Søren Kierkegaard byl význačným kodaňským spisovatelem, teologem a filosofem. Tento myslitel ovlivnil mnoho filosofů minulého století, na chvíli upadl v zapomnění, avšak později byly jeho myšlenky vyzvednuty z roviny dánské země na evropskou úroveň, aby byly představeny světu. Pojďme se tedy přenést zpět na začátek 19. století do kodaňských ulic, abychom poznali život Sørena Kierkegaarda.
– rodina a vzdělání
Søren Aabye Kierkegaard se narodil 5. května 1813 v Kodani do rodiny zámožného obchodníka. Byl nejmladší ze sedmi dětí, jeden z nich, Peter Christian Kierkegaard, se později stal biskupem v Aalborgu. Jeho matka, Ane Sørensdatter Lund Kierkegaardová byla předtím, než se provdala za Sørenova otce, služebnou. Byla velmi skromná, tichá a přímá. Kierkegaard se o ní ve svých knihách přímo nezmiňuje, ale právě ona velmi ovlivnila jeho pozdější dílo. Ane zemřela 31. července 1834 ve věku 66 let.
Sørenův otec, Michael Pedersen Kierkegaard byl melancholický, úzkostlivý, hluboce věřící a velmi inteligentní muž. Věřil, že kvůli svým hříchům přežije své děti. Tato představa pramenila z události, která se stala 35 let před Sørenovým narozením. Michael, dvanáctiletý pasáček, tehdy slavnostně proklel Boha. Tato událost se mu tak vryla do mysli, že na ni až do své smrti nezapomněl. Pokládal to za neodpustitelný hřích, a jak už je výše napsáno, domníval se, že kvůli tomu přežije své děti. 5 svých dětí opravdu přežil, pouze Søren a již zmíněný Peter Christian žili déle než jejich otec. Tuto svou těžkomyslnost přenesl i na Sørena. Někteří vědci se domnívají, že právě tato představa položila základní kámen k mnoha dílům Sørena Kierkegaarda. Avšak navzdory otcově občasné náboženské těžkomyslnosti k sobě měli Søren a jeho otec velmi blízko. Říká se, že Kierkegaard se naučil najít království své představivosti díky mnoha cvičením a hrám, které hrál společně s otcem. Kiekegaardův otec zemřel 9. srpna 1838 ve věku 82 let. Před jeho smrtí prý požádal Sørena, aby dokončil své studium teologie na Univerzitě v Kodani. Søren cítil touhu splnit jeho přání.
Kierkegaard začal studium teologie na Univerzitě v Kodani již v roce 1830, ale mnohem více ho přitahovala filosofie a literatura. Na univerzitě napsal svoji dizertační práci O pojmu ironie se stálým zřetelem k Sókratovi, která byla tehdy ohodnocena jako pozoruhodné a dobře promyšlené dílo, avšak příliš neformální a zábavné pro akademickou kompozici. Kierkegaard promoval 20. října 1841 s titulem Magister Artium, což by se dalo přirovnat k dnešnímu Ph.D. S velkým rodinným dědictvím (více než 31 000 říšských tolarů) mohl Kierkegaard financovat své vzdělání, výdaje na živobytí a také publikování několika svých raných děl.
Søren byl silně ovlivněn otcovým životem a jeho zkušenostmi. Ten vychovával svého syna v přísném náboženském duchu a svou těžkomyslnost přenesl i na Sørena a významně tak ovlivnil jeho život a dílo. Vědomí dědičného hříchu a pocity viny ovlivnily většinu jeho životních kroků a především toho jednoho.
– vztah s Reginou Olsenovou
8. května 1837 se Kierkegaard seznámil s Reginou Olsenovou (1822-1904) a okamžitě se do ní zamiloval, stejně tak i ona do něj. V jeho denících velmi poeticky popisuje svou lásku k ní. Ona byla jeho múzou. 8. září 1840 požádal Kierkegaard Reginu o ruku, oficiální zásnuby se však nekonaly. Nicméně záhy se probudilo dědictví po otci a Søren propadl melancholii a cítil se nezpůsobilým pro manželství. Zrušil zasnoubení a na rok odjel do Berlína, kde mimo jiné poslouchal Schellingovy přednášky.
