Spisovatel tvořící pod pseudonymem Sjón patří k nejvýraznějším islandským osobnostem současnosti. V češtině mu vyšly už tři útlé romány: Syn stínu, Měsíční kámen a Múza z lodi Argó. Sjón pečlivě sleduje trendy rozličných literatur a poctivě se věnuje načítání děl jiných autorů. Jitka Jindřišková a Michal Švec ze Skandinávského domu se ho během pracovní cesty do Reykjavíku ptali především na aktuální trendy v severské literatuře.
Jaká je současná severská literatura?
Z literatury je patrné, že severské země tvoří jednu kulturní oblast. Sdílíme společnou politickou i kulturní historii, hlavní kulturní trendy přicházely do severských zemí vždycky ve stejnou dobu, takže v mnohém máme velmi starý, společný základ. Společnými aspekty, které jsou v severských literaturách vždy přítomné, je určitá forma humanismu a sociálního uvědomění. Berou na sebe různé podoby. Nemusejí se projevovat jen v realistické a naturalistické tradici, ale třeba v surrealistické poezii, experimentální próze, avantgardním a progresivním divadle. Častým tématem je střet člověka se společností, obvykle slabého článku s většinovou společností. Je pozoruhodné, jak sociální téma v posledních patnácti letech oživily detektivky, zatímco v umělecké próze se toto téma skoro vytratilo. Kázat už nikdo nechtěl. To jsme se naučili ze 70. a 80. let. Ale v žánru krimi se zpracování tohohle tématu stalo opět možným.
Jsou v současné severské, potažmo islandské literatuře nějaká vůdčí témata?
Severská literatura se již od 19. století tradičně zabývala sociálními otázkami, to trvá dodnes. Novinkou, která je nyní všem společná a tady na Islandu vidíme její velký přínos, je literatura psaná spisovateli jiného původu – imigranty, exulanty, uprchlíky. V literární komunitě jsou stále aktivnější a mnoha způsoby aktualizují, co je v severské literatuře možné. Nejpatrnější je to ve Švédsku, kde je historie otevřených dveří nejdelší, ale podobný trend probíhá nyní i zde na Islandu a v ostatních severských zemích.
V poslední době je na Severu hodně populární historický román, v němž se autoři vracejí k obtížným okamžikům dějin vlastní země. Čím to je?
Autoři velice rádi vedou dialog s vlastní literární tradicí. A my máme opravdu dlouhou tradici psaní o naší společnosti, nejen v beletrii, ale i v odborné literatuře. Svou existenci dokumentujeme psaním už nesmírně dlouhou dobu. Takže pro současného autora je nesmírně lákavé pracovat s dědictvím vlastní literární tradice a se všemi dostupnými historickými materiály. To, co už bylo napsáno, představuje pro spisovatele dveře nebo bránu k psaní o těchto věcech. Možná je to reakce na sociální román, který v určité době vždycky zakoření. Jeho sociální poselství se ale postupně stalo předvídatelným, a tak spisovatelé začali hledat odpovědi na otázku, co nás učinilo tím, kým jsme nyní, odkud jsme přišli, za jaké hodnoty jsme v minulosti museli bojovat v náročných okamžicích našich dějin. A proč si pro své knihy vybíráme právě tyhle bolestné momenty? Literatura a dobrý příběh se vždycky rodí z konfliktu. Zpracovávat osudy fiktivní postavy, které jsou někdy založené na skutečném příběhu, v dobách velkých dějinných konfliktů a změn je vynikající způsob jak vyprávět příběh jednotlivce i celé společnosti. Já sám si psaní historických próz velmi užívám.
Severské země jsou proslulé vzájemnou spoluprací. Projevuje se spolupráce i mezi autory? Máte nějakou platformu, kde se scházíte a kde sdílíte čtenářské či spisovatelské zkušenosti?
Jednou z takových platforem je škola Biskops Arnö ve Švédsku, kde se v létě scházejí mladí autoři, debutanti, kteří vydali teprve jednu nebo dvě knihy, potkávají tam zkušenější kolegy a vyměňují si nápady. Já byl na jednom z těchto setkání v roce 1982, když mi bylo dvacet, a mělo to na mě velký vliv. Setkáváme se také na mnoha knižních veletrzích, scházíme se na pódiích a diskutujeme o společných tématech, třeba o historickém románu. A pak máme Cenu Severské rady za literaturu, o které sní každý severský autor a která je zároveň způsobem propojování naší komunity. Každý rok je nominováno 12–15 knih, jejich autoři se scházejí na společných čteních a čtou své knihy navzájem. Mezi severskými autory existuje silné pouto a podle mě také zdravá konkurence.
Máte mezi současnými severskými autory nějakého oblíbence?
