Nestává se příliš často, že by si cestu do české distribuce našel pobaltský film. Tragikomickému dramatu z období druhé světové války Město na řece se to podařilo a zajít na něj do českých kin můžete od 7. dubna 2022. U příležitosti české premiéry vám přinášíme rozhovor s lotyšským režisérem Viestursem Kairišsem.
Váš film Město na řece je adaptací románu významného lotyšského prozaika Gunarse Janovskise. Proč jste se rozhodl převést na plátno právě tuto knihu?
Město na řece nepatří k Janovskisovým nejznámějším dílům, mě ale zaujalo téma holocaustu v prostředí malého, provinčního města a taky otázka, jak si člověk hledá své místo tváří v tvář změně vládnoucího režimu, zvlášť když tato změna probíhá opakovaně. Takových se totiž v Lotyšsku v období druhé světové války událo hned několik. Zajímá mě také míra spolupráce s režimem, což je nyní obzvlášť aktuální třeba v případě ruských občanů.
Ve filmu se mísí různé režimy, národy a ideologie, což je pro dané období poměrně typické nejen v Pobaltí. Vnímáte svůj film jako určitý univerzální příběh střední a východní Evropy?
Ano, to byl můj záměr. Podobné městečko by se mohlo nacházet stejně dobře v České republice nebo na Ukrajině, v podstatě všude, kde žila početnější židovská menšina. Můj film má být metaforou takového prostředí.
Film vznikl v koprodukci s Litvou a Českou republikou. Vedl vás ke spolupráci také fakt, že sdílíme podobnou minulost?
Důvodů bylo mnoho. Jedním z nich je skutečnost, že historické filmy jsou velmi drahé, a tak jsme potřebovali další zdroje. A i když koprodukce bývají náročné, umožňují dílo povznést z lokální na mezinárodní úroveň. Pro mě osobně je vliv různých zemí důležitý z kreativního hlediska. Také v současné době vnímám coby zcela zásadní uměleckou spolupráci menších evropských zemí, které se nyní projevují poměrně jednotně i v postoji k válce na Ukrajině. Jsem přesvědčen, že spolupráci mezi těmito zeměmi potřebujeme utužit.
Asi nejvýrazněji je česká účast ma filmu patrná díky herečce Brigitě Cmuntové, která ztvárnila roli Židovky Zisele a byla za ni oceněna prestižní lotyšskou cenou Velký Kryštof. Proč jste obsadil právě Brigitu a jak velkou překážku představovalo, že nehovoří lotyšsky ani latgalsky, což je jazyk, kterým se ve filmu mluví?
Když herec nemluví jazykem filmu a je třeba ho předabovat, vždy to představuje komplikaci. Ale na druhou stranu je to i zajímavá výzva. Nutně jsem pro roli Zisele potřeboval jiný typ ženy, než je běžná lotyšská dívka. Brigita sice není přímo Židovka, ale je na první pohled odlišná. A musím ji pochválit, že pracovala velmi tvrdě, naučila se všechny repliky v latgalštině, což pro ni mimochodem nejspíš bylo snazší, než kdyby se je měla učit lotyšsky, protože latgalština má blíže ke slovanským jazykům než lotyština.
Jak vůbec došlo k tomu, že se ve filmu mluví latgalsky?
Latgalština je má rodná řeč. Mám v Latgalsku, tedy východním Lotyšsku, kořeny a patřím k aktivistům propagace latgalského jazyka a kultury. Je to součást mé identity. Latgalština je mimochodem lotyštině velmi podobná, vztah mezi nimi by se dal zřejmě srovnat s ruštinou a ukrajinštinou nebo češtinou a slovenštinou. Pro použití tohoto jazyka ve filmu (kniha Gunarse Janovskise je psána lotyšsky) jsem měl ale ještě další důvod – chtěl jsem, aby dokreslovala charakter postav a celkovou atmosféru snímku. Lotyština je totiž vážná, zdvořilá, strukturovaná, zatímco latgalština je rozpustilá, hravá, chaotická.
zdroj: santa.lv
Filmů odehrávajících se za druhé světové války existuje nepřeberné množství, jen málo z nich má ale vyloženě hravé či tragikomické ladění jako ten váš. Chybělo vám takové pojetí tohoto období v kinematografii?
Bylo to mnohem prostší. Předtím jsem pracoval na filmu Sibiřský deník, který vypráví o deportacích lotyšských obyvatel Sověty na Sibiř. A to byl smutný, přesmutný film. A tak jsem pro změnu toužil po úplně jiném, veselém pojetí, byť podobně chmurného tématu. Díky spolupráci s českými filmaři mě uchvátila československá nová vlna, zejména tvorba Jiřího Menzela, Miloše Formana, Jana Němce a Věry Chytilové, a toužil jsem se jí přiblížit. Zkoumal jsem v jejich filmech, jak vážné téma zdařile ztvárnit s nadsázkou. A inspiroval jsem se i švejkovskou poetikou.
Zmínil jste svůj film Sibiřský deník, který je nyní ve světle událostí na Ukrajině a činů, kterých se tam dopouští ruská armáda, nesmírně aktuální. Jak se dění na Ukrajině promítá do společenské debaty v Lotyšsku?
Dalo by se říct, že za poslední měsíc se společenská debata v Lotyšsku točí jen kolem Ukrajiny. Protože jsme si dobře vědomi toho, že další na řadě na Putinově seznamu jsou baltské země. Máme pocit, že Putin stále pokračuje ve druhé světové válce, že pro něj a pro Rusy vlastně nikdy neskončila. Rusové se považují za nezpochybnitelného vítěze druhé světové války a a rozdíl od Němců nikdy nečelili skutečné kritice za činy, kterých se tehdy i po válce dopouštěli mj. v Pobaltí. Pro nás je tedy opravdu těžké se teď soustředit na cokoli jiného než právě na Ukrajinu.
Děkuji za rozhovor.
Viesturs Kairišs (*1971, Riga) vystudoval filmovou a divadelní režii a věnuje se oběma profesím. V roce 1999 byl oceněn jako nejlepší lotyšský divadelní režisér, rok předtím na sebe upozornil produkcí na EXPO Lisabon 1998 a jeho inscenace opery Evžen Oněgin získala hudební cenu. Filmy točí od roku 1995, nejprve to byly dokumenty a krátké snímky. K jeho nejúspěšnějším filmům patří filmy Sibiřský deník (2016) a Město na řece (2021).
Autorka rozhovoru: Jitka Jindřišková, Skandinávský dům
