Na Paní z moře jsem se do brněnského Mahenova divadla moc těšila, protože je to jedna z mých oblíbených her od Ibsena. Na česk(oslovensk)ých divadelních prknech se jí nedostává moc prostoru. Přitom i tohle Ibsenovo drama je o ženě, která řeší svou (ne)svobodu, podobně jako Nora, Hedda Gablerová či Helena z Přízraků, které u nás v divadlech vídáme častěji. Možná je to tím, že je Paní z moře do velké míry hrou symbolickou, takže je složitější ji interpretovat a zprostředkovat divákům. Dramaturgyni Lucii Němečkové a režisérovi Martinu Františákovi tedy patří dík za invenci a výběr právě tohoto titulu.
Hlavní hrdince Elidě se říká paní z moře, protože žije u stojatých vod norského fjordu a přitom touží po rozbouřeném moři – podobně klidný je i její život s manželem Erikem a nevlastními dcerami, v kontrastu s divokým románkem, který v mládí prožila s cizím námořníkem-zločincem. Když se pak má mezi oběma muži po letech rozhodnout, nejde ani tolik o to, koho si nakonec vybere, ale spíš, jak na její rozhodování reaguje okolí, zda jí nějaké rozhodovací právo vůbec dá. A v druhé rovině pak, jestli Elidě její volba může přinést klid – zda pro paní z moře a její živel existuje možnost štěstí.
To je bezpochyby velké téma, které skýtá velké herecké příležitosti. Eva Novotná a Peter Halberstadt je v hlavních rolích využili na maximum a niterný zápas Elidy a Erika ztvárnili s pronikavostí. Přesně tohle by podle mě divadlo mělo dělat – pronikat pod kůži, spět ke katarzi. Můj prožitek umocňovala důmyslná scéna a chytré kostýmy Marka Cpina, jehož rukopis mám moc ráda, i využití severské hudby a projekcí. Po skončení představení mohla naše početná skupina ze Skandinávského domu nahlédnout do zákulisí a prolézt si Wangelovic dům i s prosklenou zimní zahradou v patře, z čehož jsme byli veskrze nadšení.
Po skončení hry jsme se přesunuli do nedaleké vinárny, a zatímco jsem listovala programem, který obsahuje spoustu přínosných informací o představení i Ibsenově osobnosti (a na několika místech cituje naši kolegyni Karolínu Stehlíkovou, která se norskému divadlu souststavně věnuje a na Paní z moře se podílela jako odborná poradkyně), Skandinávský dům o právě zhlédnuté hře vášnivě debatoval. Řešilo se, které severské hudebníky (např. Sigur Rós) si tvůrci vybrali a proč a jak do toho zapadá song Paranoid od Black Sabbath, který v představení několikrát zněl; kolik let je Elidě podle Ibsenova textu a jestli je to vlastně vůbec důležité; že šaty Elidy asociující šupiny mořské panny, s níž na konci představení splyne, i kontrast uhlazeného obleku Erika proti ušmudlanému Cizinci z moře byly výborné, ale jestli byly vážně nutné i ty ošklivé barevné paruky coby symbol veselí; zda byly všechny projekce smysluplné a hlavně: co tam proboha dělal ten mrtvý racek?
O Ibsenovi se říká, že otázky raději kladl, než na ně odpovídal, takže by ho dost možná potěšila nejen naše disputace, ale zejména neotřelé zpracování jedné z jeho nejneuchopitelnějších her v Mahenově divadle, které bylo jejím spouštěčem.
Paní z moře doporučuju všem, kteří v divadle rádi přemýšlejí a nebojí se mnohovrstevnatých otázek. Já jí dávám pět hvězdiček z pěti (a ten praštěný racek i Black Sabbath se mi líbili).
Autorka textu: Ema Stašová, Skandinávský dům
Foto: Národní divadlo Brno, Skandinávský dům