Kierkegaard byl do Reginy zamilovaný i po tom, co se provdala za Johana Frederika Schlegela, vysokého státního úředníka. Kierkegaardův kontakt s Reginou byl většinou omezen pouze na náhodná setkání v kodaňských ulicích. O pár let později to dokonce zašlo tak daleko, že Kierkegaard požádal Schlegela o povolení, aby se mohl stýkat s Reginou. Schlegel to však odmítl. Brzy na to se Schlegel s Reginou odstěhovali z Dánska, protože Schlegel byl jmenován guvernérem Dánské západní Indie. Když se pak Regina vrátila zpět do Dánska, Kierkegaard byl již po smrti. Regina Schlegelová žila až do roku 1904 a je pohřbena stejně jako Kierkegaard v Kodani. Byla to právě ona, která měla na jeho dílo stěžejní vliv.
– dílo a myšlenky
Ačkoliv napsal Kierkegaard už v dobách svého mládí a studijních let několik článků, většina učenců tvrdí, že první významné dílo je jeho disputace O pojmu ironie se stálým zřetelem k Sókratovi a dále pak jeho mistrovské dílo, které psal v Berlíně, Buď – anebo, které bylo publikováno v roce 1843. Zde se ukázal Kierkegaardův unikátní styl psaní. Součástí „Buď“ je také známý text Svůdcův deník, který musíme chápat jako „nepřímé sdělení“ (k nepřímému sdělení se později vrátíme), kde hlavní postava má ukázat představitele estetického zaměření. Naproti tomu „Anebo“ ukazuje etika.
Jeho dílo provází několik stěžejních rysů, kterými se budeme dále zabývat. Ke Kierkegaardově tvorbě je nutno poznamenat, že většinu svých spisů psal pod pseudonymem, svým jménem se podepsal pod knihy, které mají čistě náboženskou náplň. Většina z nich se zabývá tím, jak se má člověk vychovávat v křesťanském duchu.
Jedním z rysů jeho filosofie je kritika toho času velmi populární filosofie G. W. F. Hegela. Kierkegaard zavrhuje Hegelovy „objektivní pravdy“, které jsou podle něho nepodstatné, naproti tomu vyzdvihuje jedince. Podstatná je tedy existence jedince. Prohlašoval, že pravda je subjektivní. Některé věci se týkájí pouze jedince jako např. vztah k Bohu a víra. Protestoval také proti Hegelově myšlence, která rušila protiklad mezi člověkem a Bohem. Hegel předpokládal, že člověk je schopen dívat se na svět z hlediska věčnosti. Ale Kierkegaard pohlíží na člověka (časovost) a na Boha (věčnost) jako na dvě nesouměrné veličiny, které může smířit pouze Bůh. K protnutí časovosti a věčnosti může podle Kierkegaarda dojít pouze „absolutním paradoxem“, což je příběh Ježíše Krista.
Podle Kierkegaarda je každý náš čin krokem do neznáma, ale před každým krokem si promítáme své předchozí zkušenosti do oné situace a předpokládáme, že to, co nás čeká bude podobné jako jiné situace, které jsme již prožili. Myslíme si, že žijeme v „rozumném“ a předvídatelném světě. Tak to ale není, a my nevíme, co nás čeká a co svými rozhodnutími způsobíme. Něco však dělat musíme, protože máme povinnost jednat. Existence ze zakládá na volbě a činu. Kierkegaard kritizoval dlouhé rozmýšlení, které nevede k žádnému činu. Filosofickou reflexi považuje za nástroj, kterým se můžeme ke konkrétní existenci pouze přiblížit. Dle něj je velmi důležitou stránkou víra, a to především v náboženských otázkách.
Zásadní teorii Kierkegaardovy filosofie jsou tři životní stádia, která pojmenoval. Jde o životní postoje. První je stádium estetické, druhé etické a třetí náboženské. Člověk se může posouvat ve stádiích směrem nahoru i dolů, může ale také zůstat celý život ve stejném stádiu. Pro člověka v estetickém stádiu je důležitý hlavně požitek a je v moci svých vlastních choutek a nálad. Pokud člověk poskočí do druhého stádia, tedy etického, žije člověk důsledně podle morálních měřítek. Toto stádium připomíná Kantovu etiku povinnosti. Kantem byl totiž Kierkegaard ovlivněn. Třetí stádium je náboženské a je založeno na víře. Podle Kierkegaarda lze jedině tak najít smíření a uspokojení ze života.
Kierkegaard kritizoval společnost. Kritizoval lidi, kteří tlachají a jsou konformní. Například napsal, že „většina nemá nikdy pravdu“ a naopak, že „menšina má vždycky pravdu“. Při těchto výrocích si můžeme vzpomenout na Ibsenovu hru Nepřítel lidu, v které byly tyto myšlenky stěžejní. A není tomu náhodou, protože právě Ibsen byl Kierkegaardem silně ovlivněn.
