Recenze knihy Stopařův průvodce po galaxii jazyků

Odlehčená forma a široký záběr. To jsou devizy knihy Stopařův průvodce po galaxii jazyků švédského novináře Yense Wahlgrena, která se věnuje umělým jazykům v žánrech fantasy a sci-fi.

„Na počátku byl jazyk. Žádní hobiti. Ani prsteny. Ani Sauron. Jen jazyk. A Tolkien viděl, že jazyk je dobrý, a stvořil Středozemi.“

Takto vtipně začíná Yens Wahlgren (nar. 1968) kapitolu „Tolkienova tajná neřest“, jež patří k vrcholným částem jeho knihy Stopařův průvodce po galaxii jazyků. Citát ukazuje, s jakým zanícením švédský novinář a xenolingvista k příručce konstruovaných jazyků neboli konglangů přistoupil. A přestože to vzal z gruntu a do své knihy zahrnul dějiny konlangů od antiky až po současnost, díky jeho až fanouškovskému zápalu a členění do svižných podkapitol není výsledný text ani trochu suchopárný.

Od antiky ke Hře o trůny

Kniha hned na počátku čtenáře seznámí s termíny, jako je gramelot či glosolálie, a vysvětlí rozdíl mezi aposteriorními a apriorními jazyky. Zatímco aposteriorní jazyky se inspirovaly existujícími řečmi a patří mezi ně například arabštinou ovlivněná fremenština ze série Duna Franka Herberta, pro apriorní jazyky předloha ve skutečné řeči neexistuje. Sem řadíme například na’vijštinu z filmu Avatar, heptapodštinu ze snímku Příchozí a samozřejmě jazyky známé ze seriálů Star Trek či Hra o trůny, některé jazyky z filmů Star Wars a především z Tolkienova světa.

Právě kapitola o řečech seriálu Hra o trůny, Tolkienových jazycích a klingonštině tvoří jádro knihy, což je patrné z rozsahu i tónu, jakým jsou napsány. Dozvíme se například, že sám autor série Píseň ledu a ohně George R. R. Martin jazyky sedmi království neovládá – když potřebuje repliku v dothračtině, napíše si o překlad Davidu J. Petersonovi, jenž jazyk rozvinul pro potřeby seriálu. A pokud vám vrtá hlavou, co je pravdy na historce, že Tolkien používá v elfských jazycích velké množství výpůjček z finštiny, také tuto zvěst uvede Wahlgren na pravou míru.

Co změnili fanoušci

Autor rovněž ukazuje, jak se v průběhu let vyvíjelo vnímání konlangů ve filmech. Od dob, kdy se ve střižně namátkově zkracovaly klingonské repliky, se mnohé změnilo. Konlagy za to vděčí nejen velké pozornosti fanoušků a rozmachu internetu, ale též celkové profesionalizaci – například o klingonštinu už léta pečuje Klingon Language Institute, klingonsky si můžeme přečíst díla klasiků, máme v tomto jazyce k dispozici rozhraní Facebooku i výukovou aplikaci Duolingo. Ba co víc, dnes už existují lidé, kteří se konstruováním jazyků živí na plný úvazek – například zmíněný David J. Peterson, autor valyrštiny a dothračtiny v seriálu Hra o trůny.

Ve filmové tvorbě už je v současnosti zkrátka nemyslitelné konlangy nahodile komolit – a to především díky tlaku fanoušků a konlangových nadšenců.

Překladatelka pečlivější než autor

Wahlgrenův široký záběr má svá ale. Některé podkapitoly jsou velmi stručné a poskytují jen základní informace o daném tématu, čtenář na druhou stranu může k dalšímu studiu využít seznam literatury na konci knihy. Výtku si zaslouží také opakování již řečeného v úvodních kapitolách, které naznačují, že se patrně jedná o samostatné texty psané v různě době, které autor následně poslepoval k sobě.

S velkou pečlivostí však k textu přistoupila překladatelka Olga Bažantová. Nejen že si dala záležet na transkripci jazyků podle zavedeného úzu v češtině a přeložila všechny úryvky do češtiny i tam, kde se švédský originál spokojil s angličtinou, ale také knihu doplnila o poznámky k fungování českého jazyka. Wahlgren totiž konlangy porovnává se švédštinou, což by českému čtenáři mnoho neřeklo. Navíc konlangy románů jako Mechanický pomeranč nebo 1984 představují v každém překladu svébytné dílo. I toto Olga při své práci zohlednila a je také její zásluhou, jak dobře Wahlgrenova kniha v českém překladu funguje.