Založení Lotyšské lidové fronty

Lotyšská lidová fronta (lotyšsky Latvijas Tautas fronte) byla založena 9. října 1988 a byla hlavní silou lotyšského hnutí za nezávislost na Sovětském svazu.

První demonstrace za nezávislost Lotyšska a dodržování lidských práv se objevily už v roce 1986 a tenkrát byly organizované lotyšskou Skupinou na obranu lidských práv (Cilvēktiesību aizstāvības grupa) neboli Helsinky-86. Vláda Lotyšské SSR je ale potlačila. V létě 1988 se situace v zemi začala měnit poté, co značně přibylo sympatizantů s myšlenkou autonomie Lotyšska, mezi nimiž bylo i mnoho prominentů. Vzniklo několik politických organizací s podobným zaměřením, tj. usilovaly o různou míru osamostatnění Lotyšska na SSSR.

Lotyšská lidová fronta z nich byla největší, ale nebyla nejradikálnější, jelikož zastávala spíše umírněná stanoviska. Díky tomu měla dokonce podporu některých členů Nejvyššího sovětu (např. Anatolijse Gorbunovse, tehdy nejvyššího muže v zemi, tj. předsedy prezídia Nejvyššího sovětu LSSR). Proti frontě se postavili konzervativní komunisté.

Lotyšská lidová fronta měla brzy přes 250 tisíc členů a také přitvrzovala ve svých názorech. Hlavní cíl hnutí byl záhy změněn ze získání autonomie na obnovení nezávislosti země. V březnu 1990 se konaly důležité volby do Nejvyššího sovětu. Koaliční seskupení podporující nezávislost Lotyšska, které vedla Lidová fronta, získalo 138 křesel z 201, tedy většinu potřebnou pro změnu ústavy.

Po volbách roku 1990 se Lotyšská lidová fronta stala vládnoucí stranou v Lotyšsku a její členové zastávali důležité posty ve státě, jako např. Ivars Godmanis, který se stal premiérem. 4. května 1990 přijal Nejvyšší sovět LSSR Deklaraci o obnovení nezávislosti Lotyšské republiky. Vláda Sovětského svazu ovšem tuto deklaraci odmítla. K úplnému obnovení nezávislosti země tedy došlo až o něco později – po skončení tzv. přechodného období, 21. srpna 1991.

Lotyšská lidová fronta na politické scéně působila od roku 1988 do roku 1993, kdy ztratila své příznivce a neuspěla v prvních nezávislých lotyšských parlamentních volbách (získala necelá 3 % hlasů). Poté se přeměnila v Křesťanskou lidovou stranu (Kristīgā tautas partija), ale ke znovuzískání popularity to nepřispělo. Nakonec se spojila s Křesťansko-demokratickým svazem (Kristīgi demokratiskā savienība) a jako taková v roce 1999 de facto zanikla.

Podobné organizace, jako byla Lotyšská lidová fronta, byly ve stejné době založeny i v sousedních pobaltských státech: v Litvě hnutí Sąjūdis a v Estonsku Estonská lidová fronta (Rahvarinne).

 

Autorka článku: Iva Doušová, Skandinávský dům
Obrázek – zdroj: rsu.lv