Sisu. Jedno ze tří velkých finských S, o kterém se někdy s nadsázkou říká, že spolu se saunou a salmiakki tvoří pilíře finského koloritu. Dvě zbývající slova nejspíš nepotřebují další vysvětlení – saunu u nás zná nejspíše každý a oblíbená lékořicová pochoutka, údajně nepoživatelná pro kohokoli bez alespoň špetky finské DNA, mohla běžnému zájemci o Finsko jen těžko uniknout. Co je ale vlastně ono sisu doopravdy, tedy kromě toho, že jde o slovo, které dobře vypadá na rozličných suvenýrech, často právě vedle sauny a salmiakki? Je to snad další z řady v poslední době velmi oblíbených dvojslabičných receptů na severské štěstí, nebo tkví jeho podstata jinde? A může ji vůbec pochopit a přijmout za vlastní i někdo jiný než Fin?
Ke kořenům sisu
Když se dnes zamýšlíme nad významem slova sisu, obvykle padají výrazy jako houževnatost, odolnost, zarputilost či vnitřní síla. Jde o schopnost překonávat překážky pomalu, ale jistě, s oběma nohama pevně na zemi, jako ledoborec prorážející zamrzlou hladinu. Díky této neotřesitelnosti lze prý přestát drobné i větší ústrky a skrze ni dosáhnout šťastného, klidného života. Tento význam ale ono kouzelné slůvko zdaleka neneslo odjakživa.
Ačkoliv to může zprvu působit překvapivě, slovo sisu není ve finštině ničím novým, natož snad záležitostí jen posledních několika let. Ve staré finské literatuře se objevovalo již od poloviny 16. století, ve svých spisech jej dokonce několikrát zmiňuje i luteránský kněz Mikael Agricola, přezdívaný „otec spisovné finštiny“, jehož práce položila základy moderního finského pravopisu. V Agricolových dobách měl však význam slova sisu daleko k oné „klidné síle“, s níž se někdy asociuje dnes, a i národovecký podtón typické „finskosti“ se objevil až později.
Sisu mívalo ve starších dobách dvojí význam. Jednak se jím a jeho odvozeninami zejména v dialektech západního a jihozápadního Finska označovaly lidské vnitřnosti (v dnešní finštině sisälmykset); tedy to, co se nachází „uvnitř“ v hmatatelném smyslu slova. Kromě toho však mohlo sisu a jeho deriváty odkazovat i k vnitřní, abstraktní podstatě popisovaného – například povaze či pocitům. Dle lingvistky Maiji Länsimäki tato obojakost vychází ze starších představ o lidském těle, v nichž byla jednotlivým jeho částem přiřazována schopnost ovlivňovat emocionální projevy daného člověka. Některé jsou ostatně zažité dodnes: srdce má na starosti lásku, mozek chladnou logiku a žaludek intuici – nebo vnitřní sílu, tedy právě vlastnost spojovanou se sisu.
Etymologický původ slova přiblížila ve svém článku Tanja Helminen. V Agricolově překladu Nového zákona i v jeho Modlitebníku (orig. Rucouskirja Bibliasta, 1544) je sisu zmiňováno mnohem častěji v negativním smyslu než v pozitivním: označuje zde lidskou podstatu, jejíž hříšnost zapříčinila Adamův pád a vyhnání z Ráje. Opakovaně zde můžeme nalézt spojení jako „zlé/špatné sisu“, či přímo „sisu prchlivosti“, „pokrytectví“ nebo „chamtivosti“. V tomto pojetí je lidské sisu tím, co svádí jednotlivce ke zlu a vede k nízkým činům, proto je třeba jej odvrhnout, čehož lze dosáhnout jen s pomocí Boží. Aby člověk toto požehnání získal, musí žít střídmým životem, bojovat se žádostivostmi těla, jako jsou lenost či obžerství, a žádat ve svých modlitbách Boha o odpuštění. Termín sisu v nejstarších náboženských textech má tedy nejčastěji poučnou a varovnou funkci: pro čtenáře platí coby odstrašující příklad, nízké puzení, jemuž musí dobrý křesťan odolávat, chce-li žít čistý život.
