Lotyšsko se stalo samostatným státem 18. listopadu 1918. Po první světové válce vůbec poprvé ve svých dějinách vytvořilo nezávislý státní útvar, i když o svou nově nabytou svobodu a teritorium muselo ještě dva roky bojovat v tzv. lotyšské válce o nezávislost. Ústava Lotyšské republiky byla přijata v roce 1922 a podle ní bylo Lotyšsko svobodnou a demokratickou zemí. Lotyšsko bylo nezávislou republikou až do roku 1940, ovšem jeho ústava byla pozměněna po 15. květnu 1934, kdy došlo k nekrvavému pravicovému převratu vedenému tehdejším premiérem Kārlisem Ulmanisem (1877–1942; na obr.).
Kārlis Ulmanis byl jedním z těch, kteří stáli u zrodu lotyšského státu v roce 1918. Posléze se stal prvním lotyšským premiérem a tuto pozici zastával i v několika dalších vládách. Byl také ministrem zahraničních věcí. V roce 1917 založil politickou stranu Svaz zemědělců (Latvijas Zemnieku savienība), která stála na středo-pravém křídle politického spektra a hájila zájmy rolníků ve značně agrárním Lotyšsku.
Na začátku 30. let dolehla i do Lotyšska světová hospodářská krize a přispěla k sociální destabilizaci a radikalizaci společnosti. Role prezidenta byla spíše symbolická, vlády byly nestabilní, v parlamentu se vytvořila tříšť politických stran a Svaz zemědělců ztrácel voliče i moc. Ve volbách v roce 1931 získal pouhých 14 poslaneckých křesel a nebylo jisté, jestli se příští volby do parlamentu strana vůbec dostane. Ulmanis navrhl změnu ústavy, která by posilovala exekutivu (podle německého vzoru) a vedla k autoritatismu, protože jak se podle něj ukázalo, parlamentní demokracie se neosvědčila. Reforma ústavy ovšem neprošla, padla vláda, a tak se Ulmanis rozhodl provést státní převrat, zastavit destabilizaci země a moc ve svých rukou držet nedemokraticky.
Při převratu ho nikdo nezastavil, Ulmanis se naopak mohl spolehnout na pomoc ministra obrany Jānise Balodise a pozdějšího ideologa režimu Alfrēdse Bērziņše. Nastolený pravicový režim byl založen na silné vůdcovské osobnosti v čele státu – na prezidentu Ulmanisovi, který se v tradičně zemědělském Lotyšsku nechal titulovat jako Ulmanis-hospodář. Výrazným prvkem režimu byl silný agrarismus a podpora zemědělství: lotyšský rolník byl vnímán jako základní kámen národa. Ulmanisův režim byl nacionalisticky založený, ale nebyl antisemitský.
Ulmanisův režim vyhlásil výjimečný stav, dále zakázal politické strany a rozpustil parlament. Největší odpůrci – sociální demokraté – byli po převratu falešně obviněni z nelegálního držení zbraní a intervenováni v koncentračním táboře v Liepāje. Většina ovšem byla brzo propuštěna. Masovou politickou stranu na podporu režimu Ulmanis nikdy nevytvořil – nechtěl v tomto napodobovat nacisty.
Ulmanis se snažil o oživení lotyšské ekonomiky, která se vzpamatovávala z hospodářské krize, a chtěl ji polotyštit. K tomuto účelu byly založeny státem vlastněné hospodářské komory (po vzoru fašistické Itálie), které skupovaly soukromé podniky. Za jeho vlády se skutečně podařilo Lotyšsko ekonomicky pozvednout, rozvíjel se průmysl, infrastruktura (železnice), kultura i školství a dodnes se na 30. léta vzpomíná jako na léta prosperity a zlaté období moderní lotyšské historie navzdory nastolenému pravicovému režimu, který ve společnosti vytvářel politické a sociální napětí. Pořád ale byl nesrovnatelně mírnější než pozdější sovětská krutovláda.
Díky ekonomickému rozvoji ve druhé polovině 30. let neměl Ulmanisův režim výraznější oponenty. V roce 1936 se Ulmanis prohlásil prezidentem Lotyšska. Jeho režim skončil v létě roku 1940, kdy zemi okupoval SSSR a Ulmanise donutil k rezignaci. V rozhlasovém proslovu požádal Lotyše, aby sovětům nekladli odpor, a tím zabránil zbytečným ztrátám na životech.
Po sovětské okupaci chtěl Ulmanis emigrovat do Švýcarska, místo toho byl ale převezen do Stavropolu v současném Rusku, kde byl roku 1941 uvězněn. Když se o rok později k městu přibližovala německá vojska, byl převezen do vězení v dnešním turkmenském Krasnovodsku. Při transportu se nakazil úplavicí a krátce na to zemřel. Kārlis Ulmanis neměl manželku ani děti, celý život tvrdil, že se oženil s Lotyšskem.
Autorka článku: Iva Doušová, Skandinávský dům
Obrázek – zdroj: president.lv
