Pražské kino Lucerna se letos stalo diváckým přístavem pro všechny milovníky Severu. Před několika týdny sice skončila předhlídka současných severských filmů Scandi, ale Lucerna se 10. února otevřela znovu, tentokrát pro návštěvníky Severské filmové zimy, kterou každoročně v únoru pořádá Severský filmový klub. Skandinávský dům u toho samozřejmě nemohl chybět.
Zahájení festivalu připadlo na film Norský dům od režiséra Jana Vardøena. Martin Severýn z Velvyslanectví Švédska Severskou filmovou zimu krátce uvedl a moderoval besedu následující po filmu, slovo si vzal také zástupce velvyslance z Velvyslanectví Norska Vegar Andreassen a slavnostní chvíli si nenechal utéct ani sám režisér Jan Vardøen.
Vardøenův snímek Norský dům je v synopsi SFZ označen jako drama, což však není přesné označení. Norský dům je naopak dobromyslná parodie Norska, jeho institucí a systému. Téma je aktuální – hlavní hrdina filmu Ramin přijíždí do Norska, aby se zařadil do zdejší společnosti a začal nový život. Tento proces mu má usnadnit takzvaná Akademie, jakási převýchovná instituce pro uprchlíky, kde se studenti učí norským zvyklostem a skládají poté z těchto znalostí praktické zkoušky. Norsko ve filmu vystupuje jako naprostý absurdistán. Krásně to ilustruje například scéna, kdy protagonista shání povolení k pobytu, přičemž ho pokaždé pošlou do vedlejšího domku. Dostává se do patové situace, jelikož povolení k pobytu nedostane, pokud neukáže pracovní povolení. A hádáte správně, pokud tušíte, že bez povolení k pobytu nejsou ani práce, ani koláče. Součástí výuky je poučení o sexuálním životě norským pozemšťanů, rovněž ústící v neočekávanou praktickou zkoušku. Norové ve snímku Norský dům působí dojmem totálních exotů, skálopevně přesvědčených o dokonalosti svého státu, kde jsou si všichni rovni a mají rádi sebe i své bližní, ale pokud se zrovna večeří, nesmí nikdo přes práh, snad ani kdyby hořelo. Ovšem za předpokladu, že se u dveří nevytasíte s kávovými pralinkami…
Lucerna pochopitelně propukala v smích. Zároveň ale vystávala otázka, co na takové vyobrazení říká norské publikum. Smějí se, tvrdí Vardøen. Dodává, že řada komických situací vychází ze skutečnosti, o čemž autorka tohoto textu vzhledem ke svým vlastním zážitkům s pokusy dostat pracovní povolení nepochybuje. Vardøen má ostatně svých zkušeností jistě dost. Narodil se sice norské matce, ale velkou část svého života strávil v zahraničí, což mu umožňuje nahlížet na svoji druhou domovinu stále jaksi zvenčí. Snad proto jsou hrdinové jeho filmů cizinci přicházející do jiné země… Vardøenův nejnovější film Norský dům je zároveň reakcí na současnou uprchlickou krizi, což režisér otevřeně přiznává. Norové za války sami utíkali do Švédska a teď, když se situace obrátila, se cukají. Bylo ovšem chybou očekávat moralizující snímek. Byť se v něm takové poselství spatřit jistě dá, je spíš druhořadé. Norský dům střílí především do modro-bílo-červeného terče; a Vardøen to dělá s opravdovým gustem.
Jan Vardøen je vpravdě renesanční člověk, jak se ukázalo během diskuze po promítání. Otázek z publika sice nepadlo mnoho, ale během dvaceti minut člověk s údivem poslouchal o tom, jak Vardøen staví lodě, skládá hudbu, píše scénáře, vrhá se do branže restauratérské, nahrává hudební CD. Nikoho snad nemůže nikterak překvapit, že v roce 2017 chystá vypustit hned dva nové filmy. A my tím pádem zůstáváme v napnutém očekávání.
Film Norský dům je možné spatřit ještě v několika reprízách ve vybraných kinech po celé ČR. Kompletní program festivalu Severská filmová zima najdete na www.sfklub.cz.
Text: Anežka Chrudinová, Skandinávský dům
Foto: Severský filmový klub