Přestože texty z tohoto období nejčastěji zmiňují sisu ve spojitosti s člověkem, najdeme i případy, kdy se pojí ke zvířatům a rostlinám; v těchto kontextech však postrádá negativní podtón a vyjadřuje pouze jejich hluboce zakořeněnou přirozenost. Tyto pasáže mají za úkol ukázat, že vše, co Bůh stvořil, má na světě své místo a že je vrozenou úlohou každé bytosti chovat se tak, jak jí bylo shůry předurčeno.
V 18. století se sisu přímo objevuje v zákonodárných listinách, často coby „zlý úmysl“ – termín známý i ze současného trestního práva. V některých kontextech pak označuje i charakterové vlastnosti daného pachatele, který čin spáchal kvůli svému „zlému sisu“, tedy špatné povaze.
Slovní spojení „paha sisu“, tzn. již zmiňované „zlé sisu“, se velmi často objevuje ještě v 19. století. Existuje však možnost, že důvodem je právě to, že se tímto výrazem často popisovala lidská přirozenost. Literární prameny až do 19. století ji totiž vesměs stavěly do opozice proti všemu čistému a duchovnímu – Boží milosrdenství proti „sisu Adamovu“, duchovní záležitosti versus tělesné – a vycházely z představy, že lidská povaha je od základů hříšná. Přitom ani sám Agricola neužíval toto slovo pouze k označování nežádoucích skutečností, nýbrž někdy zcela bez zabarvení, analogicky se slovy jako kvalita, charakter či druh.
Klíč k „finství?“
Význam slova sisu se vyvíjel spolu s tím, jak se vyvíjela finská společnost, respektive finská národní identita. Náboženství, jež bylo dříve výhradním tmelícím prvkem poskytujícím pocit sounáležitosti, začal přibližně od 18. a silněji pak v 19. století střídat pomalu sílící nacionalismus. Tento přerod v uvažování o vlastním národu byl postupný, přičemž rané texty tohoto období stále mluvily náboženským jazykem: například Daniel Juslenius ve své disertaci Aboa Vetus et Nova (Staré a nové Turku) z roku 1700 představuje Finy coby potomky Noema. V tomto i dalších svých textech vyzdvihuje lid, jenž s buldočí vytrvalostí snáší všechny těžkosti, je odolný vůči nepřízni živlů i osudu a nikdy neutíká z boje, i kdyby situace vypadala sebezoufaleji. A zajímavě působí i Jusleniovy postřehy o stinnějších stránkách finské povahy, které jmenuje ve svém díle Vindiciae Fennorum (Obrana Finů, 1703): zde uvádí, že Finové v sobě mají jistou prudkost, snadno se rozzlobí, ale stejně tak lehce se zase uklidní (což ovšem podle Juslenia svědčí o ušlechtilosti ducha), nadměrně jedí a pijí pouze proto, že silný člověk potřebuje při těžké práci v chladu víc živin, a tendenci krást mají pouze v dobách hladu. A žárlivost? Ta prý nemá v povaze finského národa místo vůbec. Jistě není náhoda, že právě zmiňované záporné vlastnosti byly ve starých náboženských textech spojovány s „paha sisu“, zatímco ty kladné si pod tímto pojmem obvykle představíme dnes.
