Eeva-Liisa Manner byla finská básnířka, prozaička, dramatička, kritička a překladatelka. Měla obrovský vliv na rozvoj finské modernistické lyriky a svou tvorbou inspirovala celou řadu autorů. Její dílo čítá jedenáct básnických sbírek, tři romány, drobnou prózu, dramata a překlady světových autorů. Ve svých básních se zabývala především tématem duševní samoty a nemožností navázat jakýkoliv plnohodnotný vztah.
Manner se narodila 5. prosince 1921 v Helsinkách, vyrostla ale u prarodičů ve Vyborgu. Během zimní a pokračovací války zde zažila mnoho traumatizujících událostí, včetně nuceného odsunu. Finské území Karelské šíje i s Vyborgem totiž po prohrané pokračovací válce připadlo Sovětskému svazu. Vzpomínky na tuto nelehkou dobu později reflektovala v autobiografickém románu Tyttö taivaan laiturilla (Dívka na nebeském molu, 1951).
Manner se nejvíce proslavila na poli poezie. Klíčovou koncepcí její básnické tvorby je protiklad „magického pořádku“ a „logického nepořádku“. Dítě se rodí do magického pořádku a žije v souladu s okolím. Vlivem socializace si však osvojuje racionální pojetí světa, noří se do nepořádku a ztrácí harmonii. Staví tedy proti sobě dětství spolu s fantazií, sny, kulturou, hudbou a přírodou, a příliš racionální, pragmatický a krutý svět dospělých. Její dílo je obecně silně panteistické a vystupuje proti přetechnizovanosti a přehnané racionalitě. Rovněž hudba představovala častý zdroj inspirace. Dalším typickým rysem bylo neustálé hledání domova a motivy odcizení. Manner byla velmi sečtělá, v básních proto hojně používala odkazy nejen k literárním dílům, ale také k poznatkům z vědy nebo filozofie.
Literárně debutovala již ve 40. letech básnickou sbírkou v tradičním duchu, opravdový průlom ale znamenal až rok 1956 a sbírka Tämä matka (Tato cesta) znamenající definitivní příchod modernismu do finské lyriky. Manner se v ní snaží dopátrat původních významů uspořádání světa a hledá tzv. zapouzdřená slova. V roce 1968 vydává dvě sbírky: Fahrenheit 121 a Jos suru savuaisi (Kdyby smutek dýmal, 1968). Druhá z nich přímo reaguje na aktuální politické dění, mimo jiné na okupaci Československa. Angažované je také prozaické dílo Varokaa voittajat (Střezte se vítězové, 1972) o násilí a politické perzekuci. Sbírkou Kuolleet vedet (Mrtvé vody, 1977) se však znovu navrací k osobnímu prožitku skutečnosti a existenciální úzkosti a reflektuje také některá ekologická témata.
Přestože měla Manner zvláštní a komplikovaný vztah k divadlu popisovaný jako směs lásky a nenávisti, napsala řadu divadelních her, z nichž nejznámější je Poltettu oranssi (Ohnivák, 1968). Námětem dramat je obvykle neschopnost soužití a komunikace. Významné jsou také její překlady. Vzdáleně se znala mimo jiné s Václavem Havlem a přes němčinu přeložila jeho díla Zahradní slavnost a Vyrozumění.
Přestože byla uznávanou autorkou již za svého života, nedokázala se z toho radovat. V 60. letech uprchla před popularitou do Španělska, kde podle ní lidé žili autentičtěji než v chladném Finsku. Celý její život navíc provázely nešťastné a nevydařené vztahy, psychické problémy včetně častých hospitalizací a nespokojenost s vlastní tvorbou vyznačující se zejména opakovaným přepisováním již vydaných děl.
Eeva-Liisa Manner zemřela 7. července 1995 v Tampere. Její tvorba je dodnes důležitá pro mnoho finských spisovatelů. Životní osudy autorky inspirovaly básnířku Helenu Sinervo (nar. 1961) k napsání lyrizovaného biografického románu Runoilijan talossa (V domě básnířky, 2004, č. 2018).
Autorka článku: Kateřina Jagošová, Skandinávský dům
Obrázek – zdroj: commons.wikimedia.org
