Švédským vnitrozemím nahoru, při norském pobřeží dolů
Roadtrip Skandinávií se stává čím dál oblíbenějším způsobem objevování Severu. Vzhledem k tomu, že Norsko i Švédsko jsou země opravdu rozlehlé a dlouhé, je dobré mít aspoň nějaké záchytné body po cestě, ať nejedeme úplně naslepo a neuniknou nám místa, která stojí za to vidět.
Já jsem v minulém roce autem projela Norsko po pobřeží od městečka Mo i Rana až k Narviku. Výlet jsem si rozdělila na dvě části, přičemž výchozím bodem bylo švédské pobřežní město Piteå, kde bydlím. Na každou etapu jsem si vystačila s prodlouženým víkendem.
Na první část trasy jsem vyrazila poslední víkend v květnu, kdy už tady na Severu začíná opravdové jaro a sněhu jsou jen zbytky. Trasu jsem si naplánovala takto: Piteå – Arvidsjaur – Arjeplog – Jäckvik – Storjord – Mo i Rana – Hemavan – Storuman – Arvidsjaur – Piteå. Přespávala jsem v autě někde u cesty, na malém parkovišti nebo odpočívadle. Cesta Piteå–Jäckvik není nijak zvlášť zajímavá. Desítky a desítky kilometrů se projíždí jedním lesem, po té samé silnici, která se občas mírně stáčí doleva či doprava, snad aby řidič neusnul. Jediné oživení představují sobi či losi okusující porosty u cesty.
V Jäckvicku jsem zastavila u jejich krásného dřevěného kostelíku. Z městečka vychází severně i jižně známá turistická stezka Kungsleden, takže pokud máte čas, doporučuji se po ní pár kilometrů projít. Kdysi jsem se z Jäckviku vydala jižní trasou. Pokud z „královské stezky‟ po pár kilometrech odbočíme doleva, dostaneme se na nejvyšší vrchol národního parku Pieljekaise s krásným výhledem na všechny strany. Celá zhruba 18kilometrová trasa zabere necelý den.
Z Jäckviku jsem vyrazila kolem čtvrté ráno k norským hranicím. Jet takto časně pustou skandinávskou přírodou je opravdu adrenalinový zážitek. Losi se míhají kolem cesty tak rychle a nevyzpytatelně, že se neodvážíte ani na sekundu spustit oči z vozovky, byť se jen napít. Do toho, trochu pomaleji a rozvážněji, se u cesty pohybují sobí stáda, v období jara s mladými. Přejezd norsko-švédských hranic za Jäckvikem je ale zážitek i z jiného důvodu – krajina se stává o mnoho surovější, přejíždíte přes hory, které nejsou tak vysoké (na švédské straně mají jen kolem 900 m. n. m.), zato jsou monumentální. Najednou se ocitnete o pár měsíců jinde v čase, teplota z 15 stupňů klesne na jeden, kolem silnice je sníh. Na norské straně příroda získává skoro alpský vzhled, silnička se dolů stáčí v serpentinách a do toho se otevírají výhledy na prudké vodopády, malebné louky a hluboké strže.
Cesta norským vnitrozemím vedoucí do městečka Mo i Rana už není tolik dechberoucí. Samotné městečko ale dělí od otevřeného moře dlouhý fjord, který si doporučuji projet až do městečka Nesna. Je to necelých 60 kilometrů, cesta se však klikatí po skaliskách podél moře a zabere až dvě hodiny. Zažijete několik ročních období najednou – krásné jaro až léto v údolích, kvetoucí pampelišky a norské domečky, následně se udělá chladno a na vrcholcích hor fouká takřka podzimní vítr. Naskytne se krásný pohled na moře a do strží. Takto rychle se měnící ráz krajiny jsem neviděla nikde jinde než právě u norských fjordů. Z Mo i Rana jsem pokračovala zpět k hranicím, směrem na Hemavan. Tam je další výchozí bod stezky Kungsleden, je tedy možnost udělat si krásnou túru. Poté už švédskými nekonečnými lesy zase zpět.
V druhé etapě, o dva týdny později, jsem se vydala přes Kirunu do Narviku, poté do Bodø a zpět přejezdem přes hranice do Jäckviku. Za Kirunou projedeme národním parkem Abisko, který určitě stojí za průzkum, mimo to představuje poslední bod stezky Kungsleden, turistické značení je tudíž velmi dobré. Nemáte-li čas na delší trek, stojí za to projít se asi dva kilometry k prvním vodopádům.
Za Riksgränsen, městečkem přímo na norsko-švédské hranici, už je to jen pár desítek kilometrů do Narviku, které může posloužit jako výchozí bod pro výlet na Lofoty. Nad městem ční veliká sjezdovka, kam se dá v letních měsících vyjet lanovkou a pokochat se výhledem na moře a fjordy.
Cesta se dál vine podél moře dolů do Bodø. V jednom místě (Skarberget) silnice končí. Odtud je třeba nechat se převézt malým trajektem, není moc drahý a cesta trvá zhruba dvacet minut. Vyjedeme ve vesnici Bognes a pokračujeme po stejné silnici až do Bodø. Cestou míjíme národní park Sjunkhatten. Bodø je krásné pobřežní město, otevřené moře je cítit na každém kroku a když od něj zrovna nefouká studený vítr, připadá si člověk jako na jihu Evropy. Z norských měst, která jsem zatím navštívila, se mi líbilo asi nejvíce, krásné kostelíky, stará norská zástavba dřevěných domků v centru, ale je zároveň znát, že to tu žije kulturou a turismem. Z Bodø jsem pak pokračovala už výše popsaným přejezdem hor do Jäckviku.
Všechny noci jsem trávila v autě u silnice, nebyla jsem jediná a připadala jsem si naprosto bezpečně. Norsko má tu výhodu, že i z auta člověk uvidí opravdu hodně, ale pokud jedete sami, moc se rozhlížet nemůžete ‒ takže vezměte někoho s sebou a vyrazte autem prozkoumávat Skandinávii!
Text a foto: Klára Fafejtová, Skandinávský dům
