Finština

Plán na svatební noc / Hääyöaie

Zajímavosti o finštině

Říká se, že finština patří mezi nejtěžší jazyky světa. Pokud se prý naučíte finsky, naučíte se už cokoli. České studenty při prvním setkání s finštinou obvykle vyděsí dvojnásobný počet pádů, dlouhá krkolomná slova plná samohlásek, a to nejlépe přehlasovaných, slovní zásoba nepodobající se žádnému jazyku, který se dosud učili, velké množství přípon, složenin a dalších podivností, jimiž čeština nedisponuje v takové míře. Vrhnete-li se na studium germánských, románských, slovanských či jiných indoevropských jazyků, za pár měsíců jste schopni docela obstojně konverzovat o základních tématech. Učíte-li se ale finsky, po dvou třech letech vám připadá, že stále neumíte nic víc, než se představit a říct, kde bydlíte. Není to ovšem tím, že by finština byla natolik těžká, je jen jiná, a tak kromě toho, že se ji musíte opravdu pilně učit, musíte si na neznámý systém také postupně zvykat, což i zkušenému polyglotovi zabere pěkných pár let.

Jak všichni ví už od základní školy, finština patří mezi tzv. jazyky ugrofinské (což je podskupina jazyků uralských), stejně jako maďarština nebo estonština. Málokdo už si ale uvědomí, že ugrofinská jazyková skupina je téměř na úrovni té indoevropské, takže finština s maďarštinou jsou si podobné asi jako bulharština s portugalštinou. O něco lépe už by si rozuměl Fin s Estoncem (pro představu asi jako Čech s Polákem), protože tyto jazyky se řadí do baltofinské větve ugrofinských jazyků a jsou si o poznání podobnější.

S čím vším se tedy musí potýkat odvážlivec, který se do studia finštiny rozhodne na vlastní nebezpečí pustit? Především je to složitý systém koncovek, které se připojují k různým kmenům všech ohýbatelných slov. Pádů má finština sice opravdu 14, na rozdíl od češtiny má ale valná většina pádů jen jednu koncovku a stačí tedy vědět, ke kterému kmeni ji připojit a jak tento kmen vytvořit. Například české „v“ odpovídá finské pádové koncovce „-ssa“. V domě bude tedy „talo“ (dům) + ssa = talossa. U řady jiných slovních typů se ale kmen může od prvního pádu slova mírně lišit: kirkko (kostel) – kirkossa, koe (zkouška) – kokeessa, suomalainen (Fin, finský) – suomalaisessa, apod. K pádovým koncovkám lze připojit ještě další koncovky, jak například přivlastňovací, příponu pro vyjádření otázky či přípony s jiným samostatným významem. Hláskové změny může také způsobit znak množného čísla -i-, který se vkládá bezprostředně za kmen slova. Z kratičkého slova jako je například výše uvedené „koe“ (zkouška) tak může vzniknout poměrně nekonečný tvar, jehož luštění začátečníkům zabere nejednu chvilku: koe (zkouška, kmen „kokee-„) + -i- (množné číslo) + -siin (jedna z koncovek pádu vyjadřujícího směr dovnitř) + -mme (naše) + -kin (také) + -ko (otázka) = KOKEISIIMMEKINKO? (tj. Také do našich zkoušek?). Podobně funguje i časování sloves – koncovky jsou pro všechna slovesa stejné, mění se jen způsob tvoření kmene u šesti slovesných typů.

I přes velké množství koncovek a slovních typů je finština velmi pravidelný jazyk a výjimky by se daly téměř spočítat na prstech jedné ruky. Způsob připojování koncovek, které od známých tvarů snadno analogicky odvodíte, pak vyhovuje zejména lidem s analytickým či matematickým myšlením – finština je jazykový systém, kde do sebe (téměř) všechno logicky zapadá, alespoň co se týká tvarosloví. Stačí znát pravidla a výsledný tvar sestavíte jako podle matematického vzorce.

Obtíže finského systému pádů a mnoha dalších koncovek se při učení tohoto jazyka mírně kompenzuje například poměrně snadnou výslovností. Ve výslovnosti platí jednoduché základní pravidlo – čte se přesně to, co se píše. A slovo přesně není podtržené náhodou. Při výslovnosti je totiž třeba dbát velký důraz na vyslovování každé zdvojené souhlásky či dlouhé samohlásky, řada slov se totiž liší jen jedním písmenem a špatná výslovnost může být velmi zavádějící (např. matto – koberec, mato – červ; tuli – oheň, tuuli – vítr; säde – paprsek, sade – déšť). Čechům dělají problémy obvykle jen tzv. přední samohlásky, tj. ä, ö, y. Poslední dvě hlásky se čtou stejně jako německé „ö“ a „ü“, ale finské „ä“ neodpovídá ve výslovnosti „e“, ale blíží se hodně otevřenému „a“. Samohlásky jsou ve finštině hodně důležité a hodně časté. Zatímco čeština dokáže tvořit slova složená jen ze souhlásek (na čemž si zase mohou vykroutit jazyk Finové), finština umí skládat za sebe mnoho samohlásek (např. hääyöaie – plán na svatební noc). Tomu odpovídá i počet dvojhlásek, kde naše české tři (au, eu, ou) daleko zaostávají za finskými osmnácti.

O zvláštnostech finštiny bychom toho mohli napsat ještě mnoho. Za zmínku stojí třeba absence gramatických rodů (dokonce i pro on/ona existuje jen jediné slovo „hän“), klesavá intonace v otázce, absence slovesa „mít“, tvorba dlouhých složenin, neexistence budoucího času (navzdory třem časům minulým), pro nás nestandardní vazby sloves a další nezvyklosti. Seznamovat se s nimi a zvládat nejrůznější obtíže tohoto severského ugrofinského jazyka patří k nejkrásnějším fázím jeho studia.

Finština není cizí jazyk, který se naučíte za pár let jazykového kurzu, o to větší radost ale máte z každého nově naučeného slova nebo osvojené gramatiky. Pro všechny, kdo se pro finštinu rozhodnou, je tak tento jazyk neskutečnou výzvou, ale i láskou na celý život.

Autor textu: Michal Švec, Skandinávský dům