Islanďanka Vigdís Finnbogadóttir (nar. 15. dubna 1930) vešla do dějin zejména tím, že se stala první ženou-prezidentkou v Evropě a první demokraticky zvolenou prezidentkou na světě. Do čela Islandu ji hlasy tamních obyvatel vynesly celkem čtyřikrát – mezi lety 1980–1996 – dokud ji nevystřídal současný prezident Ólafur Ragnar Grímsson.
Do 19 let pobývala Vigdís s rodinou v Reykjavíku. Poté se rozhodla odjet do Francie a poznat tamní jazyk a kulturu. Nejprve zakotvila v Grenoblu, později studovala na pařížské Sorbonně francouzštinu a francouzskou literaturu. V Paříži ovšem vydržela jen dva roky, pak se vrátila zpět na Island a probudil se v ní zájem o divadlo. Ovlivnila to i skutečnost, že dostala místo knihovnice v prvním islandském divadle. Při práci se věnovala studiu anglistiky a francouzštiny na Islandské univerzitě.
Roku 1954 se provdala, ale manželství se kvůli Vigdísinu novému zaměstnání průvodkyně v cestovní kanceláři a dalšímu studiu v zahraničí (dějiny divadla v Kodani) po sedmi letech rozpadlo. Vigdís poté vyučovala francouzštinu na islandských gymnáziích i univerzitě a spolu s dalšími nadšenci založila první islandské experimentální divadlo Gríma. Dalšími obdivuhodnými počiny byly kurzy francouzštiny a pořad o kultuře ve vysílání státní televize. V roce 1972 převzala Vigdís post umělecké ředitelky Reykjavické divadelní společnosti (Leikfélag Reykjavíkur). Téhož roku jí byla po dlouhých obstrukcích konečně povolena adopce dítěte, a tak si mohla osvojit holčičku Ástríður. Několik let nato Vigdís bohužel onemocněla rakovinou prsu.
Když tehdejší prezident Kristján Eldjárn oznámil, že ve funkci končí, rozhodla se, že bude na post kandidovat. Díky své dosavadní činnosti – kromě výše zmíněného se zapojovala mj. i do akcí proti pobytu amerických vojáků na Islandu a členství Islandu v NATO – a mediálnímu zájmu měla silnou podporu veřejnosti a 29. června 1980 byla 33,8 % hlasů zvolena první ženskou prezidentkou Islandu.
Ve funkci se soustředila hlavně na prosazování rovnoprávného postavení žen, všestranný rozvoj Islandu a islandštiny, tamní vědy a kultury, ale také rozvoj jazyků a kultur cizích. Angažovala se i v otázkách udržitelného rozvoje, energetické politiky nebo třeba i vysazování nových stromů na území Islandu. Zmíněnými aktivitami se jí podařilo dosáhnout mezinárodního uznání. Roku 1998 se stala velvyslankyní dobré vůle UNESCO. Její motto zní: „Jazyky otevírají svět.“, neboť studium cizích jazyků považuje za stejně důležité jako rozvíjení mateřštiny. V roce 2001 byl při Islandské univerzitě založen Institut pro cizí jazyky, který nese její jméno.
Autorka článku: Martina Kašparová, Skandinávský dům
Obrázek – zdroj: iceland.is