U dnešního pojetí sisu drtivě převažuje pozitivní význam, jenž se začal formovat právě v souvislosti s otázkou, co vlastně znamená být Finem. Prezident Sauli Niinistö dokonce před několika lety prohlásil, že sisu považuje za slovo, které nejlépe vystihuje podstatu finství. Velkými událostmi pro vybroušení sisu do jeho dnešní, možná nepřeložitelné, ale zato neotřesitelné podoby, byla jednak zimní válka, kdy se Finsko navzdory drtivé přesile dokázalo ubránit invazi Rudé armády, jednak několik následných průlomových sportovních úspěchů na různých olympiádách; a to včetně nevídaného úspěchu běžce Lasseho Viréna, jemuž se povedlo nejen zvítězit, ale i zaběhnout rekord stadionu navzdory tomu, že během závodu upadl. Co způsobí, že tváří v tvář zdánlivě beznadějným okolnostem člověk dokáže zmobilizovat veškerou svou zbylou energii a buď vyhrát, přežít bez úhony či s výrazně nižšími ztrátami, než by se očekávalo, anebo prostě „jen“ překonat sám sebe? A jde skutečně o výlučně finský národnostní rys, jakési nehmotné kulturní bohatství, nebo může své sisu nalézt každý? Na to se ve Finsku i mimo něj snažilo nalézt odpověď již několik autorů, každý po svém. A to ne tak, že by jej vepsali do svých románových postav coby charakterovou vlastnost, ale přímo: všichni tři autoři, o nichž bude na následujících řádcích řeč, se pokusili své hypotézy vyzkoumat na vlastní kůži.
Finský návod na odolnost očima Joanny Nylund, Katji Pantzar a Romana Schatze
V češtině se lze momentálně setkat hned se dvěma příručkami, které rozebírají koncept sisu vlákno po vlákně a snaží se dopátrat jeho podstaty. První z nich je kniha Sisu: Finské umění odvahy (2019, orig. Sisu: The Finnish Art of Courage, 2018) autorky a fotografky Joanny Nylund žijící v Helsinkách. Nylund publikaci koncipuje nejen jako výpověď o tom, co sisu znamená pro ni coby Finku, ale prezentuje ji i jako návod pro zahraničního čtenáře. Kromě krátkých kapitol o historii pojmu, jeho významech a užitích pro moderní dobu se tedy dočkáme i celé řady barevných fotografií doplněných infografikami a konkrétními radami, jak sisu zařadit do svého každodenního života.
Nylund popisuje sisu jako tajný klíč ke spokojenosti, neviditelnou sílu, která Finy provází už od dětství a jejíž význam neklesá ani po zbytek života. Jsou na něj skrytě hrdí, ačkoliv to málokdy přiznávají nahlas, protože chvástat se je ostatně v rozporu s finskou povahou – i povahou sisu. Za národní vlastnost však autorka považuje spíše to, jak vysoce se ve Finsku cení schopnost „mít sisu“, tedy být houževnatý, odvážný, odhodlaný a zarputilý, pokud to situace vyžaduje, než sisu samotné. Podle ní existuje značná šance, že své sisu dávno má i přespolní čtenář, jen ho zatím neuměl pojmenovat. Zaběhli jste někdy závod i přes pocit, že vás v cílové rovince bolely i svaly, o nichž jste ještě před chvílí nevěděli, že je máte, a plíce jste měli v jednom ohni? Nebo jste se třeba rozhodli zapracovat na vztahu, v němž se objevila krize, místo abyste ho ukončili? Pak si můžete gratulovat, zažili jste, jaké to je mít sisu.
Nylund však zároveň jedním dechem dodává, že by se nemělo zapomínat na kolektivního ducha sisu. Přestože tento přístup k životu cení samostatnost, neznamená to, že by se člověk měl izolovat od ostatních a snažit se vše zvládnout sám. Autorka naopak uzavírá svou knihu tím, že říct si o pomoc je mnohdy to nejzdravější, co pro sebe a svůj vnitřní klid můžeme udělat, a rozeznat míru toho, co jsme ještě schopni zvládnout, patří mezi nejdůležitější schopnosti, jimž se lze naučit. Stejně tak nelze ve stavu onoho „zatnutí zubů“ existovat stále – ostatně i po maratonu musí následovat doba oddechu. Sisu nemá být kontinuálním stavem mysli, nýbrž spíše šikovným kompenzačním mechanismem.
