Většina lidí občas přemýšlí o tom, jaké by asi bylo se jednoho dne sbalit a utéct daleko od civilizace. Něco takového můžete prožít na stránkách Ovčího deníku. Bude to ale taková idyla, jakou asi čekáte?
Lidský život ovčí perspektivou
Ovčí deník (Fårdagboken, švédsky 2017) je debutem ne příliš známého švédského spisovatele Axela Lindéna (nar. 1972). Dílo vzbudilo poměrně velký ohlas a vysloužilo si kladné recenze. Autor v současné době žije s rodinou na farmě v jižním Švédsku. Jeho druhá kniha s dvojznačným názvem Stav/povolení: každá druhá jedle, každá druhá borovice a další nesmysly (Tillstånd: varannan gran, varannan tall och andra orimligheter) vyšla v roce 2020 a vyjadřuje se k ekologickým otázkám a zároveň k tematice přistěhovalectví.
V případě recenzované knihy se, jak název napovídá, jedná o deník. Text zachycuje něco přes dva roky ze života mladého městského intelektuála, bývalého univerzitního profesora literatury. Ten se rozhodne i s rodinou odstěhovat na venkov, kde se chce věnovat chovu ovcí. Je namístě podotknout, že samotná kniha o minulosti hlavního hrdiny neprozrazuje vůbec nic, spokojit se musíme se shrnutím v anotaci.
Čtenář je tedy vržen rovnou doprostřed nikdy nekončícího bečení. Pokud vás ovce fascinují, přijdete si na své – je jim totiž věnována spousta prostoru, díky čemuž se o těchto tvorech a jejich vlastnostech dozvíte řadu zajímavých a alespoň pro laiky mnohdy i překvapivých detailů. Je dobré mít na paměti, že kniha v podstatě nemá děj ani zápletku, jedná se spíše o koloběh života na ovčí farmě vylíčený formou stručných deníkových záznamů.
Jednotlivé oddíly jsou velmi strohé – většinou jde maximálně o stránku, nejčastěji však o pouhých pár vět, a nezřídka dokonce o jednotlivá slova. Mně samotnému na řadě míst vrtalo hlavou, jak to s danou ovcí nakonec asi dopadlo, spoustu věcí si však čtenář musí pouze domýšlet. V jednoduchosti ale spočívá i krása. Tím, že se dílo zaměřuje na pastýře uprostřed přírody, může připomínat literární útvar pastorála – idylické a harmonické popisy poklidného pastýřského života ale nečekejte. Ovčí deník skutečnost zobrazuje realisticky, nechybí problémy, krutost ani smrt.
Pod slupkou (tedy pod pasážemi pojednávajícími o ovcích a životě s nimi) se skrývá další rovina textu. A právě ona je hlavním důvodem, proč si knihu stojí za to přečíst. Pozorování ovcí totiž hlavního hrdinu přiměje k bezpočtu úvah o vlastním životě a o podstatě lidské existence. Dotýká se otázek ekologie, drancování přírody a také trefně kritizuje současnou společnost za to, že je konzumní a ziskuchtivá. Zároveň si je ovšem vědom, že návrat ke kořenům a k životu v souladu s přírodou je pouhou utopií.
Těmi vůbec nejzdařilejšími částmi textu jsou pak ty, kde hlavní hrdina přirovnává ovce k lidem. V českém prostředí nám ovce evokují především hloupost, omezenost a stádní chování. Kniha nabízí úplně jiný pohled – ve švédštině a švédské kultuře obecně koneckonců ovce tyto negativní konotace nemají. Protagonista je tak ve svém deníku nezobrazuje jako tupé stádo, nýbrž jako dobře fungující mechanismus, kde má každý jedinec své jasně vymezené místo. Srovnání s naší společností je tedy nasnadě, ačkoliv představa, že lidská existence může být podobně nekomplikovaná, je lichá, jak hrdina sám přiznává.
Pokud od četby očekáváte napětí, zábavu či propracovanou zápletku, pak raději sáhněte po jiné knize. Díky existenciálnímu přesahu však má smysl dát Ovčímu deníku šanci. Pokud se do textu ponoříte, snad vás jeho protagonista přiměje k podobným úvahám o podstatě lidského bytí. Přinejmenším pár dní po přečtení také z hlavy zaručeně nedostanete ovčí bečení.
Autor recenze: Petr Kujal, Skandinávský dům
Axel Lindén: Ovčí deník. Přel. Marie Přibylová. Volvox Globator, Praha, 2020.
