Ani smrt, ani vlastní děti nás nerozdělí
Ztráta blízkého člověka bolí, přijít o celoživotního partnera bolí o to víc. Lze se s tím vyrovnat? A existuje pověstný život po životě? Nejen to se dočteme v útlém lyrickém románu či spíše novele Tišina (Svartstilla, 2018, č. 2022).
Tišina je prvotinou Susanne Skogstad (nar. 1992), která patří k nejmladší norské spisovatelské generaci. Dílo sklidilo nadšené přijetí kritiky i čtenářů. Ve zdařilém překladu Terezy Blatné si jej můžeme přečíst i v češtině.
Hlavní hrdinkou je postarší žena, které se po manželově smrti doslova zhroutí svět. Není schopná žít život bez něj, nezvládá prakticky nic, jen spí, chřadne a upíná se k minulosti, k momentům lásky a štěstí prožitým s manželem. Místo onoho života po životě jde u ní spíš o pouhé živoření.
Situaci se snaží změnit její tři dospělé děti, dva synové a dcera – přestože i oni sami prožili obrovskou ztrátu a změnu, se kterou se teprve učí žít, chtějí matce ukázat, že nejde o konec světa, jen o novou životní fázi, že je potřeba se dívat i do budoucnosti. Tím paradoxně celou situaci jen zhorší a pro vdovu se spíš než oporou stávají skoro nepřáteli, kteří jí manžela i vzpomínky na něj proti její vůli berou.
Je možná trochu překvapivé, že Susanne Skogstad ve svém mladém věku zvolila jako protagonistku debutového díla právě starší ženu. Minimálně v severských literaturách už ale neplatí, že hlavním hrdinou musí být mladý člověk – naopak i příběhy seniorů se v posledních letech dostávají stále více do popředí, což je i případ Tišiny.
Staré osoby má asi řada z nás spojené s pasivitou, letargií a jakousi životní odevzdaností. Nic z toho neplatí pro vypravěčku Tišiny. Na první pohled se zdá být pasivní a odevzdaná, při hlubším zamyšlení ale čtenář dochází k závěru, že je to trochu jinak. Její odpor k životu bez manžela je totiž spíš aktivní, až urputný – kategoricky odmítá bez něj cokoliv udělat, veškerou zbylou energii využívá k tomu, že sabotuje jakoukoliv snahu dětí o změnu.
Děj románu je velmi minimalistický a vlastně se točí v kruhu nešťastné současnosti, neexistující budoucnosti a záblesků idealizované minulosti. Styl je lyrický, některé části přecházejí až do básně v próze. Neustálé opakování myšlenek upínajících se ke šťastnému manželství může působit trochu zbytečně, velmi dobře ale reflektuje uvažování a prožívání hlavní hrdinky, pro kterou jsou vzpomínky jedinou útěchou.
Tišina je skvěle napsané a neobyčejně sugestivní dílo, které po dočtení jen tak nedostanete z hlavy, obzvlášť pokud právě procházíte něčím podobným jako vypravěčka. Kniha ukazuje, že zažité vzorce toho, jak se někdo „má chovat“ po ztrátě partnera (a jak se má okolí chovat k němu), jednoduše neplatí, že i stará vdova může mít svůj vlastní neoblomný životní postoj, který nic a nikdo nezlomí.
Za nejsilnější stránku knihy považuju to, že ji lze číst dvěma diametrálně odlišnými způsoby. Prvním čtením je tragický, až depresivní příběh vdovy, která už nemá vůli ani důvod žít, schází jí opora i naděje a která vlastně jen čeká na vysvobození v podobě smrti. Druhou možností je nahlížet na příběh optimisticky – jestliže existuje láska tak ryzí, pevná a silná, že po ztrátě milované osoby ten druhý nechce žít, snad to není důvod smutku, ale k radosti, k víře, že svět je ještě v pořádku.
Autor recenze: Petr Kujal, Skandinávský dům
Susanne Skogstad: Tišina. Přel. Tereza Blatná. Bourdon, Praha, 2022.