Dle autorky lze své sisu pěstovat takřka ve všech oblastech života. Leží před vámi problém, s nímž si nevíte rady? Čeká vás náročná situace v práci? Pečlivě se připravte, jak nejlépe umíte, nezapomínejte na sebe, protože nejlepší výkon můžete podat jedině čilí a odpočatí, zkoncentrujte se a teprve potom se do toho pusťte, krůček po krůčku. Nebuďte běžcem, který vyrazí do kopce a za minutu se zadýchá, buďte tím, kdo udržuje stálé tempo, byť by bylo pomalejší. Podobné rady lze v knize nalézt prakticky ohledně jakékoli životní situace: od pracovních záležitostí po komunikaci v práci a osobních vztazích, od rodičovství po péči o duševní zdraví. Ať už zrovna kombinujete náročnou pozici s rodinným životem, jste na ozdravné procházce v lese nebo sedíte v tichu v sauně, vždy máte možnost přistoupit k situaci s jistým množstvím sisu.
Podobně to vidí i Katja Pantzar, kanadská novinářka, která napsala knihu Sisu: Odolnost, síla a štěstí po finsku (2018, orig. Finding Sisu. In Search of Courage, Strength and Happiness the Finnish Way,2018). Její rodiče pocházejí z Finska, země jí tedy není zcela cizí, nicméně na rozdíl od Joanny Nylund přece jen nahlíží koncept sisu optikou člověka zvenčí, pro něhož nebyl součástí každodenního života.
Pantzar vidí odpověď na to, co je sisu, zejména ve finském životním stylu jako takovém – tedy vesměs v tom, co zmiňuje i Nylund –, z pojetí Katji Pantzar však čiší očividná fascinace vším, co během svého života v Kanadě a USA nezažívala. Podle ní se lze své vnitřní síly nejlépe dotknout překonáváním vlastních hranic: ať už jejím oblíbeným plaváním v ledové vodě (autorka je členkou klubu otužilců), pobytem v přírodě za jakéhokoli počasí, či zařazením většího množství pohybu do svého běžného dne. Stejně tak zmiňuje i důležitost vyvážené stravy a její dopad na duševní zdraví a pohodu. V závěru knihy deklamuje, že všechny tyto činnosti jí pomohly nalézt vlastní sisu a stát se nejen šťastnějším, ale i silnějším člověkem – v průběhu psaní knihy zrovna procházela rozvodem a to, čemu se naučila ve Finsku, jí pomohlo náročnou situaci zvládnout. Jak sama zmiňuje, navzdory tomu, že sisu obvykle znamená nevzdávat se tváří v tvář beznadějné situaci, někdy je naopak nejmoudřejší přijmout, že něco jednoduše nedopadne tak, jak byste si přáli, ať se snažíte jakkoli.
Obtížně vyložitelný koncept tímto sice získává konkrétnější kontury, ovšem modelový čtenář – v našem případě Čech – se možná po přečtení obou těchto knih poněkud zarazí. Nylund svou zkušenost popisuje jako Finka, Pantzar jako osoba sice s finskými kořeny, ovšem stále očima ženy, jež do země přišla zvenčí. Obě se shodují na tom, jak je důležité nalézt sebe sama, naučit se zklidnit myšlenky, ať už pomocí sportu, či pobytu v přírodě, a přistupovat k životním těžkostem s chladnou hlavou. Když bude člověk tyto schopnosti dostatečně posilovat, nakonec dosáhne bodu, kdy jej máloco vyvede z míry. Rozdílnost v jejich závěrech, fungující do jisté míry jako ilustrace rozdílů mezi přístupy Finů a cizinců k tomuto záhadnému konceptu, však spočívá v tom, že zejména kniha Katji Pantzar adoruje spíše zdravý životní styl všeobecně než jakýsi ryze finský soubor vlastností, které cizinec může nabýt, bude-li se dostatečně snažit. Je samozřejmé, že pokud člověk dbá na zdravý životní styl, hýbe se, chodí do přírody, vhodně jí a snaží se udržovat v psychické pohodě, všeobecně se mu žije lépe. Pokud si k tomu čas od času i zajde do sauny nebo si zaplave v díře v ledu, může jeho životní filozofie získat i poněkud „finský“ nádech.
