Celým jménem Vidkun Abraham Lauritz Jonssøn Quisling se narodil ve Fyresdalu 18. července 1887. Jeho otec Jon Lauritz Qvisling (1844-1930) byl protestantským pastorem a jeho matka se jmenovala Anna Caroline Bang (1860-1941). Vidkun byl prvorozeným synem a měl ještě dva bratry Jørgena, Arneho a sestru Esther, která zemřela velmi mladá, což Vidkuna velmi zasáhlo. Jeho první manželství s Alexandrou Andrejevnou Voroninovou netrvalo ani rok, ale jeho další manželství s Marii Vasiljevnou Pasešnikovou vydrželo až do jeho smrti. Obě manželství zůstala bezdětná.
Vidkun Quisling úspěšně dokončil gymnázium v Skienu a poté váhal, kterým směrem se ubrat dál. Zvažoval možnosti studia teologie, medicíny, nebo vojenské školy. Nakonec se rozhodl jít na vojenskou školu. V roce 1907 dokončil Vojenskou akademii a dále pokračoval na Vysoké vojenské škole, kterou ukončil jako nejlepší. V roce 1913 pak vystudoval ruštinu. Jeho studijní výsledky byly vždy vynikající.
V roce 1918 byl vyslán jako vojenský atašé k norské legii, která se starala o norské zájmy v Petrohradu. Ale ještě v prosinci byly norské jednotky nuceny opustit Petrohrad z důvodů tamní politické situace. Následujícího roku v prosinci 1919 byl povolán k norské legii – opět jako vojenský atašé do Helsinek, kde byla jeho práce z části diplomatická a z části zpravodajského charakteru.
Nyní se dostáváme k poměrně zajímavé a klíčové kapitole v životě Vidkuna Quislinga. Jde o spolupráci s Fridtjofem Nansenem, známým polárníkem a diplomatem, který byl za své úsilí oceněn Nobelovou cenou míru v roce 1922. Ministr Urbye doporučil Nansenovi Quislinga, který se s ním následně seznámil v Helsinkách v červenci roku 1920. O rok později Červený kříž pověřil Nansena, aby zorganizoval humanitární pomoc hladomorem postiženému Rusku. Nansen s sebou vzal i Quislinga, který pracoval jako místní reprezentant humanitární činnosti na Ukrajině na Krymu. Spolu s vojenským velitelstvím v Charkově vedl humanitární akci od února do září roku 1922. Všichni svědkové se shodují na tom, že Quisling vedl svou práci šikovně a velmi efektivně. Přesto jsou odhady, že Nansen a Quisling zachránili miliony lidí od smrti hladem, přehnané. Odhaduje se, že s vydatnou pomocí americké humanitární organizace ARA a Nansena bylo zachráněno 1 000 000 životů, z toho údajně 200 000 pod Quislingovou správou. Když se pak Quisling vrátil do Norska, noviny oceňovaly jeho úsilí jako jedinečné a od té doby byl často zván na různé akce, kde přednášel o poměrech v Rusku.
V letech 1923-1926 pobýval a pracoval částečně v Oslu a částečně v Paříži. V těchto letech se ve svých politických názorech klonil k levici. V roce 1925 nabídl Quisling své služby dvěma politickým stranám – Dělnické straně a Norské komunistické straně. Obě partaje ho však odmítly. V létě roku 1926 odjel do Moskvy. Zde byl Quisling jakousi Prytzovou spojkou k ruským úřadům, kde jednal v zájmech norsko-ruské lesnické společnosti „Russ-Norvegoles“. Prytz měl na Quislinga nepochybně velký vliv i co se týče politické orientace. O rok později byl Quisling povolán do Moskvy, aby se staral o britské zájmy v Rusku v době, kdy byly diplomatické vztahy mezi SSSR a Velkou Británii nulové. Za tuto činnost byl později Velkou Británii vyznamenán.
Už jako dítě se Quisling zajímal o náboženství a metafyziku a v tomto smyslu jeho zájem nikdy neochabl. Dokonce došel tak daleko, že vyložil svou vlastní filosofii nebo náboženství zvané „Universalismus“, což bylo rozvinutí různých druhů křesťanství. V tom pokračoval i v Moskvě, kde se snažil o vysvětlení existence, kde křesťanství a přírodověda tvoří jakýsi vyšší celek.
