci stanovovat nějaké absolutní hranice. Musím se ale rozhodnout, pro koho kniha je, než ji začnu psát.
Máte některé ze svých knih raději než jiné? Existuje třeba naopak i nějaká, kterou byste byl raději nenapsal?
Jistě mám nějaké, bez kterých bych se obešel, ale s tím se zkrátka nedá nic dělat. V roce 1989 mi vyšla sbírka básní Stemplet, která je pro mě osobně velmi důležitá a v mém životě hrála zásadní roli. Ale pro moji spisovatelskou dráhu byl nejdůležitější román Beatles. Nejen proto, že znamenal průlom v mé kariéře, byl to pro mě zásadní moment ve spisovatelském i osobním životě. Kdybych ho nenapsal, nebyl bych dnes tam, kde jsem.
Rozhovor připravila a z norštiny přeložila Marie Binderová.
