Festival severské kultury Dny Severu, pořádaný již po desáté v řadě kulturním centrem Skandinávský dům, probíhal tentokrát od 29. října do 6. listopadu 2019 a veškeré akce pod jeho hlavičkou se točily kolem tématu „cesta“. I proto byla jedním z hostů islandská spisovatelka Auður Ava Ólafsdóttir, v jejíchž dílech hraje motiv cesty zásadní roli.
Dny Severu zahájila debata s velvyslanci o jejich práci, zkušenostech a česko-severských vztazích obecně. Hned poté jsem z pražské pobočky Českého centra zamířila na letiště, kde krátce po desáté hodině přistálo letadlo s jednou z nejvýraznějších osobností islandské literární scény, držitelkou prestižní Ceny Severské rady za literaturu za rok 2018: Auður Avou Ólafsdóttir. Jakmile se objevila v příletové hale a přivítaly jsme se, celá rozzářená na mě vychrlila: „Tady rozhodně nejsem naposledy!“ Na půdě České republiky sice zatím strávila pouhou čtvrthodinu a venku vládla tma, ale Islanďanka měla jasno.
Následujícího dne nás rychlík z pražského hlavního nádraží přepravil do Brna, kde se odehrávala první část našeho programu. Cestou mi Auður popisovala, jak byl letošek náročný. Bezprostředně po udělení Ceny Severské rady se jí začaly hrnout pozvánky z různých zemí Evropy. Jen na listopad má v plánu čtyři zahraniční cesty a za celý rok 2019 jich absolvuje celkem devatenáct! V duchu jsem děkovala prozíravosti, že jsem k nám Auður pozvala ještě předtím, než ocenění získala. Co ale nejspíš rozhodlo, byl fakt, že autorka Česko doposud nenavštívila.
V Brně jsme nejprve absolvovaly komentovanou prohlídku po městě, jejíž součástí byla vydařená ochutnávka horké medoviny na Zelném trhu, a pak nás dramaturgyně činohry Národního divadla Brno Barbara Gregorová provedla Mahenovým divadlem, což Auður, která píše i divadelní hry, moc potěšilo. Večer spisovatelka vystoupila coby host Severského literárního salonu, pravidelně organizovaného literárního pořadu, v němž brněnská pobočka Skandinávského domu představuje aktuální díla severských autorů vydaná v českém překladu. Nejinak tomu bylo i tentokrát: Jan Marek Šík a Kateřina Běláková zahájili večer prezentací šesti islandských titulů publikovaných za poslední rok a poté už následovala samotná debata s autorkou.
Auður si brněnské publikum okamžitě získala svou přirozeností a nenásilným vtipkováním. Obzvlášť zábavné byly její reakce na otázky v češtině: několik z nich ani nechtěla přetlumočit a rovnou na ně odpovídala – občas jim skutečně porozuměla! „Čeština je nádherný jazyk, hrozně se mi líbí, jak zní. V řadě českých slov slyším islandská slova, ale pak se zpravidla dozvím, že znamenají něco úplně jiného,“ smála se. Když pak v průběhu večera zaznělo několik úryvků z románů Listopadoví motýli a Nad propastí byla tma (česky 2017 a 2018, nakl. Plus), nastaly pro mě i Auður nejsilnější okamžiky večera – bylo to vůbec poprvé, kdy jsme český text slyšely „oživnout“, zde konkrétně v podání herečky Kateřiny Jebavé, a s husí kůží si uvědomily, jak dobře funguje. Pro překladatelku (a bezpochyby i autorku) snad neexistuje krásnější zjištění.
Veškerý náš program v ČR probíhal v islandštině, tedy v jazyce, jímž mluví necelých 350 000 obyvatel ostrova v severním Atlantiku. Volba jazyka Auður velmi překvapila, protože za celou historii svých zahraničních cest prý islandsky mluvila pouze jednou, a to při loňské návštěvě Maďarska. Jinak se na literárních akcích dorozumívala výbornou angličtinou nebo francouzštinou. S ohledem na filozofii Skandinávského domu, který se věnuje propagování kultury – a tedy i jazyků – zemí evropského Severu, a s ohledem na nebývalý zájem médií o tuto poměrně exotickou řeč, bylo rozhodnutí vést rozhovory islandsky nabíledni. Zádrhel nastal ve výběru vhodného tlumočníka, protože jediná osoba schopná tlumočit mezi islandštinou a češtinou, kolegyně Marta Bartošková, pobývala v době Auðuřiny návštěvy v Reykjavíku. A tak jsem se této úlohy musela coby překladatelka autorčiných knih zhostit sama, přestože, jak se řada lidí mylně domnívá, rozhodně nelze klást rovnítko mezi profesi překladatele a tlumočníka. Už dopředu jsem věděla, že můj výkon nebude stoprocentní, ale díky autorčině trpělivosti a povzbuzování to nikdy neskončilo úplnou katastrofou.
