„V otevřených prostorách, které míjeli, stálo několik lůžek s upínacími řemeny a staré zubařské křeslo, v němž se pacientovi daly přivázat ruce a nohy. Louise se na chvilku zastavila a prohlížela si ho.“ V roce 2020 se dánská premiérka Mette Fredriksen omluvila dvaadvaceti grónským dětem, které byly v padesátých letech 20. století v rámci sociálního experimentu nuceně přesídleny do Dánska. Ve stejném roce byla do češtiny přeložena i kniha vycházející z další temné kapitoly dánských dějin: případů týrání a zanedbávání, k nimž v minulém století došlo v ústavech pro mentálně postižené. Děj samotné knihy se odehrává až v novém tisíciletí, tíseň minulosti však na několika místech zřetelně prosvítá.
SVIŽNĚ UBÍHAJÍCÍ ODDECHOVKA
Sara Blædel, povoláním novinářka, debutovala již v roce 2004 knihou Grønt stov (Zelený prach), prvním dílem pozdější série, z níž Zapomenuté dívky tvoří již sedmé pokračování. Do češtiny byla z této série zatím přeložena pouze dvě další díla: Jen jeden život a Říkej mi princezno, přičemž obě má na svědomí nakladatelství Host. České publikum Saru Blædel příliš dobře nezná, ale ve své zemi je tato spisovatelka populární: V roce 2019 byla zvolena dánskou spisovatelkou roku a čtyřikrát vyhrála cenu čtenářů (Marthaprisen), což ji řadí po bok takových severských autorů jako například Peter Høeg nebo Jussi Adler-Olsen.
Zapomenuté dívky nejsou první díl ze série o vyšetřovatelce Louise Rickové (a její kamarádce Camille Lindové), čtenář nicméně seznámení s předchozími díly nepotřebuje. Nutno dodat, že některé postavy včetně samotné Louise můžou působit poněkud strojeně a stereotypně. Hlavní hrdinka je žena zvyklá na život bez mužů a bez závazků a nejvíce ze všeho je oddána svému povolání, třebaže má v pěstounské péči chlapce jménem Jonas. Protipól k Louise tvoří svérázný Eik Nordstrøm, muž s více než kladným vztahem k alkoholu a cigaretám, s nímž se čtenář seznámí v baru U Ully, kde vyspává kocovinu a kam ho hlavní hrdinka musí jet jedno ráno vyzvednout.
Samotný děj začíná nalezením mrtvé ženy. Tato žena, jak se brzy zjistí, pro úřady jako by neexistovala. Tajemstvím je její jméno i původ, třebaže už jen podle ohromné jizvy přes půl obličeje a rameno je zjevné, že musela mít více než pohnutý osud. Vyšetřování se rozbíhá – a zločiny přibývají. Záhy je jasné, že jejich původce spravedlnosti uniká již dlouhé roky. Kniha se ale netočí jen kolem těchto propojených zločinů, jejichž stopa zavede vyšetřovatele do zařízení Eliselund. Louise totiž řeší i své osobní problémy a dávná traumata, která se čtenáři poodhalují pomalu a postupně.
Pro romány Sary Blædel je provázanost osobního života hlavní hrdinky a kriminální linky příběhu typická, což u severské detektivky nepřekvapí. Naopak odlišná je skutečnost, že se nezachází do příliš nechutných podrobností, třebaže své čtenáře zavede například i na soudní pitevnu. Ve srovnání s jinými severskými krimi romány vydanými u nás jsou navíc Zapomenuté dívky kratší: při 280 stranách je rychlejší čtenář přelouská klidně za dvě tři odpoledne. Právě díky rozsahu se i přes tíživé téma jedná o dobře ubíhající oddechovku. Vyvstává však otázka, zvláště vzhledem k jisté stereotypnosti postav, zda má kniha šanci zazářit a neupadnout v zapomnění na poměrně bohatě zásobeném českém trhu.
Sara Blædel: Zapomenuté dívky. Přel. Magdalena Jírková, Práh, Praha 2020, 280 s.
Autorka recenze: Tereza Čechová, Skandinávský dům