Na konci 20. let se Quisling ve svých politických názorech otočil o 180 stupňů a přiklonil se k ultrapravici. Jeho nové přesvědčení se formovalo především díky zkušenostem se Sovětským svazem a Stalinovým režimem, a tak zaujal silně antibolševický postoj. Své nové politické teorie utvořil na základě četby různých francouzských, německých a amerických rasisticky založených autorů. Ve svých dílech Quisling vyjádřil např. svou teorii o nadřazenosti germánské rasy, o roli Židů za ruské revoluce a také o slovanské zaostalosti. V roce 1929 napsal svou autobiografii, kde píše o svém životě počínaje studentskými léty. V díle se uvádí takto: „Jsem člověk nordické rasy.“ O rok později vydal knihu „Rusko a my“, kde rozvádí rasovou teorii. V roce 1928 byl propuštěn z armády (polní dělostřelectvo), ale jeho hodnost a postavení mu zůstaly i nadále. Od roku 1928 byl kapitán v záloze se sníženým platem a roku 1930 byl povýšen na hodnost majora a od té doby již od armády nedostával žádný plat.
V prosinci roku 1929 se Quisling na dobro vrací do Norska a začíná nová kapitola v jeho životě – politika. Prytz představil Quislinga nejvyšším kruhům Osla. Cílem Quislinga a Prytze bylo uskutečnit to, o čem mluvili již v Petrohradě – vytvořit národní hnutí postavené na „nordických“ základech. Prvním krokem bylo představit Quislinga veřejnosti. Taková příležitost se naskytla v květnu roku 1930, když náhle zemřel Fridtjof Nansen. Prytz, který znal redaktora v Tidens Tegn navrhl, aby byl Quislingův článek „Politické myšlenky při příležitosti úmrtí Fridtjofa Nansena“ umístěn na první stránce vydání v sobotu 24. května 1930. Zde Quisling požaduje např. ekonomické reformy, nastavení rasové politiky v Norsku, boj proti marxismu atd. Po tomto článku následovalo vydání již zmiňované Quislingovy knihy „Rusko a my“, které bylo vycházelo v Tidens Tegn v 13 článcích. V roce 1931 přichází další velká chvíle pro Vidkuna Quislinga – byl jmenován ministrem obrany ve vládě, v níž byl tehdy ministerským předsedou Peder Kolstad. Za toto jmenování vděčil Quisling opět Prytzovi, který v pozadí tahal za nitky. Quislingova pozice na ministerstvu však neměla nijak zvlášť dlouhého trvání, svoji funkci ukončil v roce 1933.
Strana Národního sjednocení (Nasjonal Samling – NS) byla založena právě Quislingem a dále pak právníkem Johanem Bernhardem Hjortem 17. května 1933, tedy na den státního svátku Grunnlovsdagen (Den ústavy). Tato fašistická strana měla být v podstatě tím, čím byla v Německu NSDAP. Národní sjednocení se hlásilo k patřičně upravenému odkazu ústavy z Eidsvollu, také k severské mytologii a k vikinskému období. Quisling byl „Fører“, což je norský ekvivalent k německému „Führer“, tedy vůdce. I to byl jeden z důvodů, proč byl Quisling přezdíván „norský Hitler“. Strana byla v podstatě založena na základech „Nordisk folkereisning i Norge“ (Nordický vzestup lidu v Norsku), který založil v roce 1931 Quisling spolu s Frederikem Prytzem. Při volbách v roce 1933, 4 měsíce po založení NS, získala strana 27 850 hlasů, což v praxi znamenalo pouhá 2%. V roce 1935 NS nasadila ještě větší pronacistickou a antisemitistickou politiku a při volbách v roce 1936 získala strana méně hlasů než při volbách předchozích. Strana se stávala více a více extrémistickou. Před válkou mělo NS odhadem 2000 členů. V létě roku 1939 se vydal Quisling do Berlína, kde se setkal s mnoha nacistickými pohlaváry (s Hitlerem se setkal několikrát před válkou a během ní také) a svůj názor na blížící se nevyhnutelnou válku formuloval tak, že to bude boj proti bolševismu a judaismu. Později dokonce 2. světovou válku přirovnal k boji Germánů proti vlku Fenrimu a hadu Midgardsormovi (bájné postavy severské mytologie).