Opravdu rád mám knížky od finské autorky Johanny Sinisalo, zejména její román Ne před slunce západem. A také spoustu básníků, například Piiu Juulovou. A pak je celá řada významných klasiků, pro mě a mou básnickou generaci na Islandu byl hodně zásadní Tomas Tranströmer, nedávný laureát Nobelovy ceny, nebo Gunnar Ekelöf. Nesmíme zapomínat ani na dětskou literaturu, která je na Severu velmi důležitá a na kterou jsme nesmírně hrdí. Já sám jsem velkým fanouškem Tove Janssonové a příběhů o mumíncích.
Cestujete po celém světě, Vaše knihy jsou přeloženy do mnoha jazyků. Zaznamenal jste, že čtenáři v různých zemích reagují na Vaše texty různě?
Ano, reakce je vždycky trochu odlišná, stejně jako tradice překladu severské, zvláště islandské literatury. Severské země jsou pro mě známou půdou, v nich zhruba vím, co můžu od debaty očekávat. I tak ale například v Dánsku považují islandskou literaturu za docela exotickou. V Německu zase existuje dlouhá tradice překladů ze severských jazyků a pro Islanďany je publikování v Německu velmi důležité. V zemích, jako je Čína, jsou lidé pochopitelně velmi překvapení z věcí, o kterých píšete, postoje v sociálních otázkách jim připadají velmi zvláštní. To se mi stalo s knihou Syn stínu, velmi je překvapilo, že jsem jako hlavní postavu zvolil dívku s Downovým syndromem a umístil ji do morálního středu knihy. To by v čínské literatuře nebylo možné, ale pro severskou literaturu je to naopak velmi typické.
Divadelní adaptace Syna stínu byla nedávno uvedena v pražském Studiu Hrdinů. Existují nějaké další adaptace, například filmové?
Je to poněkud zvláštní, ale nejvíce adaptací mých knih vzniklo v České republice. Kromě Studia Hrdinů se uváděla před několika lety divadelní adaptace v MeetFactory a vznikla také rozhlasová adaptace jedné mé jiné knihy. Vím ale také třeba o loutkovém představení v Litvě a papírovém divadle v Dánsku. Divadelní adaptace mám velmi rád, ale o filmu totéž říct nemohu. Filmová práva na žádnou ze svých knih jsem dosud neprodal, to už je pro mě příliš velký krok, podle mě je skvělým prostorem pro převypravování příběhů právě divadlo.
Sledujete, kde Vaše knihy vycházejí, a je pro Vás nějaká země speciální?
Každý autor to má trochu jinak, já se snažím sledovat, kde vycházejí mé překlady, rád jezdím na festivaly a literární setkání. A musím říct, že severská literatura je všude nesmírně populární. Vychází to z velmi dlouhé tradice. Na začátku 20. století jsme měli Hamsuna, Ibsena, Strindberga, ještě před nimi Hanse Christiana Andersena, nemluvě o staroislandských ságách, které v mnohém představují základ pro celou severskou literaturu. Tradice putování severské literatury po světě je opravdu dlouhá. Před několika lety jsem byl s dalšími severskými autory v Číně a setkali jsme se tam se skupinou čínských spisovatelů, byla mezi nimi jedna starší paní, která přežila kulturní revoluci, a já se jí zeptal, jaká zahraniční literatura pro ni byla důležitá v mládí, než všechno zcenzurovali a zkonfiskovali. A ona zmínila finskošvédskou básnířku Edith Södergranovou. Přišlo mi neuvěřitelné, že čínská autorka z této generace na setkání v Šanghaji zmíní zrovna ji. Na jedné čínské univerzitě jsme zase zjistili, jak ohromný vliv měl na čínské myšlení na počátku 20. století Ibsen. Je fascinující, jak literatura cestuje. Nikdy nevíme, kde kniha nebo báseň nakonec skončí a jaký tam bude mít vliv.
Je tak významná a velká tradice pro autora současné generace svazující?
Být islandským autorem vyžaduje velkou míru pokory. Na jedné straně máte islandské ságy, mistrovská díla ze 13. a 14. století, a na druhé Halldóra Laxnesse, který roku 1955 získal Nobelovu cenu za literaturu. Jako islandský spisovatel víte, že tohle je vaše konkurence. Stejně jako Shakespeare je konkurentem všech britských autorů a někdo mi řekl totéž o Židech a Starém zákonu. Jediné, co můžete dělat, je psát a na tohle nemyslet. Protože ale jako Seveřani tvoříme jednu literární oblast, máme takový trik. Pokud existuje ve vaší vlastní literatuře velikán, kterého si nechcete vytyčit jako milník, můžete si vybrat někoho z jiné severské literatury. Proto mnoho Islanďanů vidí například jako autora, který psal příběhy z prostředí malé komunity a se kterým se chtějí srovnávat, faerského prozaika Williama Heinesena. A stejně tak dánský autor si může říct, že se nechce poměřovat s Karen Blixenovou, ale že ho inspiruje třeba Knut Hamsun.