V čem tedy spočívá jádro sisu? Toho se nejspíš každý, kdo se nenarodil v zemi tisíců jezer, musí dobrat sám – nakonec kdyby byla tak jednoznačná, nejspíš bychom dnes i v češtině měli pro tento koncept odpovídající český výraz. Jistě není nic špatného na tom, snažit se najít vlastní sisu pomocí lifestylových příruček. Otázkou zůstává, zda jej coby obyvatelé jiných zemí než Finska musíme nutně nazývat tímto slovem a zda by se nestačilo spokojit s tím, co už víme o zdravém životním stylu obecně. Finský národ si koneckonců svou porcí těžkostí rozhodně prošel, a pokud se v něm díky tomu vyvinula unikátní vlastnost, která jej odlišuje od ostatních, je pochopitelné, že ji bude vždycky chápat lépe než zbytek světa.
Na sisu lze však nahlížet i jinak než jako na kouzelnou formuli vedoucí ke šťastnému životu. Ve své prvotině From Finland With Love / Suomesta, rakkaudella to dokazuje například Roman Schatz, německo-finský spisovatel dlouhodobě žijící v Helsinkách. Schatz je autorem více než dvaceti knih, kromě psaní se věnuje i překladu, píše sloupky pro finské noviny a magazíny, měl vlastní televizní show s názvem Toisten-TV a zahrál si i v několika filmech (např. Raja 1918 či Better than Andy). Od roku 2013 také moderuje na veřejnoprávním rádiu Yle vlastní rozhlasový pořad s názvem Roman Schatzin Maamme-kirja. Ve své první knize Schatz glosuje své zážitky s Finskem a Finy pohledem člověka, jemuž přestěhování do této země způsobilo bezmála kulturní šok. Něco tak výlučně finského jako sisu samozřejmě nemohl vynechat a ve své knize plné krátkých glos o specifikách života ve Finsku mu věnoval jednu z kapitol, jejímž překladem můžeme toto obšírné povídání o rozdílných pohledech na jedno z nejoblíbenějších finských slov zakončit.
Jak je vidno, sisu je pořád do jisté míry záhadou, o níž není problém si vytvořit abstraktní představu, avšak její jádro zůstává pověstným oříškem k rozlousknutí. Jisté je, že nepřestává fascinovat a nutit čtenáře i autory pídit se po nových způsobech, jak jej uchopit. Jak jsme si koneckonců již na začátku ukázali, koncept sisu za dobu své existence urazil dlouhou cestu, není tedy vyloučené, že se jeho podstata bude dál měnit a posouvat k novým, pro dnešní dobu příznačnějším či pochopitelnějším významům. Co mu ovšem zůstalo po celou jeho historii je spojení s tím, co se nachází uvnitř – oním pomyslným „středem“, pevným bodem v nás. Odpověď na to, jak se z pojmu nesoucího po dobu přibližně dvou století silně negativní konotaci stal těžko přeložitelný výraz spojovaný s vnitřní silou, tedy možná tkví právě v jeho vazbě k přirozené podstatě – zvířat, rostlin i člověka.
PEVNOST A NEPODDAJNOST
Jsem si jistý, že kdybyste se zeptali stovky Finů, co právě je odlišuje od jiných národů, přinejmenším polovina z nich by zmínila věc zvanou sisu.
Sisu je něco, na co jsou Finové velmi hrdí. Stejným jménem se pyšní přinejmenším jedna automobilka a jedna značka pastilek na bolest v krku.
Sisu je ve finštině klíčovým slovem. Je velmi složité ho přeložit: v angličtině je to stamina, balls, putting-up with something, toughness, gritting your teeth… něco v tomto smyslu, nejspíš.
Sisu je kouzlo. Je to síla, která ovládne svého nositele a propůjčí mu moc překonat hranice lidských možností.
Není to nic agresivního, naopak jde o celkem pasivní, introspektivní záležitost: Finové obvykle neútočí na jiné země (samozřejmě s výjimkou případů, kdy jsou na šrot), ale jen těžko si dokážete představit urputnější obránce.
