Arvo Pärt (11. září 1935) je považován za nejvýznamnějšího estonského skladatele své doby. Ve středobodu jeho tvorby stojí minimalistická kompoziční technika tintinnabuli – matematicky přesné propojení melodie a doprovodného hlasu. Právě díky této technice se skladatel dostal do povědomí publika a získal si svou slávu.
Není divu, že se k němu hudební ocenění jen řinula – v roce 2000 Herderova cena, v roce 2008 zase dánská Hudební cena Léonie Sonning. Mezi lety 1989 a 2013 byl dokonce jedenáctkrát nominován na cenu Grammy. Dále mu bylo uděleno několik čestných doktorátů (Oxfordská univerzita, Freiburská univerzita…) a státních vyznamenání (mj. rakouský Čestný kříž Za vědu a umění I. třídy a hodnost rytíře francouzského Řádu čestné legie).
Raná tvorba absolventa Tallinnské státní konzervatoře se nese v duchu modernistické generace 60. let (E. Tamberg, V. Tomis, J. Rääts, K. Sink atd.), která obohatila estonskou hudbu o významné umělecké směry a postupy 20. století. Samotný Pärt jich na scénu přinesl hned několik: dodekafonii ve skladbě Nekrolog (1960), sonorismus v díle Perpetuum mobile (1963) a techniku hudební koláže v kompozici Collage über B-A-C-H (1964), díky čemuž se stal přední tváří sovětské hudební avantgardy.
I přes genialitu a originálnost své tvorby, jež byla oceňována i v zahraničí, však čelil tvrdé kritice ze strany sovětských představitelů. Kritika dosáhla vrcholu v roce 1968 po premiéře skladby Credo, ve které se Pärt otevřeně přihlásil ke křesťanské víře. Skladba byla režimem zakázána a skladatel upadl v nemilost.
Následovalo období umělecké krize, Pärt se odklonil od modernismu a začal hledat svůj vlastní styl. Pátrání po něm jej závalo ke studiu gregoriánského chorálu, renesanční polyfonie a tzv. „notredamské školy“. Jako zdroj obživy mu v tomto období sloužilo skládání hudebních doprovodů k filmům.
Zásadní zlom ve skladatelově kariéře nastal v roce 1976, kdy debutovala pianová skladba Für Alina, ve které se naplno projevil Pärtův nový, minimalisticko-spirituální styl, který nazval tintinnabuli (z lat. tintinnabulum, česky zvonky). Celou kompoziční techniku vystavěl na dvou hlasech – melodickém a tintinnabulárním. Melodický hlas tvoří prostá, někdy schodovitá melodie v diatonické stupnici, tintinnabulární hlas je pak realizován trojzvukem zahraným souběžně s hlasem melodickým. Výsledná hudba tak svým pomalým tempem a dlouhými tóny vytváří až meditativní atmosféru. Pärt od tohoto stylu nikdy neupustil a tvoří v něm už skoro 50 let. Dalšími významnými skladbami jsou Tabula rasa (1977) a Spiegel im Spiegel (1978).
Silná náboženská inspirace těchto kompozic způsobila staronové střety skladatele s komunistickou vládou. Nátlak ze strany režimu nakonec Pärta a jeho rodinu přinutil v lednu 1980 emigrovat do Vídně. O rok později se přestěhovali do Berlína, kde skladatel započal spolupráci s hudebním nakladatelstvím ECM Records, jenž vydalo všechny jeho stěžejní skladby a Pärtovu tvorbu tak celosvětově proslavilo.
Na estonskou hudební scénu se mohl navrátit až po osamostatnění Estonska. Na přelomu tisíciletí se začaly každoročně pořádat koncerty v Paide, Rakvere a Tallinnu k příležitosti Pärtových narozenin. V roce 2010 se přestěhoval zpět do své vlasti, kde se podílel na založení Centra Arva Pärta v obci Laulasmaa, jehož cílem je zachovat skladatelovo dílo a odkaz.
V Česku o něm vyšel grafický román Mezi dvěma zvuky od estonského spisovatele a výtvarníka Joonase Sildreho, který zachycuje Pärtův život i proces komponování jeho skladeb.
Zdroj – Arvo Pärt Centre, dostupné z: https://www.arvopart.ee/en/arvo-part-centre/
Autor obrázku – Kaupo Kikkas, dostupné z: https://www.arvopart.ee/en/arvo-part-centre/about-the-centre/
Autor: Martin Čekan, Skandinávský dům