Kampaň #ReadNordic využívá potenciálu sociálních sítí. Jaká je podle Vás role sociálních médií v propagaci severské literatury? Používáte je Vy sám?
V dnešní době představují internet a sociální média velmi důležitou platformu pro diskuzi i propagaci. Já používám Twitter, ať už pro kontakt s lidmi, s nimiž pracuji, nebo když jedu na nějaký festival, tak se s organizátory předem propojím, stanu se částí určité komunity. Ale nejdůležitější pro mě je, že přes sociální sítě se toho dá spoustu objevit. Díky kamarádům na Twitteru a také anglickojazyčným blogům jsem objevil velkou spoustu zajímavých knih v anglickém překladu. Poslední dobou mě opravdu hodně upoutala latinskoamerická literatura, obzvláště mexická. A podobně mnoho lidí určitě objevuje literaturu severskou. Já se na Twitteru snažím udržovat určitou rovnováhu mezi tím, co je spojené se mnou a mými knihami a co objevím a rád sdílím. Všichni autoři si myslí, že jsou geniální, a když to o sobě prohlašujete, tak vám nikdo nevěří. Takže je důležité být na sociálních sítích přítomný a nechat ostatní, aby to rozhodli za vás.
Jak vnímáte internet a sociální sítě jako nástroj psaní?
Já takto internet nepoužívám, i když jsem ho začal používat už velmi brzy, na podzim 1994, vytvářel jsem v téhle rané době dokonce webové stránky. Takže jsem měl mnoho příležitostí propojit psaní s digitálními platformami, ale nikdy jsem to neudělal. Romány i poezii píšu velmi pomalu, takže okamžité publikování, které internet vyžaduje, není v souladu s mým tvůrčím rytmem. Ale tady na Islandu máme mladé spisovatele, kteří jsou v psaní na internetu velmi aktivní, především na Twitteru. Mysleli jsme si, že publikovat literaturu na internetu je tak nějak druhotné, že na internetu publikujete jen proto, že nemůžete najít skutečného nakladatele, ale to se změnilo. Pro některé země je to dokonce první možnost, jak vůbec publikovat. Třeba v zemích, kde panuje cenzura, jako jsou státy s muslimskou diktaturou, je internet jedinou možností, jak mohou literaturu vydávat ženy.
Jaká je role spisovatele v současné severské společnosti a jak silný je spisovatelský hlas?
Tradice spisovatelů komentujících současné dění a politicky nebo sociálně angažovaných spisovatelů je na Severu dlouhá. V dnešní době ale už není možné tuto roli přisuzovat spisovatelům obecně. Spektrum autorů je velmi široké. Někteří reagují svými články hned, když se něco stane, píšou na internet a do novin, lidé je čtou a jejich názor se stává součástí obecné diskuse. Jiní autoři se ale týmiž událostmi zabývají úplně odlišným, někdy až obskurním způsobem – napíšou třeba báseň, která vyjde až po dvou letech. Autor má ve společnosti důležitý hlas, ale za posledních řekněme 30 let nachází nejrůznější formy. A jeho hlas už není ten jediný nejdůležitější, o roli komentátora sociálních otázek se dělí s ostatními – hudebníky, blogery a mnoha dalšími. A to je dobře.
Když se podíváme do naší historie, najdeme v ní opravdu smutné případy angažovaných autorů. Například Halldór Laxness, vynikající romanopisec a nobelista, ve30. a 40. letech velmi aktivně propagoval stalinistický režim v SSSR. Z dnešního pohledu jsou tyto eseje opravdu příšerné, smutné a trapné a jsou historickým svědectvím o muži, který se rozhodl dát do služeb propagandy. Historie nás učí, že spisovatelé a politika je velmi citlivé téma. Autoři si musejí uvědomovat, že ve společnosti je mnoho sil, které je jednoduše chtějí zneužít.
Tři vaše knihy byly přeloženy do češtiny, existuje také mnoho českých adaptací. Jakou knihu, která k nám ještě přeložena nebyla, byste v češtině uvítal?
Právě dokončuji jednu trilogii, kterou jsem začal psát v roce 1994. Její druhý díl vyšel roku 2001 a třetí dopíšu letos. V jejím jádru stojí české téma, protože je založená na pověsti o Golemovi. Tahle trilogie by byla z mé tvorby asi dalším nejvhodnějším projektem pro českého nakladatele.
Děkujeme za rozhovor.
Pracovní cesta Skandinávského domu na Island byla podpořena z Fondu pro bilaterální spolupráci na národní úrovni v rámci EHP a Norských fondů 2009-2014.
