V červenci 2023 jsem se s kolegyní z Masarykovy univerzity vydala na Špicberky (Svalbard). Nebyla to cílová stanice, jen zastávka. V létě jsme měly konferenci v Tromsø, a kolegyně navrhla, že bychom si během pracovní cesty udělaly zajížďku ještě trochu víc na sever. O tom jsem nemusela dvakrát přemýšlet. Letenky byly koupené a začaly jsme plánovat.
Už přelet nad Západním Špicberkem vás nadchne. Shlížíte na zvláštně, téměř až nepřirozeně pravidelné zasněžené hory, které se zařezávají do klidných fjordů. Takovou krajinu jsem nikde jinde neviděla. Na letišti jsme viděly prvního ledního medvěda, vycpaného. Stál uprostřed haly, a kolem něj se na páse projížděla zavazadla. Ještě ten den jsme ale na procházce kolem našeho ubytování (původně ubytovny pro horníky, Coal Miners‘ Cabins) potkaly první živou zvěř – malé stádo sobů.
Následující den jsme si vyhradily pro metropoli Svalbardu – Longyearbyen. Cestou do města nás přivítali sobíci z předchozího dne, dovolily jsme si jednoho pojmenovat Sven. Zavítaly jsme do místního kostelíka. I tam je lední medvěd; v roce 1987 jej zastřelila česká expedice. Následně jsme to vzaly kolem nejsevernějšího pivovaru, přes nejsevernější benzínku na světě do muzea. I zde můžete vidět ledního medvěda a Svena, oba vycpané. Mimo jiné se dozvíte mnoho o polárních expedicích, můžete si vyzkoušet, jaké to je prolézat dolem, a koupit si masku na spaní, protože po první noci zjistíte, že polární den vám spát nedovolí. Hned za muzeem se nachází Česká arktická výzkumná stanice v podobě malé norské chatky. V centru města můžete zavítat do kavárny Huskies, kde si můžete podrbat místní chlupáče, zavítat do jediného supermarketu, který má lepší výběr než většina osloských obchodů, nebo do nejsevernější prodejny Vinmonopolet (norské státní společnosti prodávající alkohol), příhodně pojmenované Nordpolet. Vřele pak doporučuji zastávku v Kroa Svalbard, která připravuje nečekaně dobrou buchtovou pizzu. Bylo plno, ale dostaly jsme místo na baru, na kterém se tyčí busta Lenina překrytá ukrajinskou vlajkou.
Ačkoliv jsem za celý pobyt živého ledního medvěda nepotkala, nejsou takováto setkání nezvyklá. Hlavní město proto smíte opustit jen s puškou, anebo s průvodcem (který má pušku). Kolegyně má myslivecké zkoušky, a proto jsme nad samostatnou výpravou uvažovaly, nakonec jsme se však uchýlily k výletům s průvodcem, které vřele doporučuji. Stejně tak doporučuji si je dopředu a včas zarezervovat. Na výběr je nespočet výletů, které naleznete na stránkách Visit Svalbard. Na doporučení studentky, která na Špicberkách pracovala, jsme se rozhodly pro tři. Doporučení předávám: jeden z výletů by měl být pěší, tak nejlépe poznáte místní krajinu. Návštěva Svalbardu volá po alespoň jednom výletu lodí; třeba budete mít možnost se potkat s místní faunou. Pokud vám zbude čas, doporučuji také výlet kulturní (anebo historický, chcete-li), do jedné z ruských osad. Tyto výlety vyžadují jistou dávku plánovaní. Organizátoři vás vyzvednou přímo v ubytování a poskytnou potřebnou výbavu, stravu a hlavně skvělý výklad.
Na první exkurzi jsem se vydala lodí Polargirl do stále obydlené ruské osady Barentsburg. Cestu nám zpestřilo cvičení vrtulníku, který přistál na palubě, a pohled na překrásný ledovec Esmark. Původně jsem chtěla jet do bývalé ruské osady Pyramiden, ta se však v daném období ukázala být z politických důvodů nedostupná. Výlety do Barentsburgu byly stále dostupné – v omezenější míře a pouze s místním průvodcem. Přivítá vás červená hvězda a nápis Světu mír vyobrazený na hoře nad městem, následně vás uvítá také místní průvodkyně. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí o historii a hlavně ambicích této osady. Rusko zde prý v nejbližší době vybuduje bazén (Norka, která zde byla naposledy před deseti lety, se pousmála a poznamenala, že to stejné vykládali už tenkrát). Prohlídka pokračuje kolem školy, obchodu se suvenýry, busty Lenina a je zakončena v hospodě Krasniy medved, kde dostanete krátký rozchod společně s informacemi, kam nesmíte. Bez průvodce naštěstí můžete navštívit kostelík, který, ač není krasniy, je velmi krásný. Cestou zpět do Longyearbyenu proplouváte podél bývalé ruské usedlosti Grumant a nádherných útesů, u kterých můžete pozorovat místní ptactvo.
