Mezinárodní festivalu dokumentárního filmu v Jihlavě letos uvedl jubilejní dvacátý ročník. Že se z jihlavského festivalu se postupně stala událost přitahující pozornost diváků tuzemských i zahraničních, potvrzuje mimo jiné fakt, že angličtinu i jiné cizí jazyky bylo slyšet na každém kroku.
Bohatý program nabídnul několik severských snímků. Mezi nimi zazářila Desetimetrová věž švédských režisérů Maximiliena Van Aertrycka a Axela Danielssona, která nakonec získala cenu za Nejlepší krátký dokumentární film nejen kvůli zajímavému audiovizuálnímu zpracování, ale i originálnímu a veskrze lidskému příběhu. Film totiž ukazuje, že když na to přijde, může mít i malá holčička ańebo důchodkyně větší odvahu skočit než pokérovaný borec, řečeno slovy poroty.
Pozornosti milovníků Skandinávie pak samozřejmě nesměla uniknout sekce Průhledná krajina: Island, která ve třech blocích představila starší i novější islandskou dokumentární tvorbu, ilustrující z velké části někdy tvrdý život na Islandu a jeho drsnou přírodu. Toto pásmo se uvedlo dvouminutovým snímkem z roku 1906 Hasičské cvičení od bratrů Lindových. V tomto případě nešlo ani tak o umělecký počin, jako spíše o zachycení dobového momentu tehdy neobvyklým přístrojem, o čemž svědčí nejen překvapené výrazy účastníků cvičení.
Rychlý růst a budování města Reykjavík sleduje Budování režiséra Thorgeirsona; na autentičnosti mu přidávají skutečné ruchy či hudba. Jako obrazového průvodce tradičním islandským způsobem života lze vnímat Island v pohyblivých obrazech. Vyčerpávajícím způsobem ukazuje každodenní život obyvatel ostrova, a v 84minutovém snímku režiséra Gudmundssona tak můžete pozorovat rybáře při lovu i zpracovávání ryb, ženy peroucí v horkých gejzírech, děti pasoucí ovce nebo ženy zaměstnané v továrnách.
Ryba pod kamenem Thorsteina Jónssona se vymyká svým tragikomickým laděním. Je to jakási kulturní studie fiktivní islandské vesnice, která své době vzbudila značnou kontroverzi, neboť Islanďany líčí jako jednoduché lidi s minimálním zájmem o cokoliv, co přesahuje hranice jejich všedních životů. Jónssona mimochodem s Českem pojí kromě festivalu ještě jedna věc – vystudoval režii v Praze.
Zato Země našich otců ironická moc není. Pohled na farmy, které jejich majitelé museli prodat, je smutný. Snímek z roku 2011 zachycuje ještě poměrně aktuální situaci a sleduje jednoho z farmářů, jenž se svého nepříliš vynášejícího statku drží zuby nehty, a ostatní obyvatele vesnice – staříka, žijícího v chátrajícím domě, policistu, učitele, bankéře… Režiséři Olaf de Fleur Johanesson a Gudni Páll Saemundsson líčí Island tak, jak si ho nejspíš spousta z nás ještě představuje, nespoutaný, prostý. Starý způsob života začíná být ekonomicky neudržitelný, snímek do jisté míry reflektuje i dopady islandské krize.
Jedny z nejkrásnějších zachycení sopek ve filmové historii jsou k vidění ve snímku Zrození ostrova. Ukazují vznik islandského ostrova Surtsey sopečnou činností. A blízkost celého štábu u soptící sopky je skutečně dechberoucí.
Na krátkometrážním Reliéfu od Sigurdura Gudjónssona je znát, že Gudjónsson je vizuální umělec. Reliéf je více než dokumentem vizualizací skladby Thrainna Hjálmarssona. V centru dění stojí flétnový sbor, těla hudebníků se prohýbají společně s nádechy a výdechy, klesajícími a stoupajícími tóny. Černobílý obraz postupně se přelévající z tmavších odstínů šedi do světlejších a tklivá hudba tak mohutně asociují skalnaté islandské prostředí, mrazivý vítr. Reliéf je snímek v jistém smyslu úsporný, ale dojem, který zanechává, je monumentální.
Představit svoji tvorbu do Jihlavy přijel islandský dokumentarista Fridrik Thor Fridriksson, jehož jméno je známé zejména v souvislosti se dokumentem Rock v Reyjakvíku. Debata s Fridrikssonem příjemně zpestřila čas mezi promítáním a uvedla diváky do kontextu jeho tvorby. Fridriksson je už postarší, ale dobře naladěný pán, jemuž vzpomínání na léta s filmem evidentně působilo radost. O tom, že Fridriksson má i v Česku okruh obdivovatelů, svědčí mimo jiné kino plné k prasknutí. Dokumentární snímek Horizont o islandském malíři Georgu Gudním uvedl jen krátce a nechal diváky, ať sami vstřebávají atmosféru islandského uměleckého prostředí. Poměrně intimním filmem Fridriksson uctil památku nedávno zesnulého malíře, jenž zachycoval krásnou, leckdy tajuplně vyhlížející islandskou krajinu. Postava Gudního se v očích jeho současníků ukázala ve vší své křehkosti. Horizont je tak spíš intimní dokument než velkolepá podívaná a zároveň příjemným vyvrcholením festivalu pro ty z nás, které přitahuje hlavně Sever.
Letošní filmová nadílka v Jihlavě byla bohatá a rozmanitá. Že je skutečně z čeho vybírat, bylo zjevné hlavně ve chvílích, kdy se skupinky diváků, za pochodu studující program, rychle vytrácely ze sálů, jen aby stihly další film. MFDF jubilejním ročníkem znovu dokázal a potvrdil, že dokumentární film žije, a to dokonce i v zemích mrazu!
Text: Anežka Chrudinová, Agáta Faltová
Foto: Facebook Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava
