Tomáš Starý (*1994) je muralista, vizuální umělec a designér, který patří k nejvýraznějším osobnostem současné streetartové scény v tuzemsku. Vystudoval design na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni a ve své tvorbě propojuje vášeň pro graffiti s citem pro typografii a zájmem o veřejný prostor. Realizoval desítky velkoformátových muralů v téměř dvaceti zemích světa – od Evropy přes Střední východ až po Jižní Koreu či Japonsko.
V dnešním příspěvku se s Tomášem podíváme do Kodaně na mezinárodní festival graffiti Meeting of Styles Copenhagen, kterého se za Českou republiku účastnil již podruhé loni v červenci. Jak probíhá takový festival a jaký dojem zanechalo město v očích umělce? O tom už z osobní perspektivy.
Přilétám na Kastrup, historicky jedno z prvních světových letišť otevřených veřejné letadlové dopravě. Do pár minut už opouštím moderní ostrovní letiště, metro směr centrum. Jedu se ubytovat – festival totiž tradičně poskytuje asi tucet sprejů a ve štychu sprejery nenechá ani v případě žízně nebo hladu. Nocleh řešíme po vlastní ose. Od Rådhuspladsen to budu mít k pestrobarevnému kinu Palads co by kamenem dohodil.
Kodaň mě tradičně přivítala betonově šedým nebem. Odkládám si zavazadlo na pokoj a vyrážím do ulic. Prší. Festival začíná až v pátek a moje aktuální bohatství je volný zítřek. Míjím zdobnou novorenesanční budovu radnice (mimochodem od dob středověku již šestou v pořadí; ta předchozí z devatenáctého století dnes slouží budově soudu) a směřuju svůj krok k hudebnímu klubu Pumpehuset, kde se festival konal při mé poslední návštěvě Dánska v roce 2017.
Volné prostranství před proslulým barevným kinem je hned za rohem. Teď už náměstí rozdělují desítky smontovaných dřevotřískových panelů, zasazených do zelených tvárnic s logem jednoho ze sponzorů – místní stavební firmy. Před skladovacím kontejnerem posedává hlouček lidí a popíjí. Organizátory pozdravím a představím se. „Zdar, rád tě poznávám. My už letos máme hotovo a teď už jen slavíme,” směje se Toke a posouvá si ukazováčkem brýle do čela. Potěšilo mě, že si i po letech barvitě vybavoval moji malbu. Tváře si však byly neznámé.
Střih. Páteční dopoledne se nese v duchu oficiálního zahájení akce. Potkáváme se s ostatními, asi čtyřiceti malujícími z různých koutů světa. Dostávám voucher na drinky a barvy. Cíl trasy na mapách ukazuje „Lille Kirkestræde” jakožto lokaci obchodu, kam si půjdu vyzvednout spreje. Jak již samotný název ulice napovídá, první graffiti shop v Kodani našel svoje prostory v centru města, v malé uličce mířící z náměstí Højbro (ano – zde se místní potkávají „pod koněm”, tak jako Pražané na Václaváku) ke kostelu na Nikolaj Plads. Působivější svatyni umění byste hledali jen marně – s přestavbou kostelní věže na počátku dvacátého století totiž přišla i změna původně zamýšleného účelu stavby: novobarokní kostel sloužil jako veřejná knihovna. V šedesátých letech se v kostele dokonce konaly jedny z prvních uměleckých performance hnutí Fluxus. Dnes je to Nikolaj Kunsthal. Vystoupat se dá i do věže, třetí nejvyšší ve městě.
V obchodě dostávám svoji objednávku a dokupuju pár speciálních „skinny” trysek pro detailní práci. Zaujal mě sofistikovaný design prodejny: například vertikální zásobníky pro trysky na sloupu interiéru. Z průhledných trubek se „capy” sypou do korýtek, kde si zákazník vybírá. Kløgtig. Ve vzduchu visí uvolněná atmosféra a umoudřilo se i počasí. Bude nám přát celý víkend.