Zeptejte se stoletého Fina, jak se mu podařilo té stovky dožít, a on vám odpoví: „To díky sisu.“ Zeptejte se, jak se Finům podařilo víceméně bez úhony přežít druhou světovou válku, a oni zmíní sisu (ale trochu za to asi může i fakt, že těsně před koncem změnili stranu…). Zeptejte se jich, proč by se někdo v neděli odpoledne dobrovolně vydal 50 kilometrů na běžkách v mínus třiceti stupních – i k tomu je sisu vede.
Sisu je, když strávíte celé léto v lese v průtrži mračen a každou vteřinu si užíváte. Sisu je, když zaplatíte pět eur za lokální okurku, protože byla vypěstována v extrémních podmínkách a poskytuje práci vašim krajanům v polárním pásu. Sisu znamená zarýt se za cílovou čárou olympijského závodu na 10 000 metrů nosem do země a běh korunovat novým světovým rekordem. Díky sisu dokážete vydržet v sauně déle než ostatní a udržet přitom poker face.
Sisu znamená dotahovat věci do konce. Ne proto, že by byly tak důležité, ale čistě kvůli tomu, že se to sakra udělat musí, a nemá smysl to krucinál dělat jen napůl. Nezáleží ani tolik na tom, co by řekli ostatní, kdybyste svou práci neudělali pořádně; jde o to, jak o sobě smýšlíte vy sami.
Sisu znamená být pevný a nepodvolit se. Znamená to nikdy se nevzdávat, a když situace začíná být zoufalá, musíte najít další síly a postavit se s novou silou tváří v tvář nepřízni osudu. Je to jako turbodmychadlo, které naskočí, když jde do tuhého.
Aby se ve Finech probudilo sisu, musí je někdo přimáčknout ke zdi a natlačit do beznadějné situace. Nejdřív úplně zblednou a ztichnou. A potom se napumpují až po okraj tou mytickou silou, která jim umožňuje vydržet nevydržitelné, zvládnout nezvládnutelné a snést nesnesitelné.
Pokud jste od přírody agresivní povahy, zkuste aplikovat sisu v praxi. Vyprovokujte bitku s Finem a celou věčnost ho řežte hlava nehlava – pravděpodobně nehne ani brvou, jen na vás bude zírat s ponurým úsměvem na rtech. A nakonec, až už vás budou brnět klouby a už nezvládnete znovu zvednout pěst, poznamená: „Tak vidíš!“
To je sisu.
Autorka textu: Julie Minaříková
Text vznikl na Masarykově univerzitě v rámci projektu Podoby a témata finské přistěhovalecké literatury, MUNI/A/1591/2021.
Zdroje:
• LÄNSIMÄKI, Maija. Suomalaista sisua. Kotimaisten kielten keskus, kotus.fi, 2003 [online]. Dostupné z: https://www.kotus.fi/nyt/kolumnit_artikkelit_ja_esitelmat/kieli-ikkuna_%281996_2010%29/suomalaista_sisua (cit. 18. 12. 2022)
• NYLUND, Joanna. Sisu: finské umění odvahy. Přeložila Denisa ŠTRBOVÁ. Praha: Alpha Book, 2018. Dobrý život. ISBN 978-80-87529-17-1.
• PANTZAR, Katja. Sisu: odolnost, síla a štěstí po finsku. Přeložila Viola SOMOGYI. Praha: Mladá fronta, 2018. ISBN 978-80-204-4553-7.
• HELMINEN, Tanja. Sanan sisu merkityksen muuttuminen vanhan kirjasuomen ajan kirjallisuudessa ja varhaisen nationalismin valossa – pdf [online]. Dostupné z: https://journal.fi/avain/article/view/90015/54396. (cit. 18. 12. 2022)
• SCHATZ, Roman. From Finland with Love / Suomesta, rakkaudella. Helsinki: Johnny Kniga, 2005. ISBN 9789510304150.
Obrázek: ih1.redbubble.net