9. duben 1940 se stal pro Nory a Dány jedním z nejčernějších dnů jejich dějin. Německé invaze do Norska využil právě Vidkun Quisling. V poledne 9. dubna vtrhl do rozhlasu (NRK) a prohlásil, že se ujímá vlády. To překvapilo nejen Nory, ale i samotné německé velitele. V těchto dnech byla situace v Norsku skutečně nepřehledná. Němci na chvíli zbavili Quislinga politického vlivu, protože zjistili, že je Quisling pro Nory nepřijatelný. Proto byla v Norsku dočasně ustavena „správní rada“, který byla složena z řad norských úředníků. Avšak 18. dubna byl vyslán do Norska říšský správce Joseph Terboven. Ten měl v Norsku v podstatě neomezenou moc. V září 1940 dal Terboven zakázal všechny strany s výjimkou Quislingova NS. Do každého ministerstva byl dosazen státní rada, obvykle z NS. NS se rozrůstalo o členy – po začátku okupace přistoupilo více než 20 000 členů a na konci války jich měla okolo 50 000. Během roku 1941 pracoval Quisling na nové ústavě a připravoval novou vládu, kterou německá správa dosadila roku 1942 a označila ji propagandisticky za počátek „nezávislého Norska“. Vidkun Quisling se stal ministerským předsedou a tím byl až do konce války. I on měl podíl na několika trestech smrti, které byly za 2. světové války v Norsku vykonány. Na druhou stranu je potřeba říci, že občas mírnil bič říšského správce Josepha Terbovena. Své sídlo měl Quisling na poloostrově Bygdøy v Oslu, kterou pojmenoval „Gimle“, což bylo v severské mytologii místo, kde přebývali přeživší Ragnaröku. Dnes se toto sídlo nazývá Villa Grande a slouží jako Muzeum holocaustu.
Quisling ještě na jaře 1945 doufal, že má Hitler ještě jakési „eso v rukávě“. Jenže nic takového již Hitler neměl. Ráno 9. května 1945, den po německé kapitulaci, se Vidkun Quisling přihlásil na policii. Pak začal proces a Quislingův čas se krátil. Jeho obhájce Henrik Bergh dělal, co mohl. Quislingovi byl odepřen přístup k jeho osobním dokumentům, a tak je nemohl při své obhajobě použít. Quisling se cítil nevinen, ostatní však měli na jeho skutky jiný názor. Soud byl vynesen 10. září, Quisling byl uznán vinným ve všech bodech obžaloby a to pro něj znamenalo trest smrti zastřelením. Obhajoba se ještě odvolala k Nejvyššímu soudu, ale ten 13. října odvolání zamítl. 24. října 1945 v půl třetí ráno byl Vidkun Quisling za vlastizradu zastřelen.
Pro zajímavost zde uvádím několik výroků, které Quisling řekl na svou obhajobu. Quisling se např. hájil tím, že zachránil Švédsko před vtažením do války, hájil se svou spoluprací s Dr. Nansenem, s kterým zachránil stovky tisíc lidí před smrtí hladem. Také uvedl, že Národní sjednocení nemělo žádnou spojitost s NSDAP a že ani nečetl jejich program. Dokonce prohlásil, že o židovských zatčeních a deportacích do Německa nic nevěděl. A pro mě osobně vrcholem výroků Vidkuna Quislinga je tento: „Jestliže jsem se dopustil vlastizrady (landssvik) – jak se zde uvádí – pak se modlím k Bohu za Norsko, aby se mnoho norských synů stalo vlastizrádci (landssvikere) tak jako já, ne však, aby byli vězněni.
Jméno Vidkuna Quislinga („quisling“) se stalo synonymem pro zrádce a hanlivou urážkou v mnoha evropských zemích. Je tedy více než škoda, že svůj vysoký potenciál nevyužil jiným způsobem k norskému prospěchu.
Co možná nevíte…
– v letech 1927-1929 dohlížel na britské zájmy v Rusku za což byl vyznamenán Řádem britského impéria (třída CBE – Commander) později bylo vyznamenání zrušeno
– Quisling byl jednou z 37 osob, s kterými bylo po válce účtováno za vlastizradu nebo válečné zločiny (25 Norů, 12 Němců). Jinak poslední trest smrti byl v Norsku vykonán roku 1948 a úplně zrušen byl v roce 1979
– Quisling dosáhl nejlepších výsledků na Vysoké vojenské škole
– ani jedna z jeho žen nebyla Norka. Alexandra Andrejevna Voroninová se dožila úctyhodného věku 94 let a zemřela v roce 1999. Druhá manželka, Marie Vasiljevna Pasešniková, žila po Quislingově smrti v Oslu, kde zemřela v roce 1980 ve věku 79 let.
Autor článku: Lukáš Košner, Skandinávský dům
Obrázek – zdroj: wikiwand.com