Už cestou z Brna na mě z neustálého přepínání mezi jazyky dolehla neskutečná únava. Ranní úprk na nádraží, kdy nám málem ujel vlak, Auður glosovala prostým: „No co. Máš řidičák? Tak já nám půjčím auto a vyrazíme na roadtrip!“ Vlak měl naštěstí více než hodinové zpoždění, a tak jsme do něj nastoupily, ovšem namísto odpočinku jsme se vrhly do zodpovídání korespondenčních rozhovorů a do příprav na hlavní pražskou akci. A pak už automatický informační systém ve vlaku ohlásil stanici Praha hlavní nádraží a my spěchaly na schůzku s Jitkou Hanušovou z našeho domovského nakladatelství Plus (nyní Kniha Zlín) a na natáčení dalšího rozhovoru. A to nás večer čekala ještě hlavní debata v Centru současného umění DOX.
Hladina stresu ještě mírně vzrostla, když jsme cestou do hotelu uvízly v dopravní zácpě. „A právě pro takové případy mám v palubní přihrádce nastrkané sbírky básní, abych po nich mohla kdykoli sáhnout,“ nechala se slyšet Auður. Náš řidič ale v ruce svíral jen obligátní mobil. Bylo mi jasné, že se za necelé dvě hodiny, které zbývaly do začátku akce v DOXu, nestihnu přesunout domů, převléknout se ani si trochu odpočinout, jak jsem si původně plánovala, a tak jsem s povděkem přijala autorčinu nabídku strávit zbývající čas u ní v hotelu. Zatímco se sprchovala, podařilo se mi na podlaze hotelového pokoje zaklimbat. I takové absurdní situace zažívá překladatel při setkání se „svým“ spisovatelem a připadá si pak tak trochu jako hrdina jeho románů.
Notně znavené jsme vyrazily do DOXu. Debata, jíž se kromě Auður účastnila i dánská autorka Andrea Hejlskov, se konala v úžasném prostoru vzducholodi Gulliver. Auður jsem se o tom na začátku jejího pobytu zmiňovala, ale očividně mě nebrala příliš vážně, protože když jsme stoupaly po schodech do útrob ocelovo-dřevěné konstrukce, zatahala mě za rukáv a špitla: „Já myslela, že si děláš srandu!?“ A jedním dechem dodala, že je to asi nejoriginálnější místo, kde kdy hovořila o své tvorbě. Potěšující byla i skutečnost, že vzducholoď se vyprodala do posledního místečka, a pořadatelé museli dokonce přidávat židle. Při organizování kulturních akcí v Praze nikdy nevíte, kolik diváků nakonec dorazí, takže tohle znamenalo velký úspěch.
I debata jako taková byla nesmírně zajímavá: pod taktovkou moderátorky Heleny Stiessové se mluvilo jak jinak než o cestě a úniku ze společnosti nebo o populárních lifestylových konceptech hygge, lagom či sisu, které k nám v posledních letech proudí ze Severu. Výběr hostů se dle mého názoru vydařil, protože obě ženy měly k tématu co říct, každá ze svého úhlu pohledu – Andrea se vědomě rozhodla na čas opustit civilizovanou společnost a přesídlit i s rodinou do přírody, Auður o motivu cesty „pouze“ píše. Obě ale vnímají cestu jako způsob, jak se může člověk někam posunout, aby se mohl duševně obohacený vrátit zase domů.
Obohacená – přesně tak jsem si připadala, když jsem o pár desítek hodin později přistála ve svém druhém domově, na Islandu. Čtyři dny strávené s Auður Avou Ólafsdóttir, která si i přes počáteční vlažné přijetí islandskou veřejností šla za svým snem a postupně se stala uznávanou spisovatelkou na plný úvazek, byly v mnoha ohledech náročné, ale dovolily mi poznat blíž neuvěřitelně inspirující, inteligentní a zároveň srdečnou ženu s báječným smyslem pro humor. A dozvědět se i něco o Češích v porovnání s Islanďany: „Vy Češi jste hrozně slušní, vtipní a tak trochu stydliví, na rozdíl od Islanďanů se nikam necpete. U nás mají všichni pocit, že jsou hrozně důležití, a možná proto si naivně myslíme, že dokážeme ovlivnit svět, změnit ho k lepšímu.“
Text: Martina Kašparová
Foto: © Albatros Media, Jan Slavík © DOX
reportáž byla publikována na blogu nakladatelství Kniha Zlín