Následující den jsem se vydala na pěší túru na vrchol Sarkofagen, který se vypíná nad Longyearbyenem. Podle průvodců se jedná o středně náročnou túru, já jakožto děvče městské jsem ji vyhodnotila jako náročnou (naštěstí mi byli oporou němečtí turisti zvyklí na hory typu Ještěd). Cestou uvidíte fosílie, přeskočíte nespočet potůčků, přejdete přes ledovec (ano, klouže) a konečně se vám dostane neuvěřitelně krásného výhledu na Longyearbyen, fjord a okolní hory. Můžete se kochat panoramaty a srkat kafe, které místní průvodci, společně s puškami, vynáší na vrchol.
Na závěr naší výpravy jsme zvolily výlet lodí, přesněji RIB člunem. Hlavním cílem plánované cesty bylo pozorování mrožů. Hned po příjezdu do přístavu nám však organizátoři oznámili, že cesta přes fjord se nekoná. Pro silný vítr se na druhou stranu fjordu, kde se mroži celé léto plácají, není možné vydat. Loď, která tam vyrazila ráno, se už hodiny ne a ne vrátit, protože ji vítr vrací na druhou stranu fjordu. Většina účastníků zájezdu byla s oznámením značně nespokojena, objednali si přece pozorování mrožů. Organizátor nabídl alternativní výlet podél pobřeží: kolem útesů, Grumantu, směrem k ruské osadě Barentsburg. To jsme si přece nedomluvili! Většina účastníků odešla, zůstala jsem já, jeden Nor a pár z USA. Ne že bych z výletu směrem k Barentsburgu, kde jsem byla před dvěma dny, skákala nadšením, ale jaká byla alternativa? Sedět na hotelu, druhý den už jsem odlétala směr Tromsø a konference. A tak se nás pět vydalo směrem na západ. Samotná výprava nafukovacím člunem na mírně rozbouřeném lodi je pro nás suchozemské Čechy zážitkem. Útesy a Grumant jsme viděli z větší blízkosti, než nám mohla dopřát větší loď do Barentsburgu. Zastavili jsme na svačinku, dostali čaj a průvodce nám vyprávěl o místních osadách. Vtom ho Američanka přeruší a říká: „Promiňte, že vám do toho skáču, ale není to velryba?“. Kolem se objevily desítky běluh, kroužily kolem člunu a vystřikovaly vodu. Nezapomenutelný zážitek. Závěrem tedy ponaučení: cesta na Špicberky je třeba plánovat, nelpěte však na svých plánech, možná vás potká něco lepšího, než jste si naplánovali.
Tipy pro cestovatele:
- Do Longyearbyenu se dostanete letecky společností Norwegian (z Oslo) nebo SAS (z Tromsø). Je záhodno zmínit, že do Tromsø se můžete dostat přímým letem z Vídně (Austrian Airlines).
- Možností ubytování v Longyearbyenu není mnoho, jedná se proto o jednu z věcí, kterou je třeba naplánovat. Všechna ubytování jsou na stránkách Visit Svalbard, zároveň jsou dostupná na Booking.com.
Doporučená četba:
- RITTER, Christiane. Žena v polární noci: rok na Špicberkách. Přel. Viola Somogyi. Praha: Portál, 2020. ISBN 978-80-262-1673-5.
- FLØGSTAD, Kjartan. Pyramida: portrét opuštěné utopie. Přel. Hana Kendíková. Zlín: Kniha Zlín, 2013. ISBN 978-80-87497-36-4.
- LUNDE, Maja. Sen o stromě. Přel. Kateřina Krištůfková. Praha: Kontrast, 2024. 978-80-277-2202-0.
- A jelikož mi právě vyšel první překlad: NORE, Aslak. Mořský hřbitov. Přel. Adéla Ficová. Brno: Host, 2024. ISBN 9788027516865. Dovolím si nalákat na ságu o rodině Falcků – druhý, zatím nepřeložený, díl se odehrává mimo jiné právě na Špicberkách.
Autorka textu a fotografií: Adéla Ficová
