Laponská divočina severního Finska není atraktivní způsobem, jaký běžně představují katalogy severských zájezdů. Netyčí se tu zasněžené hory, žádné fjordy se tu nezarývají do údolí, nehřmí tu šedé severské moře.
Krajinu tvoří povětšinou kopce bez lesního porostu. Ten se objevuje jen někde v závislosti na konkrétních podmínkách dané lokality a nadmořské výšce. Při putování jsme mohli pozorovat, jak lesní porost řídne nebo opět houstne. Vrcholky nejvyšších kopců jsou již zcela bez porostu, kamenitý povrch je na straně s výhodnou (teplou) orientací porostlý lišejníky.
Povrch chrání keře, které vytvářejí dojem nízkého koberce. Bříza zakrslá (Betula nana) – dřevina, která vlivem extrémních podmínek dorůstá pouze do výšky 10 cm. Lány brusinek, borůvek a vřesu.
Často jsme potkávali a přecházeli rašeliniště, kde je půda hodně zamokřená a také hodně kyselá. Zdobí ji porost suchopýru pochvatého (Eriophorum vaginatum), jehož ochmýřené bílé chomáčky na nás něžně mávají. Z fauny a flóry za zmínku stojí ještě výskyt lišejníku dutohlávka sobí (Cladonia rangiferina), jehož název napovídá, že je vítaným zpestřením sobího jídelníčku. A nakonec majestátní sob polární (Rangifer tarandus), jehož skupinku, čítající zhruba 5 členů, se nám podařilo zahlédnout hned první den výpravy.
Naše šestičlenná skupina, skládající se z finského průvodce a pěti Čechů (čtyř pracovníků Skandinávského domu), zvolila za výchozí i cílový bod treku Kiilopää. Přistáli jsme na letišti v Ivalu; kolem dokola ho obklopovaly lesy v mírném podvečerním slunci. Už na náš autobus do Kiilopää se přišel podívat sob.
Prvních a posledních několik hodin treku jsme se nechali vést značenou turistickou cestou, po většinu času jsme si ale o značení mohli nechat jen zdát a naše kroky řídila jediná mocnost, totiž mapa a kompas finského průvodce Harriho Ahonena. Bez mapy, kompasu nebo Harriho po divočině nechoďte, pokud vám je návrat milý. Podobně nezapomeňte přibalit kleštičky a drát, jak nařizoval seznam, který všichni členové výpravy obdrželi předem. Repelent, náplast, sirky, svíčky – všechno se jednou bude hodit. K čemu ale použijeme drát? Tato otázka nás trápila až do konce treku a byla zdrojem mnohého veselí.
Putování po Laponsku opravdu není žádný med. Třeba takoví houbaři si rozhodně zatrpí, křemenáčů a kozáků všude roste požehnaně, aniž by je někdo sbíral.
Údajně se tu střídá dobré počasí se špatným. Po pěkném dni nám tedy druhý propršel, takže jsme se obzvlášť těšili na teplo a sucho rezervační chatičky, luxusního to výdobytku finského klubu turistů. Za 12 euro na osobu jsme pořídili následující přepych: kamínka, dřevo, postel s matrací, stůl i lavice.
Další ráno už vstalo zlaté a čisté. Nejvyšší cíl výpravy skýtal vrch Sokosti. Nevím, jestli je cesta ke štěstí skutečně trnitá, cesta k mobilnímu signálu je každopádně kamenitá, pokud se vůbec o nějaké cestě dá hovořit.
Kdo však ve zdraví přeskákal všechny kameny, byl odměněn královskou podívanou, totiž západem slunce za pěkného počasí. Oslnivý kotouč se odrážel v jezeře pod námi, listnaté stromy zářily podzimními barvami a okolní prostá krajina holých kopců a lesnatých údolí sahala, kam až oko dohlédlo.
Pobyt na chatě na úpatí Sokosti jsme si zpestřili návštěvou tradiční finské sauny – tedy sauny, kde se svítí pouze čelovkou či svíčkami a která se roztápí přikládáním do kamen přímo v saunovací kabině. Zde se také nachází kotel na horkou vodu. Smícháním studené vody donesené z jezera a horké vody v přichystaném lavoru jsme získali teplou vodu, kterou jsme využili k improvizované sprše. Ani důkladná očista však pochopitelně nebránila tomu, abychom se skočili zchladit také do jezera.
Následujícího dne už se vrchol Sokosti halil do dešťových mraků, snad se bál, že se předchozího večera odhalil v příliš marnivém světle.
Kolem jezer a potoků, přes mokřady vedla naše cesta. Největší zkouška soudržnosti nastala, když nás pět s batohy stálo na maličkém ostrůvku uprostřed bažiny. Naštěstí jsme však byli řádně stmelený kolektiv, který situaci zdárně vyřešil. Někteří podnikli mírně dramatický přechod po tlejícím kmeni, jiní moudře ustoupili a bažinu obešli.
Krajina začala být členitější, častěji jsme potkali dutohlávku sobí nebo suchopýry. Jezero střídalo jezero. Některá z nich ovšem byla zcela vysušená a zela teď v pustině jako prázdná místa. Z některých potoků se stala vybělená řečiště připomínající japonské zahrady.
Jinde ale vody teklo dost. Na naše poměry trochu netradičně bylo vyřešeno místo, kde bylo nutné přejít na druhý břeh menší říčky. Místo pracného kopání základů a betonování patek pilířů, které by nesly mostovku, někdo o rostlou skálu opřel dvě prkna. Jedno širší, po kterém se přecházelo, a dvě užší, která sloužila jako „zábradlí“. Smysl této provizorní stavby byl jediný. V případě velké vody by pevný mostek působil jako překážka v korytě toku a hrozilo by jeho poškození. Takto sice prkna mohl odnést proud, ale náklady na vybudování nové „lávky“ byly minimální. V tomto duchu už vedle improvizovaného mostku byla nachystaná hromada nových prken.
Lesy počaly řídnout, potoky si odtekly někam, kde to ještě neznaly, a cesta začala nápadně připomínat první den. Rozhodli jsme se, že jeden výstup na Sokosti horolezce nedělá, a šup na vrch nad Kiilopää. Pravidlům laponského počasí navzdory byla obloha jasná, vzduch čistý a výhled daleký. Jednolitá, nekonečná, půvabná, podzimně přívětivá pustina. Dobytí vrcholu jsme stvrdili vztyčením vlajky/trička Skandinávského domu.
Sejít do naší základny v Kiilopää a znovu vstoupit do světa silnic, zděných budov a turistického ruchu nebylo jednoduché. Nakonec jsme se přece jen s tichem a s pocitem prázdné hlavy rozloučili. Utěšovali jsme se tím, že za pár let vyrazíme znovu.
Autorka článků: Anežka Matěnová, Skandinávský dům
(s drobným přispěním ostatních členů výpravy)
