„Protináboženská propaganda začíná v nejranější možné fázi, už v mateřských školách. Dětem se zavážou oči a je jim nakázáno modlit se za to, aby jim Bůh seslal karamelky. Následně se jim oči rozvážou, ale žádné karamelky nedostanou. Znovu se jim zavážou a tentokrát se mají modlit za karamelky od všemohoucího otce národů, Stalina. Když se poté páska odstraní, každé dítě má na lavici položenou karamelku.“
Když je mírová smlouva jen cár papíru
Miku Waltariho znají čeští čtenáři především jako autora historických románů, k dispozici však mají také jeho překlady ceněných kratších próz a novel, detektivních románů či pohádek. Nedávno se dostupné Waltariho dílo rozrostlo o reportážní knihu z počátku druhé světové války, která pod názvem Válka o pravdu vyšla ve zdařilém překladu studentů finštiny z Masarykovy univerzity pod vedením Markéty Hejkalové. Válka o pravdu se věnuje ztrátě svobody pobaltských zemí a jejich připojení k Sovětskému svazu. Přestože dílo vyšlo před více než 80 lety a mnoho let leželo zamčené v trezoru, Sovětský svaz se dávno rozpadl a všechny tři pobaltské země se dočkaly vytoužené svobody, poselství Waltariho textu je nejen vzhledem k ruskému napadení Ukrajiny děsivě aktuální.
Kniha sestává ze dvou reportážních textů: Pravda o Estonsku, Lotyšsku a Litvě a Ve stínu sovětské špionáže. První Waltari publikoval v roce 1941 pod pseudonymem Nauticus a věcně v něm popisuje, jak se Estonsko, Lotyšsko a Litva staly vazalskými státy SSSR. Druhý text vyšel pod spisovatelovým skutečným jménem roku 1942 a má spíše podobu pamfletu: na základě svědectví estonských uprchlíků představuje společenskou situaci v Estonsku coby novopečené sovětské republiky. Obě reportáže byly po válce zakázané a ve Finsku směly být publikovány až v roce 1994 (druhý zmíněný text) a 2008 (první text). České vydání knihy doprovází rozsáhlá předmluva Markéty Hejkalové, která texty zasazuje do kontextu Waltariho tvorby a připomíná historii finsko-ruských vztahů, a medailonky historických osobností, jež vypracovali studenti-překladatelé.
Klíčový moment Waltariho tvorby
V předmluvě se například dozvíme, že Waltari za války pracoval v tiskové agentuře a státním informačním úřadu, kde tvořil propagandistické články na objednávku a postupně propadl deziluzi. Hejkalová uvádí, že právě poznání relativity dějinné pravdy uzurpované vítězi a zkušenost s převlékáním kabátů Waltariho přivedly k psaní historické prózy, v níž se k tématu historické nespravedlnosti opakovaně vrací. V určitém ohledu tedy reportážní kniha Válka o pravdu zachycuje důležitý zlom v jeho autorské tvorbě.
Své válečné reportáže však publikoval především proto, aby vyvrátil bláhovou iluzi některých Finů, že kdyby se Finsko Sovětskému svazu podvolilo jako Pobaltí a přijalo „rozumné požadavky“ na umístění sovětských jednotek na svém území, vyhnulo by se válce. Finsko totiž na rozdíl od pobaltských republik odmítlo se SSSR uzavřít smlouvu o přátelství, kterou si východní soused snažil vynutit po uzavření paktu Ribbentrop-Molotov v roce 1939. Sovětský svaz Finsko zanedlouho skutečně napadl, a ač Finové houževnatě čelili obrovské přesile, nakonec utrpěli územní ztráty a byli nuceni platit válečné reparace, ale zároveň si i přes ústupky v zahraniční politice uchovali nezávislost. O té mohla Litva, Lotyšsko a Estonsko po následujících padesát let jen snít.
Doba se mění, metody zůstávají
Waltari v první části textu vyjmenovává plíživé kroky vedoucí ke ztrátě svobody pobaltských republik: sovětskou hybridní válku, podvratnou činnost agentů, propagandu, ale i šmahem zneužitou naivitu levicových intelektuálů a jiných pobaltských osobností, plané sovětské sliby a hledání laciných záminek k okupaci. Je až zarážející, že se na těchto sovětských praktikách do dnešní doby prakticky nic nezměnilo. Jistě, místo letáků má dnešní putinovské Rusko k dispozici sociální sítě, řetězové e-maily a armádu internetových trollů, placeným agentům a naivním pomahačům se aktuálně posměšně říká chcimíři, nicméně podstata ruské dezinformační války stále stojí na osvědčených stalinských postupech.
Vzhledem k nadstandardním vztahům Finska a Estonska se Waltari v druhé části knihy podrobněji zaměřuje na situaci této pobaltské země. Na základě výpovědí svědků líčí pokles životní úrovně státu, který sice měl před připojením k SSSR k demokratickému ideálu daleko, protože v pobaltských zemích byly ve třicátých letech u moci autoritativní režimy s fašizujícími rysy, ale přesto kulturně i hospodářsky vzkvétal. Autor popisuje smutnou každodenní realitu: cenzuru, uzavírání hranic, omezování osobní svobody, raketový růst cen a nedostatek zboží, protináboženskou propagandu i povinné kurzy ruštiny, ale také vytrvalý odpor Estonců vůči novému režimu. Ten působí až nerealisticky a je patrně dán tím, že Waltari vycházel pouze z ústních svědectví estonských uprchlíků. Jejich tendence zveličovat sám zmiňuje v autorské předmluvě, byť s dovětkem, že se všechny údaje snažil ověřovat z více zdrojů (tedy z výpovědí různých svědků). Vyloučit nelze ani jeho předpojatost vyvolanou skutečností, že v době vzniku této části textu vedlo Finsko se Sovětským svazem pokračovací válku. Oproti tomu deportace na Sibiř a masové zatýkání estonských občanů Waltari zmiňuje jen okrajově, patrně o nich na počátku čtyřicátých let neshromáždil dostatek informací.
Válka o pravdu je mrazivé čtení a její český překlad přišel právě včas. I když některá Waltariho tvrzení musíme brát s rezervou, kniha výmluvně varuje před ruskými praktikami a snahou Rusku vyhovět jakýmikoli ústupky. Mírová smlouva uzavřená s Ruskem zjevně není nic než cár papíru.
Autorka recenze: Ema C. Stašová
Mika Waltari: Válka o pravdu. Přel. Kateřina Běláková, Terezie Duroňová, Julie Minaříková, Martin Mokrý, Andrea Papugová. Masarykova univerzita, Brno 2022.