Ve svých dílech používá humor, parodii a ironii, především pak „nefilosofickou“ metodu, kterou nazval „nepřímé sdělení“. Zakládá se na speciálním filosofickém pojetí ironie, o němž se lze dočíst v disputaci O pojmu ironie. Právě v tomto díle se vypořádává s romantickou ironií a jako protiklad zde postavil ironii sókratovskou. I proto je Kierkegaard nazýván „Sókratem z Kodaně“.
– spor s časopisem Korzár
Poměrně známý je Kierkegaardova aféra s Korzárem (Corsaren), což byl dánský satirický časopis. 22. prosince 1845 vydal Peder Ludvig Møller článek, který nepřímo kritizoval Kierkegaardovo dílo Stádia životní cesty, kde popisuje již výše popsaná tři životní stádia. V tomto článku chválil Kierkegaardův důvtip a intelekt, ale zároveň vznesl otázku, zdali může někdy ovládnout svůj talent a psát souvislé a ucelené dílo. Kierkegaard napsal sarkastickou odpověď, která napadá Møllerův článek jako pouhý pokus zapůsobit na kodaňskou literární elitu. Poté, co byl Kierkegaard Korzárem společensky zesměšněn, nadobro zavrhl myšlenku stát se knězem.
– poslední léta Kierkegaardova života a jeho odkaz
V posledních letech svého života Kierkegaard kritizoval především církev. Zavrhoval hlavně „sváteční víru“. Cítil, že byla státní církev škodlivá pro jedince. Podle něj je klíčem křesťanství víra a osobní vztah k Bohu, ne církev. Nešetřil ani ostrými výroky jako např.: „Křesťanstvo zabilo křesťanství, aniž by si to plně uvědomilo.“ Prohlásil také, že „celá Evropa je na cestě ke krachu“. Měl dojem, že žije v době, která postrádá jakoukoli upřímnost a zaujetí. Ke konci svého života vydával svůj vlastní časopis Okamžik (Øieblikket), kde kritizoval pokrytectví církve a celé společnosti. 11. listopadu roku 1855 v Kodani zemřel.
Kierkegaard byl ovlivněn Sókratem a Kantem, jak už je výše poznamenáno. Mimo Dánsko byl prakticky neznámý, známějším se stal až v 20. století. Zásluhu měl na tom např. Karl Jaspers, který byl Kierkegaardem ovlivněn. Kierkegaard bývá považován za existencialistu a existencialisté 20. století byli Kierkegaardem opravdu silně ovlivněni. Uznávali ho filosofové věřící i nevěřící. Ateističtí filosofové jako Jean-Paul Sartre a agnostičtí filosofové jako Martin Heidegger povětšinou podporovali Kierkegaardovy filosofické názory, ale ty náboženské kritizovali a odmítali je. Další filosofové, kteří byli Kierkegaardovým myšlením ovlivněni jsou např. Camus, Tillich, Barth či Kafka. Kierkegaard měl také silný vliv na psychologii a více méně je zakladatelem křesťanské psychologie a existenciální psychologie a terapie.
Kierkegaard předpovídal svoji posmrtnou slávu a předvídal, že jeho dílo se stane předmětem intenzivního studia a výzkum, což potvrzují jeho deníky. Právě jeho deníky, 7000 stran, jsou klíčem k pochopení Kierkegaardova díla.
Søren Aabye Kierkegaard byl opravdu významnou osobností. Žil v době, kterou označujeme jako „zlatý věk“ (guldalderen). Jde o první polovinu 19. století a pojmenování „zlatý věk“ se používá proto, že právě v těchto letech dochází v Dánsku k nebývalému rozkvětu umění. Na kodaňských ulicích se kromě Kierkegaarda setkávali také Hans Christian Andersen, N. F. S. Grundtvig, hudební skladatel Niels Wilhelm Gade a sochař Bertel Thorvaldsen. K jeho nejvýznamnějším dílům patří O pojmu ironie, Buď – anebo, Bázeň a chvění, Stádia životní cesty nebo Filosofické drobky. Kierkegaard je důkazem svého vlastního výroku: „Géniové jsou jako bouřka, jdou proti větru, děsí lidi a čistí vzduch.“
Text: Lukáš Košner, Skandinávský dům
Obrázek – zdroj: filosofie-cz.webnode.cz