Nejsem první, kdo začal malovat. Skicu jsem si připravil v letadle, ačkoli tuším, že se ještě dočká úprav. Teď už držím v ruce telefon a připravuju si první kontury kresby na stěně. Pro Dány je dnešní den velice neobvyklý – kolem poledne atakují teploty 30 °C a počasí přirozeně tvoří hlavní téma prvních rozhovorů kolemjdoucích s umělci, ale i samotných umělců mezi sebou. Náhodně se dostávám do řeči s několika turisty-našinci, všichni se letos poprvé rozhodli strávit svoji dovolenou na severu. Termín „coolcation” se zřejmě právem dostal mezi seznam adeptů na slovo roku u britského Collins Dictionary. Jak se později ukázalo, tento víkend byl však paradoxně v Kodani nejteplejšími dny celého roku.
Oba dny festivalu byly jak přes kopírák – stejně zdařilé. Umělci tvořili a navazovali nová přátelství a místní se zvědavě zastavovali před nedokončenými „polotovary”. Hudba hrála. V sobotu večer sundávám z hlavy masku a nervózně čistím čočku kamery. Za pár minut se začíná pomalu stmívat a já potřebuju dílo zdokumentovat. Panely zůstanou před Palads Teatret k vidění kolemjdoucím sice ještě dva týdny, ale já odlétám nazítří ráno. Pomíjivost děl vznikajících na ulici je pro street art typická.
Výslednou malbou odkazuji na jednu z tradičních, ilegálních disciplín v rámci graffiti fenoménu – na takzvané „throw-upy”, tedy nejčastěji stříbrná písmena, tvarem připomínající nafoukaná oblaka. Před písmo jsem záměrně postavil nadrozměrnou, realistickou podobiznu indonéské slepice Ayam Cemani. Jen tak, čistě pro svoji netradiční estetiku.
Kontroverzní malba nezřídka provokovala přihlížející k diskuzím o hranicích umění a vandalismu. Záměrně a právem. A co víc – již brzy po zahájení festivalu se ukázalo, že jsme si motiv kohouta na stejné stěně vybrali hned dva a hlavním sponzorem nápojů je lokální Hancock Bryggerierne. Jejich tradiční „Sport-Colu” (rovněž s kohoutem ve znaku) stáčejí Dánové do typických pivních lahví už přes padesát let. Stal jsem se hlavním konzumentem (smích).
Než se rozloučíme, doporučím vám ve městě ještě pár míst k návštěvě: Dokøen je uměle vybudovaný ostrov v kodaňském přístavu, na kterém stojí od roku 2005 jedna z moderních dominant města – budova opery.
Impozantní stavba v interiéru nešetří javorovým dřevem, ale ani zlatem (dekor stropu). Stavba je před a po zahájení představení přístupná veřejnosti, aniž byste se prokazovali platnou vstupenkou. Pro mě osobně toto byl jeden z nejsilnějších zážitků z architektury vůbec. Přilehlé celoskleněné objekty vstupních chodeb a kavárny dokonale splývají s okolním parkem, kterého architekti docílili přesunem parkovacích míst do podzemí. Nejste si jisti, zda zákazníci popíjejí uvnitř interiéru, nebo v parku samotném – vrstva skla jako jediná dělí objekt od všudypřítomné zeleně.
Bývalý průmyslový přístav od začátku tisíciletí ožil hned několika podobně pozoruhodnými realizacemi: na náplavce v těsné blízkosti opery se nachází foodmarket a místo bývalých papíren Papirøen, dnes novotou zářící soustava bytových domů s parterem s bary a podniky. Každá ulice je čistá a funkční jako z počítačových renderů. Místní se koupou na plovárnách, posedávají v kavárnách a na lehátkách u vody; město je přímo stvořené pro cyklisty.
V neposlední řadě v přístavu najdete i budovu DAC (Danish Architecture Centre) přibližující poutavým způsobem moderní architekturu a budoucí záměry místních urbanistů široké veřejnosti. Nevynechejte návštěvu design shopu v přízemí. V Kodani nalezneme rovněž jeden z nejstarších zábavních parků na světě – zahradu Tivoli. Ta funguje od roku 1843 a inspiroval se jí dokonce samotný Walt Disney při tvorbě Disneylandu. Mohl bych dlouze pokračovat, dánská metropole rozhodně má co nabídnout.
Když jsem druhý den navečer dokončil svoji malbu, byl to právě park Tivoli, ze kterého byl náš festival Meeting of Styles pomyslně završen oslnivým ohňostrojem. Tak snad zase někdy, Kodani!
Autor textu a fotografií: Tomáš Starý
